25. kapitola – V níž vprostřed léta přituhuje

25. kapitola
V níž vprostřed léta přituhuje

Letní dny, které se jindy ploužily, prolétaly kolem rychlostí blesku. Šárka je s Klárou při včerejší bouřce počítaly, takže si ověřily, že jde o naprosto přesné přirovnání.
Anna jim líčila, jak u nich děcka lítají kolem polí a pomáhají hrabat seno a kde co. Možná chtěla Šárce pomoct, aby neměla pocit, že to ona lítá v jednom kole jako káča.
Jenže Šárka si tak stejně připadala. Pořád chodila na hodiny, pořád tančila na hodinách a vážně by se s tátou šla učit plavat, jak navrhoval, ale pak se do toho zběsilému víru dostal taky a byl samé zasedání a setkání, jednání a rokování, ba i handrkování. A na další –ání neměl čas.
Šárka neměla na kouzlení moc času a vážně by potřebovala někoho, kdo by jí některé věci názorně ukázal místo toho, aby se dohadoval na poznámkových papírcích. Když se učila ztlumit oheň (protože to znělo působivě a v domácnosti se to vždycky hodí, zvlášť v parných měsících), chvíli nedávala pozor a plamen svíčky se jí drze přestěhoval na ruku. Ať jí mávala, jak chtěla, nedal se odehnat.
Působivé to bylo, to ano, ale praktické moc ne, pokud člověk zrovna nepózoval pro dramatický obraz. Nakonec z toho soustředění a mumlání zaklínadla „volám vláhu z pod jazyka, mlhu, která ze rtů vzdychá, z krve vody prameny, pokloňte se, plameny“ byla už tak unavená, že se bála, že usne a podpálí přitom komnatu.
Nakonec uznala porážku a ponořila ruku do džbánu s vodou. Jen doufala, že se voda neodpaří, protože druhou možnost hašení představoval nočník. Malý oddenek plamene jí odskočil na loket, a když ho chtěla utlouct polštářem (protože kde by teď v noci našla nejbližší písek?), plamen seskočil a na malých nožkách, které jen žhnuly, přeskočil z její ruky na prádelník, pak spěchal k oknu. Průvan mu sčísl čupřinu, ale stále z něj zbyla dohořívající pecka, která se přehoupla přes parapet.
Šárka se hnala k oknu a dívala se, jak to světýlko padá tmou.
„Určitě jsou k tomu nějaké pohyby rukama. Nebo ušima, s mým štěstím,“ pomyslela si. „Předkové, do háje! To nemůžete varovat, že přitom člověk může omylem vyvolat ohnivého mužíka?“
Slábnoucí jiskra se najednou zvedla a přelétla vzdálenou zeď. „Nebo fénixe.“
Měla by mít radost, že má takovou úžasnou moc. Jenže ta úžasná moc si příliš často dělala, co chtěla. Chtěla by na někom vyzkoušet uspávací kouzlo, ale bála se, že se z toho vyklube nějaká ta stoletá záležitost. A ke všemu nakažlivá pro široké okolí. A na koho se to pak hodí? Na temné existence, to je jasné. I když v tomhle případě by to byla trefa do černého.
„Co začít těmi nudnějšími kouzly ze začátku knihy a postupně se jimi prokousávat?“ přemítala. „Ten styl ‚hm, to zní dobře‘, ‚páni, ovládání draka; ale kde ho mimo sezónu sehnat?‘ prostě nefunguje.“ Jenže začátečnické triky, jako bylo hledání jehly v kupce sena, jí připadaly otravné a všichni ti králíci z klobouků, holínek a holubi z rukávů zaplavovali hradní pozemky, až to začínalo být nápadné.
Navíc zaplavovali i královskou tabuli. Kdo je měl pořád jíst?

Zanedlouho měla písku, po němž pátrala při zahánění skotačivého plamene, až dost. Měla ho plné boty a zuby a vůbec ho měla po krk.
Stála na hradním cvičišti, které si většinou zabírali rytíři, panoši a střelci. Blanka však zařídila, aby tu spolu zůstaly jen ona, Klárka a Šárka.
Bylo časné ráno. Slunce se do nich ještě neopíralo vší silou, spíš se teprve protahovalo v oblačných peřinách a opékalo si na kolenou topinky k snídani.
„Nemáte se čeho bát. Nikdo nás nebude sledovat. Soustřeďte se jen na to, co vám říkám,“ spustila Blanka a Šárka se při ujištění, že strach není na místě, začala moudře strachovat a rozhlížet se po ostrých předmětech.
Blanka na sobě neměla zbroj, ale oblékla si košili, která už měla leccos za sebou, a kalhoty, s nimiž vypadala ještě ohromněji než obvykle. Když na sobě měla šaty, člověk nečekal, že zničehonic vykopne a jednou provždy mu vyřeší veškeré starosti s chrupem. Samozřejmě to byla chybná domněnka tak jako tak. Šárka nepochybovala, že by Blanka dokázala provést značně nepříjemné věci špičkou brokátového střevíčku vymrštěného do úrovně nosu nebo očí.
Překvapením pro ni však bylo, s jakou lehkostí do toho všeho vplula Klára.
Blanka jim předvedla, jak se mají vysmeknout, když je zkusí popadnout za ruku, za rameno, a Klára to zvládala po pár pokusech. V jednu chvíli se vysmekla a předvedla otočku jako tanečnice.
„Ale teď jsi spustila oči z protivníka,“ upozornila ji Blanka.
Šárka nebyla ve svém živlu. Byla mu natolik vzdálená, že se jen plácala a lapala po dechu.
„A teď otoč rukou,“ vybízela ji Blanka a svírala jí předloktí.
„A ty mi vytrhneš ruku za pantů, teda z kloubu,“ odpověděla v duchu Šárka.
„Stačí jen zlehka pootočit. Takhle. Zkus to znovu. Můžeš mě zkusit i odstrčit,“ hrnula na ni pokyny Blanka.
Šárka byla v obličeji rudá jako rak a slunce, které si teprve čistilo zuby a plivalo na oblohu chomáčky oblak, za to nemohlo.
„Tak znovu.“ Blanka ji popadla znovu za ruku a Šárka koutkem oka zachytila Klářin pohyb. Buď zkoušela úhybný manévr nebo se nechala strhnout věčnou písní v hlavě a krátila si čas tanečními kreacemi.
Ta chvilková nepozornost však postačila k tomu, aby ji Blanka popadla i za druhou ruku. „Nesmíš mi dát šanci, abych se k tobě dostala tak blízko,“ řekla jí Blanka. „Co teď?“
„Teď!“ pomyslela si Šárka s bušícím srdcem a najednou jí ruka začala klouzat, ovšem ne tak, jak si Blanka přála.
Podle toho, jak královna vytřeštila oči, bylo jasné, že obě při tom úniku počítaly s více kostmi… a míň šupinami.
„Proboha!“ Vyhrkly to nejspíš obě, protože Šárka se přistihla, jak otevřela pusu. Snad z ní vypadlo i „Teď ne!“, protože jí řvalo v hlavě hlasitě, že to museli slyšet všichni okolo.
A pak už ležela na zádech a koukala na ty bílé mraky.
Odněkud zpovzdálí se ozvala rána a praskání dřeva.
Hradby se rozchichotaly.
Klára, která se nad ní skláněla, se napřímila, ohlédla se a zavolala: „To není vůbec hezké!“
Blanka měla ve tváři výraz, který vyjadřoval to samé.
Chichotání se změnilo ve vzrušené klučičí hlasy.
Klára klekla k sestře a natáhla k ní ruku. „Pojď, pomůžu ti vstát.“
Šárka se zvedla sama. Aspoň dosedu a dívala se na královnu. Ta užasle hleděla na pravačku, pak ji spustila a protáhla si prsty.
„Tentokrát žádné zrcátko?“ zeptala se Šárka tiše, než se stihla vzpamatovat.
Blanka se na ni podívala, jako kdyby ji viděla poprvé a překvapovalo ji, že mluví. Potom se otočila k hradbám, za kterými opět probíhal zmatek prokládaný výkřiky „Hni sebou, ty třasořitko!“, „Propadl se! Do chlívku.“, „Kdóóó?!“ a „Ten novej?“ „Jakej?“ a jinými kratochvílemi.
„Ne, jsou to jenom kluci,“ odpověděla. „Jdu se podívat, jestli nepotřebují zachránit.“
„A příště nás naučíš padat?“ zavolala za ní Klára. Pořád zkoušela sestře pomoct vstát.
Ale Šárka se jí vyškubla a utíkala pryč. Jako umolousaný černý kocour, o kterého se málem přerazila na nádvoří.
Rozhodla se, že žádné příště nebude.
Když už nemohla počítat s plaváním s tátou, mohl aspoň ze své pravomoci zařídit, aby nechala plavat tohle.