22. kapitola

JUDr. Otakar Féfrda měl svou kancelář ve výškové budově ve velkém administrativním komplexu. Zatímco Féfrda studoval všechny dokumenty, Rafael se kochal pohledem na město z výšky. Ze zamyšlení byl přerušen:
"Kamaráde, je ti, předpokládám, jasné, že toto nemůžeme vyhrát. Na nutnou obranu to neuhrajeme ani náhodou. Dobrá zpráva ovšem je, že do tepláků natvrdo nepůjdeš. Vzhledem ke všem okolnostem a tvé dosavadní bezúhonnosti na to podmínka prakticky jistě postačí. Pochopitelně to předpokládá tvoji spolupráci, projevení lítosti, omluvu poškozenému."
"To je docela šílený. Omlouvat se takovému sígrovi. A mít potom stejně záznam v rejstříku..."
"Lidsky tě chápu. Ale takhle to v trestním řízení chodí."
"A nemohl bys přece jenom něco vymyslet?"
Féfrda se zamyslel a po chvíli pravil:
"Jedna možnost by tu přece jenom ještě byla. Je tu institut narovnání. To znamená dohodu o náhradě způsobené škody mezi tebou a Sádelníčkem. Pak, když by to státní zástupce a soud schválili, nemusel bys k soudu a byl bys bez záznamu v rejstříku. To zní docela dobře, ne?"
"Určitě. Takže tedy pro mě by to znamenalo jen vysolit nějakou nemalou sumu."
"Ano. Ale to budeš muset každopádně. Takže doporučuji vydat se touto cestou."
"Jdu do toho. Konej, co je k tomu třeba."
"Pozvu si Sádelníčka a předložím mu návrh. Vyslovení lítosti a omluvu udělám za tebe, jsem ostatně zvyklý dělat za klienty různé choulostivosti. Věřím, že se s ním nějak domluvíme."
"Díky, Oťas!"
"Ještě neděkuj, jsme teprve na začátku. Ale neboj, nějak to skoulíme ke spokojenosti všech."