2. Setmění

Na Útes dorazil za tmy. Pečlivě zaparkoval vedle auta své ženy, zhasnul světla i motor a vydal se po bočním schodišti východní věže ke dveřím, jež sloužily jako hlavní vchod. Hradní bránu používali zásadně pouze k ohromování návštěv, které tu byly poprvé, a k zásobování.
Za normálních okolností slyšel hudbu okamžitě, jakmile vstoupil do předsíně. Elizabeth nesnášela ticho. Kdykoli měla možnost, pouštěla cokoli, co vydávalo zvuky. Rádio, gramofon, videa na You Tube. Nezvyklé ticho ho zarazilo. Sundal kabát, postavil brašnu na botník a sešel o patro níž, kde se nacházely společné prostory.
Sarah našel v jídelně. Seděla u stolu a psala do diáře. Kromě něj měla před sebou složku na dokumenty, telefon a talíř s nedojedeným sendvičem.
„Dobrý večer.“
Obešel stůl, cestou ji políbil do vlasů a posadil se na opačný konec.
„Kde je Lizzie?“
„Ve svém pokoji.“
„V době večeře?“
„Ano. Řekla, že nemá hlad, a šla si lehnout.“
Chvíli čekal, jestli k němu zvedne zrak a nějak to rozvede, ale ona dál zkoumala stránky diáře.
„Vy jste se pohádaly?“
„Nešlo o hádku. Řekla jsem jí, že o víkendu nepojedeme na koně, ona dvě minuty ječela a nakonec odešla do pokoje.“
„Nepojedete na koně? Proč?“
„Protože mám jiný program.“
„Aha.“
Edward se ani nesnažil maskovat zklamání. Náhlé změny plánů byly odjakživa nedílnou součástí jejich vztahu a jemu časem nezbylo než si prostě zvyknout a přizpůsobit se – a nutno dodat, že z toho povětšinou nedělal žádné drama – ovšem pokud se to týkalo Elizabeth, nedařilo se mu odsunout nepříjemné pocity tak snadno. Sarah dávala přednost své práci až příliš často. Kdykoli ji požádali o přesčas nebo směnu z volna, vyhověla jim navzdory manželově nelibosti i dceřině vzteku. Jakmile zavolal sám primář, nerozpakovala se odjet uprostřed nedělního oběda a kvůli mimořádnému konziliu dokonce několikrát opustila manželské lože. Byla přesně taková, jaký v pětatřiceti býval Edward. Dravá, ctižádostivá a posedlá prací.
Skočil si do kuchyně uvařit čaj a vrátil se, aby s ní zkusil promluvit.
„Možná by stačilo, kdybys jí dala najevo, že tě to mrzí.“
„Ale mě to nemrzí. Elizabeth stále není ochotná akceptovat, že jsou důležitější věci než –“
„Než ona?“
„Koně!“
„Je jí devět. Opravdu čekáš, že si bude uvědomovat prospěšnost a bohulibost tvého zaměstnání?“
„Rozumná je na to dost. Jenomže je umíněná a sebestředná.“
„Jako její matka?“ pousmál se Edward ve snaze převrátit ostrou diskusi v žert.
Sarah zakroutila hlavou a začala cosi vyhledávat v telefonu.
„Třeba by pomohlo, kdybys ji ujistila o tom, že ti její zájmy a přání nejsou u zadku. Aby si nepřipadala přehlížená.“
„Ona není přehlížená, Edwarde, je rozmazlená.“
„Ach tak. Kdy jsi jí naposledy řekla, že ji miluješ?“
„A kdy jsi jí něco takového řekl ty?“
„Já jí to říkat nemusím, o mně Lizzie nepochybuje.“
„Jistě.“
„Trávím s ní volný čas. Snažím se ji poslouchat. A pochopit. I když mám pocit, že je to čím dál tím těžší.“
„Ovšem. Taky nezapomeň dodat, že jsi s ní byl první čtyři roky doma a vyměňoval jí pleny, zatímco já jsem se starala o cizí lidi. Jsi prostě ve všech směrech dokonalý rodič. Můžeš být se sebou spokojený.“
„Ještě chvilku a budeš mi tu ironii moct nakapat do čaje.“
„Zítra jí navrhnu, že si vyjedeme v úterý, to mám volno. A tím bych to uzavřela.“
„Prima… Budeš dojídat ten sendvič?“
„Ne. Posluž si.“
Sarah mu poslala talíř po desce stolu a poprvé za celou dobu se mu podívala do očí. Zjistila, že jsou unavené a smutné.
„Jaký jsi měl den?“
„Popravdě dost mizerný. Louisa si zlomila nohu, takže na to teď budu šest týdnů sám, Rafael Barnard skončil v nemocnici se zápalem plic a pan Dupont dnes ráno zemřel.“
„Ten farmář, co nám nosil vajíčka?“
„Ano. Renální karcinom. Před dvěma měsíci ho objevil ultrazvuk, na který jsem ho musel dokopat.“
„To je mi moc líto, Edwarde…“
„Nedalo se nic dělat. Nádor byl ve III. stadiu. Albert už ve svém požehnaném věku 89 let neměl sílu bojovat.“
„Když už jsme u těch nádorů, mám rakovinu.“
Edward vyprskl čaj na stůl. Sarah na rozdíl od něj vypadala až nepřirozeně klidně.
„Malobuněčný karcinom děložního hrdla. FIGO II – 2a. Mám tu zprávy z gynekologie, histologie, onkologie a chirurgie. Chceš je vidět?“
„Ježíši Kriste.“
„Toho bych sem netahala. Na vině bude spíš genetika. Matka na tenhle typ nádoru zemřela, když mi bylo sedmnáct.“
„Takže uterovaginální ozařování plus chemo?“
„Ne. Hysterektomie s pánevní lymfadektomií a následná cisplatina.“
„Radikálnější už být nemůžeš.“
„Přesně tak. Lizzie je devět, ne sedmnáct. Ráda bych ji viděla ještě aspoň na střední škole.“

Zajel do garáže a chvíli ještě hleděl skrz čelní sklo na špinavou stěnu plnou pavouků, než vylezl, zavřel za sebou vrata a o ta se opřel. Košile ho u krku škrtila, nové oblekové kalhoty kousaly jako moskyti. Kravatu sundal, sotva prošel recepcí na parkoviště. Tenhle směšně drahý kus oblečení se mu z duše příčil. Stejně jako polobotky, které ho tlačily a do konce směny stačily na jeho achilovkách napáchat víc škody než nová bagančata.
Přejel si dlaněmi po tváři, v níž mu z celodenního nuceného usmívání cukaly svaly.
Přijali ho dobře. Někteří možná s určitými pochybnostmi, ale většina vypadala spokojeně. Tonksová dokonce hýřila nadšením. Ve finále se vlastně všem ulevilo, že je nedostal na povel někdo cizí. Ačkoli… možná po těch deseti letech byl tak trochu cizí. Na oddělení se pohybovala spousta zelenáčů, co ho znala jen ze zábavných vyprávění. Musel se seznámit s novými sestrami i některými novými postupy.
Hodně se toho změnilo. Chodby už nebyly bílé, nýbrž mátově zelené. Podlaha si konečně vysloužila nové linoleum. Na zdech visely pěkně vyvedené perokresby jednotlivých částí lidského těla. V čekárně stál automat na kávu a občerstvení, u něhož bylo možné platit bezhotovostně. A nebyly v něm jen čokoládové tyčinky a skittlesky. Člověk si mohl koupit obložený croissant, ovesnou kaši nebo salát s hořčicovou zálivkou.
Jediné, co se ani trochu nezměnilo a zareagovalo na něj bez ohledu na jeho nově nabytou funkci, byla staniční sestra McGrathová.
„Doktor Potter připravil rozpis směn na celý únor, ale potřebujeme plán elektivních zákroků na druhý týden, sedněte si na to co nejdřív.“
„Polovinu operatérů vůbec neznám, musím se s nimi seznámit.“
„Ano. Na to máte tenhle týden. V pátek je potřeba mít tabulku obsazenou.“
„Dobrá. Na co se mám vrhnout potom?“
„Předtím. Ještě dnes od vás potřebuju revizi příjmových karet, podklady k objednávce materiálu, podpisy na dovolenky a vyjádření ke zkušebnímu provozu SM3000.“
„Teď jsem sem nastoupil. Ani jsem ten přístroj nedržel v ruce, sakra. Jak bych se k tomu asi tak mohl vyjádřit?“
„Na stole máte knihu zkušebního provozu. Nikoho nezajímá váš osobní názor, prostě si přečtěte, co o tom krámu napsali ostatní, a udělejte závěr.“
„Nikoho nezajímá můj názor… Fajn. To se mi ulevilo.“
Vešel do obýváku, setřásl ze sebe bundu a zatopil v krbu. Pohledem zabloudil k domácímu baru, kde tušil několik velmi starých lahví whisky.
„Tak si uvaříme čaj, ne?“ obrátil se na jediný další živý organismus v domě, kterým byl metr vysoký kulkas u průchodu do kuchyně.
Posadil se s hrníčkem ke stolu a rozhlédl se po zanedbané místnosti, kde ve světle jedné žárovky vířil prach.
„Možná by to tu chtělo trochu zvelebit, když už tady mám žít. Jedinej problém je, že kurva nevím, jak se to dělá.“
„Co takhle zkusit poklidit?“ zaznělo ze vstupní haly a za chvíli už před ním stál Remus Lupin, na rtech maličko přiblblý úsměv. „Vítám tě zpátky, kamaráde. Ke jmenování primářem radši neblahopřeju, chápu, že to pro tebe není právě splnění klukovského snu.“
Sirius se překotně zvedl, takže polovinu čaje rozlil po stole. Zmáčkl starého přítele v objetí a nabídl mu volnou židli.
Povídali si dlouho do noci. O všem. A především o tom, co je potřeba v tomhle zatraceném baráku udělat, aby se v něm dalo normálně bydlet.
„… a až to bude všechno hotové, najdeš si ženskou a tvůj život váženého muže středního věku bude kompletní.“
„Myslíš jako, aby tu někdo udržoval pořádek? To si můžu platit uklízečku. Nebude jí vadit, že chodím domů pozdě, a vyjde to levněji.“
„Ty jsi vůl, Siriusi.“
„Hele, já už jsem se s ženskejma natrápil dost. Mám jich plný zuby.“
„S Marií jste se rozešli?“
Sirius vyrazil zvuk podobný zasyčení natlakovaného radiátoru.
„Nikdy jsme spolu nechodili.“
„Aha.“
„Jsme kamarádi s výhodama. A za poslední tři roky se ty výhody tak nějak smrskly na připravování horkých nápojů, půjčování knížek a hraní karet.“
„Takže je tvůj parťák.“
„Jo. Navíc, nesnáší zimu, takže by se do Anglie nikdy nepřestěhovala. Než se usadit na severu, to radši chcípne v tropech.“
„Hmm… Škoda. Zdála se být sympatická.“
„No a co ty a Tonksová? Co Teddy?“
„Pohádková idyla. Složité začátky nahradila samá pozitiva a výsady dlouhodobého vztahu. Sex už sice nemáme tak často jako dřív, ale začali jsme chodit do filmového klubu otrlého diváka a třikrát do roka jezdíme na dovolenou do Aix en Provence.“
„Takže máš doma parťáka.“
„Toho nejlepšího. Teddy letos nastoupil na Kingsbury. Myslím, že se mu tam líbí. Rozhodně nepřišel první den ze školy s burákovým sendvičem nalepeným na zádech, čili to hodnotím kladně.“
„Ještě pořád ho bere kytara?“
„Čím dál víc. K Vánocům dostal elektriku. Museli jsme upozornit sousedy, že bude občas kravál, ale za flašku Moët et Chandon a voucher na dvě relaxační masáže se s tím prý nějak vyrovnají.“
„To tě potomek vychází docela draho.“
„Řekl chlap, co ho dcera stála dvanáct let v armádě.“
„Touché. Pojďme radši probrat tu úpravu pokojů. Dáš si ještě čaj?“

Občas se mu přímo nehorázně nechtělo domů. Nevěděl, jestli to má přičítat na vrub Dracově vrtošivé povaze, na kterou po práci nemíval náladu, nebo lenosti – jejich společný dům stál šest kilometrů za Londýnem a kolikrát trvalo i hodinu, než se tam dostal. Notabene, pokud skončil v pozdních nočních hodinách, myšlenka na to, že Draca probudí, až bude otevírat bránu, vyšlapávat schodiště, svítit si a sprchovat se, nebyla úplně příjemná. V posledních letech trpěl Draco poruchami spánku a jakmile se uprostřed noci probral, nemohl až do rána spát. Což znamenalo, že byl následující den ještě nesnesitelnější.
Nechal svůj tmavě červený Ford Focus v ulici Spinner’s End naproti bývalé uhelné elektrárně, odemkl vchod domu číslo 13, vystoupal do druhého patra a otevřel si dveře bez označení na zvonku, zato s malinko ohnutými panty, které při sebemenším pohybu nepříjemně zavrzaly.
V předsíni si svlékl kabát, odložil brašnu a vyzul boty. Zbytku se zbavil cestou do koupelny, kde si na půl hodiny vlezl pod horkou sprchu.
Ze skříně v ložnici vytáhl poslední čisté oblečení, které tam ještě měl, a když se oblékl, přesunul se do obýváku. Ušák pod knihovnou byl jeho oblíbené místo. Viděl odtud do zbytku bytu a světlo z lampy nad ním bylo přesně tak akorát silné, aby v něm dokázal pohodlně číst a zároveň nedráždilo unavené oči. Hmátl po rozečtené knize na stolku a otevřel ji na založené stránce. Chandlerův Hluboký spánek byl už dvacátým románem, který si ze zdejší knihovny vypůjčil, a doktoru Snapeovi tak vděčil za jakési dovzdělání v oblasti brakové literatury dvacátého století.
Když sem přesně před deseti lety poprvé přišel, aby se postaral o Severusovy osobní věci, rozhodně neměl v úmyslu zdržovat se déle, než bude nezbytné. Vyklízení však trvalo do pokročilého večera a přilákalo zvědavého správce domu, který Harrymu okamžitě nabídl smlouvu, poněvadž najít v téhle době solidního nájemníka je tak neuvěřitelně náročné, že ano. Kromě toho, na mladém pánovi je patrné, že se nestýká s žádnými pochybnými individui, že ano. A jistě neráčí vlastnit žádného domácího mazlíčka, který by očůrával schody, že ano.
Harryho ten návrh v první chvíli zarazil, čím déle však o něm přemýšlel, tím přirozenější se pro něj ta myšlenka stávala, až nakonec panu správcovi zavolal, že souhlasí.
Od té doby za londýnský byt každého desátého platil nájem a nechával si tohle místo jako útočiště před světem, ze kterého je občas nutné uniknout.
A kdo ví, třeba se jednou předchozí nájemník rozhodne vrátit.
Třeba.
Jednou…