3. Večerní zprávy

3. Večerní zprávy

Odešel se toulat. Už ani nepamatoval, kdy naposledy se poflakoval po Praze takhle bezcílně a celý den, zdánlivě bez zázemí. Snad někdy v sedmnácti, osmnácti, když ještě revoltoval proti svým bohémským rodičům. Dnes ho naopak zkraje dne napadlo, že rodiče dojede navštívit, ale rozmyslel si to: máma by z něj určitě dovedla vyšťourat, co ho trápí, a nakonec by laskavou promluvu završila replikou, že ona mu to přece říkala. Říkala, že s Tomášem nebude šťastný. Ne, to si mohl nechat ujít.
Čas se dal trávit různě a vlastně se od těch osmnácti nic moc nezměnilo: dopoledne u stolku v kavárně, kde servírovali snídaně, mezi regály v knihkupectví, v parku mezi pejskaři neúnavně házejícími míček, v narvaných tramvajích.
Ráno k němu naštěstí bylo milosrdné: Tomáš vstával ještě za tmy, v kuchyni byl uvyklý obsloužit se tiše a pak se hned zavřel ve své pracovně a jedinou známkou jeho existence bylo záření modrého světla matným sklem dveří. Když už byl vzhůru i Felix, chovali se k sobě jako dva noví a ostýchaví spolubydlící: Tomáš se plížil kolem beze slova a tak, aby nenadělal moc průvanu.
Místo oběda si na vymrzlé zahrádce na Starém Městě dal dvě sklenice koňaku a vykouřil drahý doutník, co si koupil v tabáku v Kaprově. Odpoledne chodil po Pařížské a díval se do výloh. Měl rád drahé, návrhářské věci – měl rád, jak kvalitní byly už na první pohled, jak čistě, nadčasově působily. Nakonec vešel do jednoho z butiků, zčásti proto, že mu byla zima a chtěl se zahřát, zčásti že už se rozhodl zahnat splín prchavou radostí z nové věci, něco si koupit a rozšířit kolekci v nacpaném šatníku. A zase při tom myslel na Tomáše: jak se pokaždé bezradně chytil za vlasy na temeni hlavy, ani nevěděl, že to dělá, ale nakonec byl rád, že Felix vypadá reprezentativně. Vypadá tak a i se tak chová. Tomáš moc dobře věděl, že by o té facce nikdy nikomu neřekl, možná i proto k ní došlo.
V kabince se prohlížel v proužkované košili. Doufal, že ještě pořád vypadá dobře. Jednou mu někdo řekl, že buzeranti jako on můžou nabídnout jen jednu věc, a tou je mládí. „Jakmile přijde třicítka, je konec, kamaráde. Seš vyřízenej. Už nejseš zajda. Mládí je pryč a je z tebe ta nejhorší varianta teplouše – uvadající, zženštilej buzerant. Takový nikdo nechce,“ přiřkla mu přiopilá a upřímná sudička v nočním klubu nezvratný osud.
V tašce se mu rozvibroval mobil, volal Tomáš. Hovor nepřijal a místo toho se na sebe znovu podíval do zrcadla. Bylo mu třicet čtyři a ještě pořád vypadal docela mladě, ale cítil, že se to blíží. Ale kdyby počkal, až to Tomáš zavěsí, a zavolal Petrovi… Petr by ho určitě nezklamal, zjevil by se přesně podle Felixova přání, na poklusu z nějaké geologické přednášky, trochu odraný a ošuntělý jako vždycky, ale břitce inteligentní a důvtipný, snad už podvacáté by řekl: „Tak už ses konečně rozhodl, že ho pustíš k vodě?“ a dal tím jeho sebevědomí injekci vitamínu C.
Tu košili si koupím, rozhodl se, převlékl zpět do svých svršků a u pokladny vše rychle vyřídil. Přesto však nemohl Petra pustil z hlavy a věděl, že to není dobře – jakmile se mu tam jednou usídlil, dovedly ho podvratné myšlenky pronásledovat i několik dní. Nejdráždivější bylo, jak nestoudný zájem o něj Petr projevoval, kdykoliv se setkali. A bývalo to zřídka, přesto neutichala intenzita návrhů a dvoření, které Felix jako zadaný muž zdvořile odmítal.
Při monotónní cestě metrem se však nemohl odtrhnout od myšlenky, jaký je asi Petr milenec. Je tak spontánní a přístupný jako při konverzaci s cizincem? Nebo jsou to všechno jen plané řeči a v posteli je stydlivý a nudný? Nejvíc ho však zajímaly obrazy – jak asi vypadá pod oblečením, sice má široká ramena, ale taky trochu bříško, a jaký má penis, stáčí se trochu doleva nebo je rovný jako kolík? Dovedl si představit, jak jazykem objevuje jeho detaily a ochutnává ho na patře.
Seděl však pořád v metru a musel tomu udělat utrum, takové myšlenky o cizích mužích ho vzrušovaly až příliš.
Přesto však, než vystoupil na Jiřího z Poděbrad, vyklepal do WhatsAppu zprávu:
Ahoj Petře. Dlouho jsem o tobě neslyšel. Jak se máš?

Praha se rozsvítila. Vzdorovitý výlet se protáhl do večerních hodin. Byl už unavený, když v bistru na rohu kupoval dvě porce pad thai a pak šlapal po schodech k jejich bytu.
Nepřekvapilo ho, že Tomáš čeká v předsíni takřka za dveřmi – musel slyšet pohyb klíče v zámku –, ale překvapilo ho, v jakém stavu byl.
Jednou rukou se držel stěny jako opilý, třeštil oči a namáhavě polykal.
Felix se zastavil v otevřených dveřích, v jedné ruce tašku s večeří pro dva, ve druhé tašku z butiku a s malým nákupem ze supermarketu.
„Tomáši, co je ti?“ Uvědomil si, že právě prolomil trest mlčení a jsou to první slova, která od včerejšího večera svému muži řekl.
„Kdes byl?“
„Co je ti?“
Vypadal, jako by právě prodělával infarkt. Bílý, bezkrevný, strnulý. Ale na srdeční příhodu byl příliš mladý a v dobré kondici.
„Kdes byl? Opouštíš mě?“
„Ne, proboha.“ Felix se přistihl, že při té odpovědi protočil oči. Zabouchnul za sebou dveře, tašky položil na zem a chytil Tomáše za ramena, aby ho podepřel. „Tak co je ti?“
Dostal o něj šílený strach. Chlap v plné síle přece nemá vypadat takhle. Až když se Tomáš podíval do vysokého zrcadla po své pravici, trochu se vzpamatoval. Otřel si obličej, dostalo se mu tím trochu barvy, a zase připomínal sebe sama.
Přinesl jsem nám pad thai, pojďme se najíst, chtělo se mu říct, protože bylo hrozně jednoduché všechno odpustit, když svého muže viděl v takovém stavu (a měl za to na sebe trochu vztek), ale Tomáš mu místo toho přistrčil rozsvícený mobil.
„Psala mi ségra.“
Na displeji stálo:
Milý bratře. Tátovi uřízli nohu a já očekávám, že se taky pro jednou postaráš. Jestli ne, vyvodím z toho pro tebe důsledky.

Nevěděl, co bylo horší – jestli neomalená výhrůžka od vlastního sourozence nebo to prosté, mrazivé sdělení na začátku zprávy.
„To je všechno? Nebo víš něco víc? Mluvil jsi s ní, volala ti?“
Tomáš telefon zase zhasnul a odvrátil se. Vypadal klidnější, teď, když se pro něj všechno zdánlivě vrátilo do původních kolejí. Alespoň v prostorách jejich bytu, jejich vztahu. „Ne. Napsala mi to před chvílí. Je to asi sedm, osm minut. Volal jsem ti, ale nebral jsi mi to.“
Felix mlčel. Ještě před osmi minutami neměl v úmyslu s Tomášem mluvit.
„Pojď, zavoláš jí a zjistíš, co se stalo.“
„Čekal jsem na tebe,“ nedal se Tomáš odbýt.
„Já vím.“
„Myslel jsem, že už nepřijdeš.“ Zněl žalostně.
„Nemluv nesmysly.“
Svlékl se z kabátu, odnesl tašky a odvedl Tomáše do obývacího pokoje, aby dal najevo, že už je doma, není třeba se trápit a může začít další dějství. Byl si jistý, že jeho partner potřebuje právě tohle – malé popostrčení, aby vykročil pravou nohou. Zbytek už musí zvládnout sám: vzít telefon, vytočit číslo a neodmlčet se, ačkoliv chtěl, to Felix věděl moc dobře.
Jakmile k tomu střetu na dálku došlo, rozvinula snacha Barbora prvotní psané sdělení v kakofonii výčitek.
„Musím... starat o děti... na rozdíl... tebe... mám funkční rodinu.“ Na slovo funkční dala obzvlášť velký důraz a Felix mohl i z tichého reproduktoru slyšet, jak se její hlas sype jako sůl do ran. „…a táta… ale děti… víc.“
Pak si Tomáš uvědomil, že se tón i výrazy vyostřují, proto přitiskl telefon těsněji k uchu a odešel do vedlejšího pokoje.
Felix se zavřel v koupelně a stoupl si pod sprchu. Náhlá událost zcela přesměrovala tok jeho myšlenek. Pod deštěm horké vody přemýšlel, co o Tomášově rodině vlastně ví: jeho matka nežila, se sestrou ani otcem se vůbec nevídal, a nepodlehl ani Felixovu naléhání, aby se pokusil urovnat vztahy a pozval je na svatbu. Dlela mezi nimi jakási zatuchlá nenávist a nikdo z rodiny neměl vůli ji vyvětrat. Jakkoliv byla dnešní zpráva hrůzná, třeba někoho donutí konečně jít a otevřít okna.

Na stole na něj čekala prázdná sklenička. Druhou, naplněnou, měl Tomáš v ruce a nepřítomně z ní ucucával.
„Hmm, osmnáctiletá single malt. A půlka už je pryč,“ okomentoval Felix malebný výjev před sebou.
Tomáš ani na chvíli nezaváhal a okamžitě mu nalil. Whisky byla věc, za kterou velice rád utrácel a Felix mu to vlastně neměl za zlé. Zbavovali se jí pak společně.
„Tak co ses dozvěděl?“ Sedl si vedle něj na gauč, trochu obezřetně, jako by stále nebylo jasné, jestli usedá k nepříteli nebo příteli.
Tomáš nejprve polkl velký doušek pití a až poté se pustil do řeči. „Je hospitalizovaný ve Vinohradech, před pár dny ho z okresní nemocnice přivezli sem do Prahy, protože měli podezření na sepsi organismu. Sestra sem za ním přijela z Německa, očividně jsou spolu stále v kontaktu.“
„Co se mu stalo?“
„Nevím přesně, byla úplně hysterická a blábolila pátý přes devátý. Nedávno si prý něco udělal, zapadl někde ve sklepě nebo ve stodole, nebo kdo ví kde. Ta rána se mu samozřejmě nehojila, protože má roky neléčenou cukrovku. Asi mu to začalo nekrotizovat.“
„Co mu vzali? Chodidlo?“
„Ne, uřízli mu to nad kolenem.“
Tomáš to říkal nezúčastněně a věcně, prostě jako doktor, ale hladinka v jeho sklenici se nepatrně chvěla.
„To mě mrzí,“ řekl Felix, ale Tomáš se jen sarkasticky ušklíbl.
„Dovedu si živě představit, jak se o tu ránu otec staral, když si vzpomenu, jaký byl vždycky nehygienický prase.“
„To neříkej. Vím, že se nebavíte, ale pořád je to tvůj táta.“
„Jo! Vlastně mám geny úplně po něm, co? Utíkal jsem před tím na lékařskou fakultu, na stáže do ciziny, a podívej se, stejně mě to dohnalo! Moje díte žije s mámou a vídám ho stěží jednou za dva tejdny. A jako partner jsem taky úplně stejnej kripl jako můj fotr.“
Předtím, než ho Tomáš chytil a pevně sevřel v náručí, se jen trpce usmál a zakroutil nad svým osudem hlavou. Teď ho mačkal, jako by mu chtěl zlámat žebra, ale Felix se té síle poddával rád – neměl námitek proti výbuchům citů, které se přetvářely do hmoždícího tělesna, vždy dával přednost lásce přinášející a zanechávající intenzivní tělesné vjemy.
„Promiň mi to,“ začal šeptat. Stáhl Felixovi gumičku z culíku, rozpustil vlasy a zarazil do nich obličej. „Promiň. Promiň mi to. Promiň, co jsem ti udělal.“
Felix ho velmi jemně políbil na krk. Testoval hlavně svoji reakci; jak moc se mu to po posledních čtyřiadvaceti hodinách bude příčit. Ale nepříčilo se mu to vůbec, zachutnalo mu to. Cítil, že se Tomáš koupal naposledy včera večer – směs vůní potu, whisky a dlouhým dnem odváté kolínské – a nevadilo mu to. Byl to přece jeho Tomáš, nejkrásnější chlap na světě.
„Pojď si šoupnout.“
Tak to říkali, když na jednoho nebo druhého padl splín a bylo záhodno vyléčit ho sexem.
Někde za zády mu tuše hvízdnul mobil, ale ignoroval ho.

Nemilovali se už hrozně dlouho, a tak vášeň a naléhavost zprvu připomínaly spíše zápasení. Oběma jim to udělalo dobře. Leželi zhroucení vedle sebe, nechtělo se jim hýbat, mluvit, ani jít a konečně zhasnout světlo nebo alespoň zatáhnout závěsy, bylo však potřeba učinit zásadní rozhodnutí.
„Zítra tam pojedeme,“ oznámil Felix, protože ta tři slova někdo říct musel.