16 Sklepení

Usoudil, že logicky musí hledat někde dole, a vyrazil do sklepení.
Tlusté voskovice v nástěnných svícnech se probíraly z dřímoty. Poprvé se Bořek lekl, když se nečekaně jasně rozhořely, ale vzápětí ho začalo bavit, jak mu chodba úslužně svítí na cestu a zase za ním pohasíná. Připadal si jako nějaký velmož.
Kolem kuchyně se však raději proplížil nejtmavším stínem. Všude bylo zavřeno, ale odkudsi zaslechl hromové chrápání. Hugo Slavíček se zřejmě od svého království nedokáže odloučit ani v noci a co kdyby měl lehké spaní.
Za další zatáčkou narazil na první zamčený průchod a znovu musel použít rozvírník.
V chodbě se o poznání ochladilo a svícny na kamenných zdech vystřídaly řídce roztroušené louče v železných držácích. Bořek spěchal dál. Řady bočních zavřených dveří si nevšímal, věděl, že tam jsou spižírny.
Rychle si uvědomil, že prostory nejsou úplně opuštěné, a začal mít trochu nahnáno. Vyplašil pár myší a něco, co vypadalo jako pokroucený štír se spoustou článkovaných noh. Stíny na stěnách na sebe braly nezřetelnou podobu lidských postav a jejich nesrozumitelný šepot splýval s jeho zrychleným dechem. Občas ucítil čísi pronikavý pohled v zádech, ale když se otočil, nikoho neviděl. Žádné zjevení se mu však nesnažilo ublížit. Nabyl dojmu, že si ho jenom prohlížejí a možná na něj i trochu dávají pozor, a tak se přestal bát.
Vtom ho cosi popadlo za kotník. V Bořkovi by se rázem krve nedořezal. Zjistil, že se mu kolem nohy ovinula smyčka z modravých plamínků. V panice sebou zaškubal. Smyčka nepálila, jen trochu štípala, ale držela pevně.
Bořek proklínal svoji nepozornost. Kouká, kde co lítá, zapomene se dívat, kam šlape, a chytí se do pastičky na myši nebo co to má být.
Vyzkoušel všechna kouzla, na které si vzpomněl, jenže past všem snahám o vyproštění vzdorovala.
Začal klesat na mysli. Už v duchu viděl, jak ho ráno potupně vysvobodí naštvaný Slavíček a vzápětí ho požene rovnou do ředitelny.