26. Odkrytí

Sirius si zavázal kanady a sehnul se pro cestovní tašku. Edward, který se s ním sotva před čtvrt hodinou rozloučil na stole mezi snídaňovými toasty a hrnky s čajem, ho chytil za zápěstí a přitáhl si ho k hlubokému polibku. Sirius instinktivně zajel rukama pod jeho tričko, plynule pokračoval za lem spodního prádla, dlaní klouzal dolů po horkém podbřišku… A pak se náhle vzpamatoval.
„Zlato, neblbni sakra, uletí mi to!“
Edward ho přimáčkl zády ke stěně, znovu si pro sebe ukradl jeho rty a celým tělem se o něj opřel.
„Máš slušnou rezervu.“
„Chtěl jsem si ještě koupit pár ptákovin, abych se v letadle nenudil.“
„Tady na tebe jedna ptákovina čeká.“
„Bože na nebesích.“
Sirius napůl zoufale, napůl vzrušeně zasténal, když si Edward jeho ruku nesmlouvavě strčil do trenýrek a přitiskl k rozkroku.
„Co se tak divíš? Budeš pryč 14 dní!“
„Myslel jsem, že si ode mě rád odpočineš.“
„Od tvých keců ano. Tohle mi bude chybět.“
„No, tak hlavně, že máme jasno, co na mně nejvíc miluješ.“
„Úplně všechno. A teď už sklapni a dělej, nebo ten let opravdu nestihneš.“
O deset minut a jeden společný orgasmus později Sirius konečně popadl tašku a hodil si ji přes rameno. Líbnul Edwarda do vlasů, mrknul na něj a vyrazil na metro.
Edward zůstal sedět na botníku, s blaženým úsměvem sledoval zavřené dveře a vychutnával dozvuky příjemné chvíle. Pak se přesunul do koupelny, shodil ze sebe špinavé oblečení a osprchoval se.
„Haló?“ dolehlo k němu z předsíně. „Jste doma?“
„Moment!“ zakřičel nazpátek, omotal se ručníkem a vyšel na chodbu.
„Ahoj,“ pozdravil Lupin vesele. „Sirius je ještě tady?“
„Ne, před chvílí odešel.“
„Škoda. Doufal jsem, že ho ještě zastihnu. Mimochodem, pořád vám nefunguje zvonek.“
„Já vím. Čekáme, až nám ho tvoje žena přijde opravit. Dáš si čaj?“
„Moc rád.“
„Tak si ho uvař.“
Edward ho nechal projít do kuchyně a odešel se ustrojit. Když se vrátil, Remus už seděl u stolu a potěšeně usrkával oolong.
„Slyšel jsem, že příjem bude nejspíš zavřený celé léto. James chce tu katastrofu využít k totální rekonstrukci.“
„Ano. Je to v dané chvíli to nejrozumnější, co může podniknout. Podle statika jsou základy naštěstí v pořádku, nicméně všechna tři spodní podlaží potřebují rozsáhlou opravu.“
„Lily se už teď musí příšerně nudit.“
„Zatím chodí vypomáhat na chirurgickou ambulanci a ortopedii. V červenci a srpnu si bude vybírat dovolenou. Říkala něco o pěší turistice, Alpách a mentální očistě.“
„No, řekl bych, že už to potřebuje jako sůl,“ pousmál se Remus.
„Alpskou sůl?“ vrátil mu úsměv Edward. „Jak se daří Teddymu?“
„Je zcela pohlcen muzikou, obscénními texty a vyjadřováním vlastní osobitosti pomocí barev na vlasy, piercingu, tetování a tajného kouření ručně balených cigaret. Sem tam jeho pozornost rozptýlí nějaký seriál na Netflixu, ale jinak prakticky žije svojí kapelou.“
„Co alkohol a drogy?“
„Víme, že si občas s kamarády vypije pivo. To je všechno. Nemyslím, že by měl v tomhle směru nějaký problém. Ti jeho kámoši jsou docela fajn kluci. Morris je synem reverenda, Dale a Foster jsou oblíbení u profesorů, mají vynikající hodnocení. Není to žádná hloupá parta. Vlastně jsem docela nedávno poslouchal jejich nahrávky a musím říct, že když si odmyslím všechny ty vulgarismy a snahu nadělat co nejpříšernější kravál, spatřuji v tom jistou poetiku.“
„Jsi rodič. Samozřejmě, že v tom spatřuješ jistou poetiku. Dodnes mám schované některé obrázky, které malovala Elizabeth. Jeden z nich jsem tenkrát dostal za úkol najít podle hádanky. Ukryla ho do hromady hnoje a než jsem ho objevil, stačil se na něj vymočit kůň.“
„A stejně sis ho nechal.“
„Ano. Jsme na něm celá rodina. Já a Hermiona jako král a královna, Lizzie jako malá princezna a moje matka má na sobě čarodějnický klobouk.“
„Výstižné. Těším se, až malou princeznu poznám osobně. Kdy vlastně přiletí?“
„Nepřiletí. Rozhodl jsem se, že pojedu já za ní. Bude to tak lepší.“
„Kvůli Siriusovi? Bojíš se, že –“
„Ne. Sice jsem jí to ještě neřekl, ale hádám, že s tím nebude mít problém.“
„Jde o tu explozi v nemocnici? Věříš tomu, že to nebyla nešťastná náhoda?“
„Rozhodně to nebyla nešťastná náhoda, Lupine.“
„Takže policie už dospěla k nějakým závěrům? Mike ti něco prozradil?“
„Nemám nejmenší tušení, co zjistila policie, ale vůbec bych se nedivil, kdyby příčinu té tragédie nakonec neobjasnili. Alespoň ne oficiálně.“
„Víš, Edwarde, když jsi byl naposledy takhle tajemný, dopadlo to tak, že recepce urgentního příjmu vypadala jako scéna z filmu Quentina Tarantina. Nepodnikáš zase něco proti nějakému zloduchovi, že ne?“
„Ne.“ Zatím ještě ne…
„A Lily? Není do něčeho zapletená? V poslední době se chová opravdu dost zvláštně. James ji viděl ve společnosti Percyho Weasleyho. Prý vypadali jako milenci.“
„Proboha, ty jsi horší než Johnsonová a Diggory dohromady. I kdyby si do postele pozvala celý juniorský ragbyový tým, tobě je do toho velký kulový.“
„Já ji samozřejmě nekritizuju. Ani jí nechci šťourat do soukromí. Jen… mi to prostě přijde… zvláštní. Percy je přece tajemníkem Úřadu pro jadernou bezpečnost, ne? A pokud se nepletu, Lily před nedávnem řešila podezřelá úmrtí jeho zaměstnanců…“
„Ještě chvíli to rozváděj a začneš znít jako nějaký konspirační teoretik.“
„Sám jsi řekl, že ten výbuch nepovažuješ za náhodu! Když to podle tebe nebyla náhoda, tak co to tedy bylo? Teroristický útok? Vždyť se k tomu nikdo nepřihlásil! Navíc to bouchlo přímo pod márnicí. Leželo tam snad tělo, kterého se někdo potřeboval zbavit? Nebo byla terčem přímo Luna Lovegoodová? Poslední měsíce trávila hodně času s Nevillem. Oba tu zůstávali dlouho do noci. Neville před týdnem přišel do práce zmalovaný jak Sixtinská kaple. Možná ten, kdo to udělal, cílil i na něj. Běžně totiž kolem poledne bývá dole, ten den ale výjimečně odešel z budovy.“
„Ty nejsi drbna, Lupine, ty jsi štěnice. Existuje místo, kam člověka nesleduješ?“
„WC. Obvykle. Sirius by možná něco namítl, ale má si hergot zavírat dveře.“
Edward na moment zavřel oči a zabořil hlavu do dlaně.
„Měl bys jet do práce. Děti a jejich matky už se tě jistě nemůžou dočkat.“
„Než vyrazím, povím ti ještě jednu věc.“ Remus vstal a pronikavě se na něj zadíval. „Považuju se za vašeho přítele. Mám vás rád. Přestože někdy nechápu proč vlastně. A jako váš přítel vám nedovolím, abyste se zase vrhli do nějakého ztřeštěného sebevražedného dobrodružství. Posledně jsi málem přišel o život. A zlomil srdce Siriusovi i Lily. To už se nesmí opakovat. Nikdy.“
„Ne, tohle už se nebude opakovat,“ dal mu zapravdu Edward. „Nikdy.“

Sestra Agnes na chirurgii U Milosrdných odnavigovala Denisu do pokoje, kde spolu s dalšími dvěma pacientkami ležela Luna.
„Ahoj. Promiň, dřív to nešlo. Přišel truhlář, co nám dělá skříně do ložnice, a znovu si všechno měřil, protože ztratil ten původní papír. Pak mi volala Susan, že dostala angínu a potřebuje, abych za ni zítra vzala službu na onkologické JIPce. Domluvila se s Porpingtonovou, že jí vykryje místo po nějaké těhuli, než znovu zprovozní pohotovost.“
„Zítra mě budou propouštět.“
„Vážně? Aha.“ Denisa měla ve tváři méně nadšení, než by se za daných okolností patřilo, neboť její mysl momentálně naplno zaměstnávala organizační stránka věci. „Asi už ráno, že?“
„Pravděpodobně.“
„Do háje, kdybych to věděla, tak Susan odmítnu.“
Konečně se posadila na židli vedle postele a vzala Lunu za ruku. Byla studená a vlhká. Křehčí než obvykle. Luna během čtrnácti dnů shodila 5 kilo. Bude ji muset zase vykrmit, ať nevypadá jako věšák na šaty.
„To nic. Zavolám Nevillovi. Beztak určitě nemá do čeho píchnout.“
Denisa se zatvářila ještě nešťastněji.
„Jasně. Nepochybuju, že si pro tebe nadšeně přijede. Když to má přes půlku města a neřídí, takže všechny tvoje věci potáhne sockou.“
„Nemyslím, že by mu to vadilo. A já se ráda projdu. Zajdeme do St. James’s park, mají tam teď nádherné růžové záhony. Dáme si hot dog.“
„To zní skoro jako rande.“
„Jo.“
Denisa tázavě pozvedla obočí. Luna se na ni dlouhou dobu upřeně dívala. Ani jednou přitom nemrkla. Denise tím připomněla chameleona.
„Potřebuju změnu, Deny.“
„Jak to myslíš?“
„Nejsem spokojená. Upřímně řečeno, posledních pár měsíců byl pro mě očistec.“
„To jsi to tedy moc dlouho nevydržela,“ pousmála se Denisa hořce. „Já tě na tvých cestách doprovázela 12 let.“
„Ale já teď nemluvím jen o tom, že jsme se usadily a že mám pevnou pracovní dobu. Mluvím o našem vztahu. Cítím, že už mezi námi není žádná přitažlivost. Žádné vzrušení. Když se milujeme, není v tom náboj. Je to mechanické a povrchní a mně to zoufale nestačí. Já vím, že máme spoustu hraček a nemůžu říct, že bys to v posteli neuměla, ale potřebuju někoho, kdo má mezi nohama penis. Už mi to fakt chybí.“
Luna jako vždy nebrala na vědomí své okolí. Pacientka na vedlejším lůžku se snažila působit dojmem, že jejich rozhovor neposlouchá, avšak uzardělý obličej ji usvědčoval, že minimálně některá slova zaslechla. Denisa na sobě cítila její kradmé pohledy a bylo jí neskutečně trapně. Přestože nic z toho, co zaznělo, nehodlala popírat nebo se proti tomu ohrazovat, přestože někde hluboko v sobě dávno věděla, že jejich vztah spěje k bodu rozpadu, takhle si to nepředstavovala.
„Myslíš na Nevilla?“
„Ano, často.“
„Už jste spolu –“
„Bože, ne!“ Luna na ni vykulila oči. Definitivně chameleon. „Nejsem mrcha. Hraju podle pravidel. Chtěla jsem se s tebou nejdřív rozejít, než s ním začnu spát.“
„Bezva,“ ucedila Denisa a vstala tak prudce, až židle nepříjemně zaskřípala. „Tak ses rozešla. Fajn. Jsi volná, blahopřeju. Mimochodem, když tvrdíš, že nejsi mrcha – víš, že je ženatý? To ti nevadí?“
„Je to jeho manželství a jeho rozhodnutí. Pokud ho neukončí, bude to faul z jeho strany, ne z mojí. Já s jeho ženou nekamarádím.“
„To je fakt, ty její kamarádka nejsi. U tebe na gauči brečet nebude.“
Denisa bez dalších řečí zamířila ven.
Chvíle, kdy ona sama plakala, byly velmi vzácné. Ještě stále se daly spočítat na prstech jedné ruky. Rozhodla se, že to tak zůstane. Tomuhle vztahu už věnovala dost. Slzy přidávat nebude. Původně měla v plánu vytáhnout z Luny pravdu o tom, do čeho se to sakra namočila, že ji chtěl někdo vyhodit do povětří, ale teď si uvědomovala, že ji to vlastně vůbec nezajímá.
Jen musí vymyslet, jak si z jednoho platu zdravotní sestry udrží byt v Camdenu.

Když Lily v sedm večer dorazila z práce, strčila klíč do zámku a zjistila, že je odemčeno, srdce jí skočilo až do krku. Automaticky ukročila dozadu a přemýšlela, co by měla dělat. Nejdřív ji napadlo, že zavolá policii. To během zlomku sekundy zavrhla. Potom začala v hlavě projíždět seznam osob, na které by se mohla obrátit. Edward… Kingsley… Mike… Mike! Zavolá Mikeovi.
V okamžiku, kdy se ke dveřím obrátila zády a odcházela ven, aby si zatelefonovala, otevřely se dokořán.
„Dobrý večer,“ pozdravil Percy Weasley.
Třebaže mu v hlase prozníval utajovaný smích, Lily leknutím vypískla a pustila mobil. Displej při tvrdém kontaktu s dlažbou doznal několik prasklin.
„Do prdele.“
„Čekal jsem, že vejdeš dovnitř, a najednou slyším, že se vzdaluješ. Zapomněla jsi v obchodě u kasy toaleťák nebo sis to prostě jen rozmyslela a přijdeš později?“
Teprve nyní si Lily povšimla, co má Percy na sobě, a chtě nechtě se musela usmát. Přes formální košili s manžetovými knoflíčky a oblekové kalhoty měl uvázanou její kuchařskou zástěru. Tu s obrázkem zuhelnatělého krocana, kterou z legrace dostala od Severuse Edwarda a nikdy ji nepoužila.
„Co tu k čertu děláš? Vyděsil jsi mě k smrti.“
Prošla kolem něj, skopla z nohou tenisky a vydala se do kuchyně. Percy šel za ní a tenisky uložil do botníku.
„Kdybych měl v úmyslu vyděsit tě k smrti, řešil bych teď, kam uklidím tělo.“
„Být tebou, nepřidělávám si zbytečnou práci a nechám to na koronerovi. Co to je?“ ukázala na hrnec, který odpočíval na vypnuté plotýnce.
„Kari.“
„Mmm.“ Zvedla poklici a přivoněla si. „Madras?“
„Vindaloo.“
„Ó. Už teď jsem rozpálená.“
„A počkej zítra ráno.“
„Zbožňuju to tak moc, že svůj řitní otvor nehodlám šetřit. Tak mi to nandej.“
Lily zasedla ke stolu a zálibně pozorovala, jak Percy nabírá omáčku a přelévá ji do připravených talířů.
„Jen pro pořádek, hovoříme stále ještě o večeři, že?“ ušklíbl se přes rameno.
„Kdybych neměla na mysli večeři, tak si nesedám. Mimochodem, jak ses sem dostal? Umíš otvírat cizí zámky?“
„Tak dobře jako ty ne. Opatřil jsem si kopii klíče. Bylo to sice nákladnější, avšak méně namáhavé.“
„Ach tak,“ kývla Lily chápavě, načež si po prvním soustu červeného kari ubrouskem vytřela slzy z očí. „To vindaloo je boží! Nebo možná spíš ďábelský. Ďábelsky boží.“
„Říkal jsem si, čím bych tě mohl mile překvapit, a pugét růží mi přišel nechutně klišovitý.“
„Tak ses mi vloupal do bytu, abys uvařil. Skvělý. Tu neotřelost rozhodně oceňuju.“
„Předpokládal jsem, že někomu, kdo se vkrádá uprostřed noci do cizích hrobek, to nebude vadit.“
„Tvůj předpoklad byl chybný. Vadí mi to. Vlastně mě to v první vteřině strašně vyděsilo a v další brutálně nasralo. Pak mě pobavilo, když jsem tě uviděla v té směšné zástěře. No a nakonec jsem ochotná ti to odpustit, protože lepší kari jsem asi nejedla.“
„Děkuji. Jsi první žena, pro kterou jsem ho uvařil.“
Lily ztuhla s otevřenými ústy, do kterých právě strkala plnou lžíci. Tu teď vrátila zpět do talíře a s přimhouřenýma očima zkoumala jeho nečitelný výraz.
„Nedal jsi tam něco jako jed na krysy, že ne?“
„Travičství není můj styl.“
„Dáváš přednost střelným zbraním, to jsem si všimla.“
„Pokud mám na výběr, zabíjení se vyhýbám. Mrtvé tělo znamená komplikace. Úklid, logistika, papírování…“
„Takže? Myslím, že mi ještě pořád dlužíš odpověď. Pracuješ pro něj?“
„Nepracuju pro Voldemorta, Lily.“
„Pro koho teda?“
Očistil si rty, odsunul talíř a zpříma se na ni podíval. Mlčel.
„Tak pro koho hergot?“
„Jsem ve službách Jejího Veličenstva. Šesté oddělení vojenské rozvědky. Jestli sis myslela, že nikdo kromě vás nemá o současné existenci doktora Riddlea ponětí, pak ses mýlila. Jako Voldemorta ho sledujeme od doby, co rozjel svůj nukleární byznys. Jeho pravou identitu jsme odhalili někdy před pěti lety. Tenkrát jsme taky odebrali příslušné tkáňové vzorky z jeho domnělé mrtvoly a provedli veškeré analýzy. Všechno je bezpečně uložené v našem archivu. Spolu s dalšími důkazy. Máme jich dost na to, aby případně mohl stanout před soudem. To ale není naše priorita.“
„A co je vaše priorita?“
„Nedovolit psychopatovi vlastnícímu obohacený uran, aby vytvořil a nedej bože použil jadernou bombu.“