2. kapitola

Pavoučci babího léta tančí na pavučinách, stíny téměř holých větví se kroutí v ostrém podzimním slunci. Jelizaveta stojí v zahradě, po levé ruce odkvetlý záhon, po pravici stromořadí. Dívá se do slunce, trochu ji bolí oči, a když odvrátí pohled, zůstává černý sluneční otisk všude, kam se podívá. Líbí se jí to. Skloní hlavu, rej stínů se na okamžik zastaví, aby se s příštím závanem větru znovu rozvířil.
Fouká stále silněji; Jelizavetu na okamžik napadne, že další poryv ji zvedne a odnese daleko – někam strašně daleko od maminky, od Vladivostoku, od Ruska. Pak tu myšlenku zažene – taková hloupost! – a rychle se rozeběhne domů.
Do svačiny zbývá ještě skoro hodina. V hale na okamžik zaváhá, ale nakonec klavír mine a zamíří do svého pokoje. Odklidí několik hraček, zuje si boty a potom se zastaví právě uprostřed pokoje.
Velkým oknem dovnitř proudí sluneční světlo a komíhající se větve se najednou zdají být na dosah ruky. Soustředěně je pozoruje. Opatrně, pomaličku, se pohne. Zavře oči a pohyb zopakuje, tentokrát rychleji. Točí se, udělá pár ladných kroků, zase se vrátí na místo, prudce švihne rukou, zakloní se… Vidí dokonalý tanec větví, prudce touží se jim vyrovnat. Ještě to neumí, ale jednou – jednou to dokáže!