13. Zase o Ládíkovi

Středeční dopoledne v Dolánkách vypadalo skoro normálně.
V ordinaci zrovna byla paní Léblová, manželka jednoho z největších úderníků z fabriky. Už dva týdny se nemohla sebrat z nějaké respirační infekce. Ze zamyšlení, co by za tím mohlo být za problém, vytrhla doktora Růža. Gestikulovala, že si má vzít telefon raději u ní na stole.
Doktor se zvedl a přešel do přípravny. „Volá paní Martínková,“ řekla Růža tiše.
Doktor vzal telefon a dlouho poslouchal, aniž cokoliv řekl.
„Voláte od Marušky?“ zeptal se doktor. Paní Martínková mu to odsouhlasila. „Tak tam ještě chvíli vydržte, za chvíli se vám ozvem zpátky.“
Doktor položil telefon a koukl významně na Růžu: „Ten Kodeš ze starýho provozu měl přijít na přeočkování, že se na to zase vykašlal?“
Růža věděla přesně, že Kodešovi žádný očkování neplánovali, ale taky věděla, čí manželka sedí vedle v ordinaci a pochopila hned: „Já zavolám mistrovi, ať ho sem pošle.“
Než to Růža zařídila, tak dovyšetřil pacientku.
„Tady paní Léblovou napiš v pondělí na odběry, koukneme se na laboratoř, než ji pošleme do práce.“
„No, pane doktore, já v pondělí přijedu pozdě, mám nedělní službu na pohotovosti.“
„Tak to radši necháme na středu,“ usmál se doktor na paní Léblovou. „Pár dní volna navíc by vám mohlo udělat dobře a Růža je přece jen šikovnější, než kdybych vás nabíral v pondělí sám.“

Vyprovodil pacientku do čekárny a pak si sedl na odběrovou židli k Růže a řekl bezbarvě: „Toho předsedu včera ráno v kravíně našel Ládík. Policajti ho dovezli domů až někdy v noci nad ránem a od tý doby jen sedí na posteli, kouká do blba, kývá se sem a tam a na nic nereaguje.“
Růža věděla, že když volá paní Martínková, že to bude něco kolem Ládíka, ale tohle jí dost vyrazilo dech. K čemu těm policajtům může bejt dobrý pouštět hrůzu zrovna na Ládíka?
Doktor pokračoval: „Vůbec se mi nechce mu dávat nějaký oblbováky na spaní, není na to zvyklej. Kdyby ječel a jančil tak možná, ale co s tímhle?“
Z čekárny slyšeli dupot. „Jestli to je Kodeš, tak ho vem sem.“
Růža nakoukla do čekárny a mávla na pana Kodeše, kterej při vstupu do ordinace uctivě zdravil a omlouval se, že na to přeočkování úplně zapomněl.
Doktor na to reagoval stroze: „Moc to s tou konspirací nepřehánějte, takováhle servilnost je ve vašem případě vrcholně podezřelá.“
„To očkování nebyl vtip?“
„Ne,“ řekl doktor unaveně a mávnul směrem k lehátku, že si má Kodeš sednout. „Potřebujeme pomoct s Ládíkem, nějak se z toho všeho sesypal.“
„Jeden mrtvej papaláš pro něj nemůže bejt horší, než když odvezli půlku jeho kraviček na jatka,“ odpověděl Kodeš cynicky.
„Policajti ho měli v práci a vrátili ho mámě až někdy nad ránem.“
„Doprdele,“ zamumlal Kodeš.
Doktor pokračoval: „Úplně přestal komunikovat. Sedí a čumí do zdi.“
Kodešovi došla řeč.
Doktor znova pokračoval: „Moc nevim, co s tim. Jediný, co jsem si říkal, že bych ho nejradši nějak opatrně šoupl zpátky ke kravičkám, že by to bylo něco, co zná a má rád, nějakej návrat do rutiny. A vás jsem vytáhl, že budete vědět, jak to v kravíně zrovna vypadá, nechci tam volat, jestli to tam je ještě stále v obležení policajtama.“
„No, to právě furt je. Máma z toho byla včera uplně mimo, že jim nemohla vysvětlit, že těm krávám je úplně jedno, kde je a není místo činu, a že je fakt nemá kam jinam dát,“ řekl Kodeš nezvykle věcně. Chvilku váhal, ale pak pokračoval. „Tam bych teďka Ládíka fakt netahal. Ale mohl bych ho vzit k muflonum. To je ta vobora, co v ní v létě Ládík skončil. Docela jsem se skámošil s tím hajným, co to tam má na starosti a z podzima jsem tam Láďu vzal, když vezli krávy na jatka. Vono totiž vlastně, máma to tak naplánovala. Když jsem ještě dělal v JZD, tak jsem Láďu v takovejchle situacích taky vždycky někam uklidil. No tak to teď máma naposledy naplánovala tak, abych měl volno a mohl ho vzít ven. A vod tý doby, kdykoliv mě Láďa vidí, tak loudí, že chce zase za lesníma kravičkama.“
„To vypadá docela nadějně,“ špitla Růža a koukla z Kodeše na doktora.
„Jo,“ kývl doktor. „Tak teď ještě, jak to zařídíme.“
Zamyšleně došel ke svému stolu a vytahl klíče od auta. Ani do Lhoty v tuhle dobu Kodeše jinak než autem nedostane, natož někam na konec světa do mufloní obory. A čím dřív bude Ládík myslet na něco jinýho, tím líp. V duchu probíral v hlavě, co za návštěvy na odpoledne plánoval. Nakonec to vzdal. S Boží pomocí, ono se to nějak zvládne.
Podal Kodešovi klíče od auta. „Je reálné, že byste se stihli vrátit tak ve čtyři, v pět odpoledne?“
„Já myslim, že jo, teda, jestli se Ládík nějak dá do kupy a začne spolupracovat.“
„Kdyby se to nestihlo, tak odněkud zavolejte.“
„Jasně, šéfe!“ Kodešovi se vrátila jeho obvyklá prostořekost.
Ještě než vzal za kliku do čekárny, tak ho doktor zarazil: „Ehm, ještě k té konspiraci – kdyby vás tady soudružka sousedka poštmistrová neviděla odjíždět s mým autem, tak by to bylo celkem fajn.“
Kodeš řekl: „Jasně šéfe,“ o poznání krotším tónem.