1. Svítání

Svítalo.
Nad Útesem ještě visela temná bezhvězdná noc, ale těsně nad mořskou hladinou už prosvítaly první nesmělé paprsky slunce, které barvily nebe dorůžova. Vzduch byl studený a slaný. Ideální pro astmatiky a pacienty s akutní laryngitidou.
Edward sešel po bočním schodišti na parkoviště a nasedl do jednoho ze dvou terénních aut. Dieslový motor líně naskočil a spustil rachtavý zvuk připomínající dýchání sedmdesátiletého kuřáka s rozedmou plic.
Opatrně vycouval a vyrazil vzhůru kolem hradu a pak řídkým lesem na hlavní cestu do vsi. Potkával divoké králíky, míjel stáda jelenů a těšil se, až dorazí do ordinace a vypije si hrnek čaje. V posledních měsících nestíhal snídat doma a doháněl to v prodlevách mezi pacienty. Občas jedl i během zjišťování anamnézy, neboť to tady byl běh na dlouhou trať.
Před vchodem do nízké budovy, kde si pronajal prostory a kde se kromě jeho soukromé praxe nacházela ještě drogerie a kavárna, seděl na lavičce starý pán, rukama se opíral o rukojeť zdobně vyřezávané hole a působil dojmem člověka, který trpělivě čeká na opožděný spoj.
„Dobré ráno, pane Duponte. Jak dlouho už tady sedíte?“
„Dobrý jitro, doktore. Asi vod půl pátý. Co začli řvát kohouti, už jsem nemoh zabrat.“
„Otevírám v šest.“
„Ale dyť já vím. Nedělejte si násilí, počkám. Já už nikam nespěchám.“
„Hm. Vy jste si beztak přišel hlavně popovídat, že?“
Pan Dupont se rozesmál.
„No jo, však vy mě znáte! Já mám doma jenom ty slepice a s těma je to těžký, když neumíte kdákat.“
„Ovšem.“ Edward odemkl a podržel dveře otevřené. „Tak račte do tepla, Alberte, ať nemusíme řešit ještě hexenšus.“

Svítání v prosincovém Londýně zůstávalo obvykle nepovšimnuto, jelikož souboj právě zrozeného světla s neprostupnou smogovou clonou byl zoufale nerovný. To, že je ráno, si obyvatelé metropole zpravidla ověřovali na hodinkách a telefonech.
Harryho probudil příchozí hovor. Displej ukazoval POHOTOVOST a čas 5:07.
„Dobré ráno, pane primáři. Tady Stella. Omlouvám se, že vás budím tak brzy.“
„To nic. Co se děje?“
„Chybí nám lidi. Bellová zmeškala letadlo z New Yorku, Krumovi onemocněl syn, Diggory je přes svátky u rodičů v Cornwallu, Johnsonová –“
„Chápu,“ přerušil ji a zívnutí ztlumil rukávem pyžama. „Na šestou jsem tam.“
„V půl sedmé!“ ozval se z druhé strany postele podrážděný hlas Draca Malfoye. „Přijede až v půl sedmé!“
„Promiňte, Stello. Dorazím na půl sedmou.“
Sestra Moressbyová jen stěží zakrývala smích.
„Díky, doktore Pottere.“
„Prosím tě, proč tam budu až v půl sedmé?“
„Slíbil jsi, že budeš mít ode dneška do konce roku dovolenou. Porušil jsi slib, tak mi teď za trest namasíruješ nohu.“
„Fajn. To je fér.“
Harry sáhl do šuplíku nočního stolku a vytáhl krém.

Východ slunce nad písečnými dunami v táboře Al Gorghan patřil k těm pěknějším momentům téhle mise. Většinou ho sledoval, než si po nočních operacích odešel lehnout. A jinak tomu nebylo ani dnes.
Sirius seděl na schodech před hlavní budovou, kolem ramen měl přehozenou mikinu a v rukou plecháček s horkým zázvorovým nálevem, který pro něj připravila Marie, než zalezla do stanu upadnout do kómatu.
Díval se na obzor, kde se nebeský inkoust noci sléval s rudou září rozbřesku, a přemýšlel, kolikrát ještě uvidí tenhle malý zázrak. Jako by ho Bůh ujišťoval, že smí bez obav a výčitek prožít další den.
„Siriusi, máš telefon!“ zahulákal Brian z administrativy.
Sirius potichu zaklel.
„Nějaký James Potter!“
Sirius zaklel nahlas.
„Prý je to naléhavé!“
„Jo, už jdu.“
Neochotně se zvedl, cestou do kanceláře dopil zbytek zázvoru a plecháček hodil do dřezu ve společné kuchyňce.
„Slyším,“ ohlásil se do sluchátka, zatímco se pohodlně usazoval v Brianově křesle.
„No to jsem rád, že jsi tam ze všech těch kulometů neohluchnul.“
„Ha, ha. Co potřebuješ, stará vojno?“
„Minerva dnes v noci zemřela.“
James se odmlčel a vyčkával na reakci. Sirius se v křesle zhoupnul dozadu, zakryl si tvář a v dlaních ztlumil táhlý povzdech.
„Jsi tam?“
„Jo, jsem tady. Co… co se…?“
„Infarkt. Masivní. Stalo se to během spánku, ani nevolali sanitku.“
„Co Alastor?“
„Byl malinko nasranej, že jí před týdnem koupil lístky na Louskáčka a že ho stály 200 liber… Poslouchej, Siriusi, já to teď po ní převezmu, což znamená, že moje oddělení je jemně řečeno v hajzlu. Jsou tady tři hromady špičkových odborníků na anatomii a nikdo s organizačními schopnostmi –“
„Ne,“ odpověděl Sirius na nevyřčenou otázku.
„Vyslechni mě, prosím. Zatraceně, volám ti až do Afriky, takže mi na tom asi dost záleží.“
„Mně je to ale u prdele.“
„Siriusi, poslouchej –“
„Ne. Nechci se vracet a rozhodně ne proto, abych dostal na krk primariát.“
„Potřeboval bych kalkulačku, abych spočítal, kolikrát jsi mě nechal ve štychu a kolikrát jsem za tebe žehlil průsery. Dlužíš mi to! Navíc mám dojem, že adrenalinové zábavy sis během posledních deseti let užil ažaž. Je čas opustit lunapark a jít domů.“
Na Siriusově straně nastalo dlouhé ticho.
„Máme výpadek nebo jsi jenom ztratil řeč?“
„Můj vztah k papírování je nevalnej, to víš sám…“
„Dostaneš sekretářku.“
„Nevyznám se v paragrafech. Zákoníky jsou podle mýho názoru zbytečně tlustý bichle, který se nedají použít ani na utření zadku, protože je tisknou na papír s vysokou gramáží.“
„Kingsley je ochoten poskytnout ti konzultace, kdykoli bude třeba. Vlastně je de facto připraven vyřizovat právní stránku věci sám.“
„Jsem nezodpovědnej, nespolehlivej a nedochvilnej.“
„A taky silnější, než myslíš, a zásadovější, než by se mohlo zdát.“
„Nejsem diplomat.“
„To od tebe nikdo neočekává.“
„Fajn. Ale jsem tu až do konce ledna.“
„Nevadí. Měsíc snad zvládnu sedět na dvou židlích zároveň.“

„Tak co vás trápí, pane Duponte?“
Edward si ukousl ze včerejšího pudinkového řezu a zapil sousto douškem citrónového čaje. Pacient si mezitím sundal čapku a kabát a pověsil je na opěradlo židle.
„No, to víte, doktore,“ začal rozvláčně, když se usazoval, „už to není jako před desíti lety, když byl člověk mladej… Žena umřela vloni. Chytla vod vnuka spálu. Tak se to snažím nějak doklepat. Na slepice jsem sám, děcka už moc nejezděj. Berou mě záda v poslední době.“
„Trapézy nebo bedra?“
„Bedra a kříž. To mám z toho vohejbání na zahradě.“
„Hm. Tak se na to podíváme, co vy na to?“ Edward spolkl poslední kousek řezu a dopil čaj. „Postavte se, prosím.“ Zatímco pan Dupont pomalu vstával, odešel si umýt ruce k umyvadlu v rohu. „Potíže při močení nemáte?“
„Ale tak znáte to. Trošku to trvá no. Myslím jako, než to všechno vodkape.“
Edward mu povytáhl košili a prohmatal záda. Potom zlehka poklepal na oblast ledvin. Pan Dupont sebou cuknul.
„Tohle zabolelo?“
„Hernajs ale jak! Neměl jste v tý ruce kudlu?“
„Co pocit pálení při močení?“
„Ne. To necejtím.“
„Chodíte teď na záchod častěji?“
„Ale tak možná každou hodinku. Vobčas to teda nestihnu, jak už chodím pomalu.“
Edward mu pomohl se znovu posadit a vrátil se za svůj stůl.
„Jakou barvu má vaše moč?“
„Je to důležitý?“
„Obávám se, že ano.“
„Příště budete zkoumat, jak voní a chutná, ne?“
„I to k medicíně patří, nicméně já se dnes spokojím s tou barvou. Tak šup, jak vypadá to vaše čůrání?“
„Je trochu tmavší než dřív. Takový dohněda. Jako rezavá voda.“
„Dobrá. Uděláme laboratorní rozbor.“ Edward vytáhl ze šuplíku sterilní zkumavku. „Až budete odcházet, tak do tohohle načůráte a přinesete mi to. Teď vás píchnu do prstu a změřím hladinu protizánětlivých látek v krvi. Bude to stejné, jako když si měříte cukr. Pak vám napíšu doporučení na urologii.“
„To jako že musím do špitálu?“
„Ano. Na ultrazvukové vyšetření.“
„Vy mě vyšetřit nemůžete?“
„Já k tomu bohužel nemám vybavení. Krom toho, jsem jen obyčejný praktický lékař.“
„Ale dřív jste nebejval. Carmen mi všecko řekla. Pracoval jste ve velkým špitále v Londýně. Prej jste i voperoval!“
„Znáte paní Carmen déle než já, takže víte, že toho hodně napovídá.“
„Svoji dceru jste prej přivedl na svět vlastníma rukama!“
„Dceru přivedla na svět má žena svojí vagínou, víc bych v tom nehledal.“
„Ale vy jste byl u toho!“
„Ano. Dnes už jsou otcové u porodu běžnou záležitostí… Poslyšte, Alberte, jestli se z nějakého důvodu bojíte návštěvy nemocnice –“
„Já se ničeho nebojím, hergot, já jsem bojoval proti fašistům!“
„Ultrazvuk je bezbolestný a doktorka Clermontová velice příjemná dáma. Nemusíte mít obavy.“
„Nemám žádný obavy, safraporte!“
„Výtečně. Takže až vám změřím CRP, tak jí zatelefonuji, že vás má zítra očekávat.“
„Ale jo no, když to musí bejt.“

„Dobré ráno, Stello.“
„Dobré, doktore Pottere.“
Harrymu přistál v ruce hrníček plný voňavé černé kávy.
„Tisíceré díky. Čím můžu začít?“
Stella vyskládala na pult příjmové karty a mrkla na něj.
„Bolesti břicha na dvojce, potíže s viděním na čtyřce a dvouleťák se středním uchem – zástěna 2. Můžete si vybrat.“
„Výtečně. Beru si to batole.“
„Doktore Pottere, to jsem ráda, že vás vidím!“ Fleur Delacourová mu laškovně přejela prsty po neoholené tváři, načež mu do volné ruky vrazila kartu svého pacienta. „Další cvok, co požaduje, aby ho ošetřil muž. Natržené rektum, vyšetřovna číslo 5. Gratuluji.“
„To jsem tu dneska jediný, kdo má mezi nohama penis? Kde je Charlie Weasley?“
„Řeší chlapa, co ho sem přivezli uprostřed noci s popáleninami druhého stupně. Slyšela jsem, že saniťákům tvrdil, že je drak a že se mu chrlení ohně malinko vymklo z ruky.“
„Jsem ohromen. Stello, jak jsme na tom s chirurgií?“
„Službu mají Tonksová a Podmore. Oba už jsou dole. Dora dělá s doktorkou Potterovou na šestce prasklej žaludeční vřed a Sturgis šije roztržený ucho na zástěně 1.“
„Fajn. Tak až Podmore dokončí ucho, může se přesunout k rektu. Já jdu na to batole.“
„Á, Harry, dobré ráno!“ zahlaholil doktor Lockhart a vykročil k němu, očividně velmi dobře naladěn. „Nebral jste si přes svátky dovolenou?“
„Nevyšlo to.“
Lockhart varovně zdvihl ukazovák.
„Nezapomínejte, že odpočinek a psychohygiena jsou důležité součásti vašeho povolání!“
„Samozřejmě. Hned, jak tu skončím, půjdu si vyčistit hlavu do baru.“
„Moudré rozhodnutí, kolego. Mimochodem, potřeboval bych někoho, kdo by ošetřil popáleninu mé pacientce. Před chvilkou někde splašila zapalovač a chtěla si upálit ruku. Prý je zlá a ubližuje ostatním lidem. He, he. Půjdete se na to mrknout?“
„Neměl by ji vidět spíš někdo z chirurgie?“
„Není to nic rozsáhlého.“
„Tak to snad zvládnou vaše sestry, ne?“
„Ale, Harry, to vypadá, jako byste se našemu patru úmyslně vyhýbal!“
„Já se mu vyhýbám.“
„Nezapomínejte, že je velice užitečné si čas od času připomenout křehkost a nestálost lidské duše.“
„To si nemusím připomínat, vídám to tady každý zatracený den. Většinu vašich pacientů jsem na psychiatrii odeslal já sám. Po tom, co se pokusili uškrtit infúzní kanylou, podřezat skalpelem nebo vyhodit nemocnici do povětří. Tak buďte od té lásky a přestaňte mi vykládat, že bych je měl chodit navštěvovat, kristeježíši!“
„Harry,“ zamračil se doktor Lockhart starostlivě, „zdáte se být v tenzi.“
„Nepovídejte!“
„Tyhle stavy není radno podceňovat, věřte mi. Ze všeho nejlepší je –“ Přistoupil těsně k němu a položil mu dlaně na ramena. „– se uvolnit a zažehnat případný výbuch již v zárodku.“
„Vy mě balíte?“
Lockhart se rozpačitě uchechtl a dal ruce pryč.
„Špatně jste mě pochopil, Harry. Jde mi o vaše duševní zdraví. He, he. Kdybyste si chtěl někdy popovídat, jsem tu pro vás. Kdykoli.“
„Díky. Já se radši naliju.“
„Harry, potřebuju s tebou okamžitě mluvit!“ zařval od výtahů Potter senior a tvářil se nezvykle vážně.
„Stello, za chvíli jsem zpátky. Kdyby mě sháněla matka, řekněte jí, že mě péruje otec. Duševnímu zdraví zdar, Gilderoyi.“

Dům na Grimmauldově náměstí působil ještě chladněji a neutěšeněji, než když se tu zastavil naposledy. Po deseti letech, během kterých se tu zdržoval prakticky jen pár dní v roce a kdy uvnitř ani zvenčí na nic nesáhl, byla ta barabizna zralá na demolici. Přesto se z nějakého nepochopitelného důvodu nedokázal rozhoupat k razantnímu jednání. Myšlenka na oslovení realitní kanceláře a následný prodej se jeho hlavou vždycky jen mihla a zase odvála kamsi do prostoru bez času. Minulý rok dostal nabídku od správce sousedního domu, kterou se zabýval asi tak třicet vteřin. Jakmile e-mail dočetl, vymazal ho z počítače i mysli.
První, co ho praštilo do očí, když přišel ke vchodu, byla přetékající poštovní schránka.
„Do prdele.“
Spousta obálek ležela na rohožce nebo se válela pod přístupovým schodištěm.
„Takhle to dopadá, když jste idiot a nenecháte si přesměrovat poštu.“
Sehnul se a sebral ze země pár dopisů.
Banka, pojišťovna, Tesco… Edward Lloyd.
„Edward Lloyd?“
Siriusovi málem vyskočilo srdce, když v ručně psané adrese poznal Severusovo písmo. Hrdlo se mu sevřelo tak, že nepublikovatelné nadávky už pouze přiškrceně kňoural, zatímco kolem domu hledal další podobné obálky. Nakonec jich i s těmi ve schránce napočítal deset.
Třesoucími se prsty odemkl, v bundě a čepici dosedl na zaprášený gauč a každou z nich otevřel. První dopis poslal Severus před deseti lety, 20. prosince 2005, pouhé tři měsíce od svého zmizení. To byl Sirius zrovna v Kongu. Druhý o rok později, 21. prosince. Třetí napsal opět před Vánocemi. Všechny dopisy, včetně posledního, který dorazil sotva před půl druhým měsícem, mu Severus poslal před Vánocemi. A každý obsahoval kromě hustě popsaného dopisního papíru i jednu polaroidovou fotografii u ozdobeného vánočního stromku. Sirius si prohlížel obrázky Severuse, Hermiony a jejich dcery Elizabeth, s naprostým úžasem sledoval, jak se z baculatého kojence ve směšném sobím overalu stala školačka ve střízlivém svetříku, stejně kudrnatá a zubatá jako její matka a stejně bledá a nosatá jako její otec. Na poslední fotku mu ukápla slza.
Svlékl si bundu, nechal ji spadnout na zem, na okamžik zabloudil pohledem k baru, pak se zvedl a odešel si do kuchyně připravit čaj.
Dvě hodiny strávil pročítáním, vařením čaje a přikládáním do kamen. Šestkrát brečel, pětadvacetkrát se smál nahlas a celou dobu se cítil tak šťastný jako ještě nikdy.
Tyhle prapodivné prázdniny se mi zamlouvají. Rybaření na moři je něco úplně jiného… Elizabeth roste první zub… …že s malou zůstanu doma a pustím Hermionu do práce. Sehnala si místo na pohotovosti v nedaleké nemocnici… …nemůže dočkat, až zase uvidí lidi… Právě čteme Medvídka Pú, Tygřík bohužel vede… V dubnu si otevřu soukromou ordinaci ve vedlejší vesnici. O Elizabeth se bude starat moje matka. Hermiona mě přemluvila, abychom ji vzali k sobě… Ve chvíli, kdy tvá vlastní žena s tvou vlastní matkou uzavřou spojenectví, tak už si doma nepřivrtáš ani polici… Elizabeth šla poprvé do školy… …že bychom mohli mít další dítě, ale já nejspíš nechci… Přál bych si, abys mi někdy odpustil. Abys někdy odepsal…
„Do prdele…“
Hodil poslední dopis na stůl, ze stěny v předsíni vzal dvoje klíčky a vyběhl ven. Otevřel garáž. Uvnitř stál tmavě zelený Jaguar F-Type. Naskočil do něj, otočil klíčkem v zapalování a dal si pozor, aby nepráskl dveřmi, když je zavíral.
„Tak jo, trochu se projedeme. Pročistíme motor, provětráme hlavu a cestou zpátky se stavíme v papírnictví pro tužku a papír. A nějakou obálku.“