19. Košík

„Ještě si dnes chcete hrát na indiány?“ zeptal se další den děda.
„Já chci.“
„Já taky.“
„Tak dobře. Půjdeme do lesa na houby. Kájo, vez si s sebou nůž. A ty Stando si vezmi tomahawk.“
„Co to je?“
„Tomahawk je taková sekerka severoamerických indiánů.“
„Tak já vezmu tvoji sekerku, dědo, jo?“
„No jasně. To bude jako tomahavk.“
„Četla jsem, že indiáni s ním házeli. Taky bychom to mohli zkusit. Už se na to těším,“ raduje se Kája.
„Nic takového. Ať vás to ani nenapadne. Jednak byste se mohli zranit, nebo dokonce zabít, jednak něco rozbít,“ zhrozí se děda. „A nezapomeňte košík na houby. A Kájo, ještě vezmi plátěnou tašku.“
„Pročpak dědo?“
„Uvidíš.“

Všichni pozorně procházejí lesem. Hledají v trávě, v mechu, ale houby téměř nerostou. Je sucho.
„Našli jste něco?“ ptá se Kája. „Já jen samé prašivky.“
„Já jednu vidím,“ radostně se žene Standa dopředu. Za chvíli všem ukazuje krásného suchohřiba. Očistí ho, pak ho rozkrojí.
„Je zdravý, není červivý.“
„Tak ho dej ke mně do košíku,“ volá děda. „A podívejte se, jestli tady nemá bratříčka.“
„Sláva, jsou tu dokonce další dva,“ hlásí Kája.
Děda našel ještě pár lišek.
„To je škoda, že houby nerostou. Máme sotva zaplněné dno košíku.“
„Alespoň na bramboračku to bude, Stando.“
„Nebojte se, domů nepůjdeme s prázdnou. Pojďte za mnou,“ vybízí je děda.
Děti ho následují.
„Ach, je mi smutno. Hodně stromů zde museli vykácet kvůli tomu, že byly napadeny kůrovcem. Ale všechno špatné k něčemu dobré.“
„K čemu je tohle dobré?“ nechápe Kája.
„Tamhle, vidíte, tam je několik poražených březových kmenů, ukazuje děda ze stráně dolů.“
Děti se k nim rozběhly.
„Tak, teď, můžete opatrně březovou kůru oloupat.“
„K čemu bude, dědo, na podpal?“ vyzvídá Standa.
„Ne, z kůry vyrobíme košíček, jako to dělali indiáni. Dejte ji do tašky a pozor, ať ji nepolámete.“

„To mi nebudete věřit děti, jsem rád, že jsem zase doma. Děda odevzdá houby babičce, aby mohla vařit.
„Už se těším, jak si natáhnu nohy,“ říká, když si sedá na zahradě na svou židličku. „Kájo, ty teď nejprve kůru přežehli přes mokrý hadr, bude pak krásně ohebná a nebude se lámat."
Za chvíli je Kája zpátky. Sedne si na deku do trávy a hned začne dle dědových instrukcí s výrobou košíčku. Kůru nařeže, předem do ní udělá dírky hřebíkem a sekyrkou a pak je sešívá. „No, není to úplně stylové, když místo kořínků, použiju lýko,“ vzdychne.
„To nevadí,“ uklidňuje děda Káju. „Lýko je přece také přírodní materiál. Ty to Stando, nezkusíš?“
„Dědo, šití košíku je pro holky.“
„No tak dobře. Tak si vezmi tomahawk. Uvidíme, jak jsi šikovný.“
Děda přinese prkýnko a pět hřebíků. Zlehýnka na ně ťukne. Jejich špičky se nepatrně zanoří do prkna. Hřebíky jsou v řadě jako vojáci v pozoru v pravidelných rozestupech.
„Tak do toho. Schválně. Zkus je zatlouct až po hlavičku. Na kolik úderů to zvládneš?“
Standa se do toho pustí.
„První hřebík na pět úderů,“ hlásí.
„No, to není špatné. Ale zkus držet sekerku až na konci topůrka,“ radí děda.
„Já to chci taky zkusit,“ přeruší šití Kája.
„Dobře, ale počkej. Standa má ještě tři pokusy.“
Standa se rozmáchne a bum. Hřebík se ohne.
„Zkus ho narovnat. Vezmi si na pomoc ze šuplíku kombinačky.“
„Provedu,“ směje se Standa a běží pro kleště. Všechny hřebíky zatluče.
Za chvíli ho střídá Kája. I ona brzy úkol splní a vrací se k šití.

„Tak, Stando, dej na špalek tenhle klacek a přesekni ho. Pořádně se rozkroč, aby ses neseknul do nohy, kdyby ti náhodou sekerka sjela. No vidíš, jde ti to. A teď jeden konec sesekej do špičky.“
„To nic není, podává Standa dědovi vyrobený kolík.“
„Nu, dobrá. Tak víš co, rozsekej mi tyhle špalíky. Rozštípané dříví můžeš rovnat tady podél té zídky. A ne aby ses zranil,“ zdvihne výhrůžně prst děda.
„Neboj se, dědo, budu dávat pozor.“
Standa se ohání sekerou a hranička dříví roste do výšky.

„Dědo, podívej, už ho mám“, ukazuje Kája výrobek.
„Opravdu se ti moc povedl.“
„Potěžkej ho, jak je lehounký. Dám ho babičce na borůvky.“
„To jsi hodná, babička bude mít určitě radost.“
„Jé, Kájo, že mi taky uděláš a dáš košíček,“ škemrá Staník.
„Tobě dám leda košem,“ směje se Kája.