22. Proti proudu potoka

„Dědo, povídej mi ještě, co jsi dělal jako malý,“ škemrá Staník.
„Když jsem chodil do páté třídy,“ začne vzpomínat děda, „měli jsme jednu prima učitelku. Jmenovala se Dvořáková. Ta dala dohromady skupinu dětí. Říkala tomu klub. Scházeli jsme se jednou týdně po vyučování. Moc rád jsem tam chodil. Nejdřív jsme luštili různé šifry. Potom nám četla Verneovky. V jedné byl obrázek, jak se dělají chůdy. Ale to byly jiné, než jaké jsi vyrobil ty. Tamty byly jen ke kolenům, připevnili se k noze řemínky a měly velkou výhodu. Mohl jsi na nich chodit a měl jsi přitom volné ruce.“
„Jé, ty bych si chtěl taky udělat.“
„Snad někdy jindy. Jedny chůdy už přece máš.“
„To je škoda, já bych hrozně rád něco vyráběl,“ řekl Standa smutně.
„Jednou,“ pokračoval děda ve vyprávění, „jsme si s klukama udělali vodní mlýnek. Ten bychom spolu mohli zkusit vyrobit, co ty na to?“
„Sláva! Teď hned?“
„Nu, jestli chceš, můžeme začít hned,“ děda vzal Stáňu do garáže, která sloužila zároveň jako malá dílna. Standa měl o zábavu postaráno.

„Tak, co teď čteš,“ zeptal se děda, když Standa právě zápolil s pilkou.
„Dal jsem se do čtení Foglarovek. Právě čtu Hochy od Bobří řeky.“
„Hm, a jak se ti líbí?“
„Moc.“

Tak, a teď bychom mohli mlýnek vyzkoušet, jak se bude točit,“ řekl děda, když si Standa zálibně prohlížel společný výtvor. „Řekni Káje, jestli taky nechce jít.“
„Hm, Káje? Proč? Nijak nám nepomáhala,“ zdráhá se Staník.
„No, ale mohla by ti pomoct mlýnek nést.“
„To zvládnu sám,“ namítá její bráška.
„Rozmysli si to, cesta bude dlouhá.“
„Dlouhá? Potok je přece nedaleko.“
„To je sice pravda, ale tady je voda špinavá. Půjdeme pěkně proti proudu potoka, kousek pod místo, kde pramení.“
„Tam jsem nikdy nebyl.“
„No právě.“
Standa si bere batůžek. Pořád v něm nosí provázek, nůž, tužku, papír, sirky a náplast. Teď k nim přidal jen brýle proti slunci a svačinu.
„Kájo, chceš jít s námi?“
„Jasně, že chci.“

Standu už začaly bolet nohy. „Já už bych ho vyzkoušel tady,“ řekne a sedne si na břeh.
Děda kupodivu souhlasí. Pomůže dětem mlýnek upevnit.
„Docela rychle se točí,“ Standa vleze do vody.
„Mohli byste kousek výš postavit hráz, co vy na to?“ zeptá se děda.
„Bezva nápad!“
Ta delší túra dědu nějak zmohla. Sundá si sandály, na chvíli zchladí nohy v potoce. Pak si lehne na bok, ruku si dá pod hlavu a s přimhouřenýma očima pozoruje, jak se děti činí.

Ke zvukům mlýnku a šplouchající vody se brzy přidalo dědovo chrápání.