32. část - V lese

Když prošli branou, Miró se lehce dotkl Synovi paže. Zpomalili. Nechali ostatní projít kolem a sami zůstali na konci řady. Syna překvapilo, jak se skupina rozvolnila. Měl Poslední spojené s vědomím přísné disciplíny. Než se stačil rozhodnout, jestli tak na muže kolem něj působí venkovní prostředí, nebo nedostatky v Silvaanově vedení, Miró ho stáhl z cesty. Skupina stromů a keřů v záhybu cesty jim poskytla úkryt, než dozněly kroky vzdalujících se Posledních.
“Nebudou nás hledat?” zašeptal Syn, když už si mohl být jistý, že ho nikdo neuslyší.
Miró zavrtěl hlavou.
“Silvaan je flink. Večer pokrčí rameny a pomyslí si, že z Chrámu odvedl méně mužů, než si myslel.”
Miró odložil Sluneční Berlu, o kterou se do té chvíle opíral jako o hůl, natáhl se pod jeden z keřů a položil si ruce pod hlavu. Zelené listy ho skryly pohledům náhodných chodců. Zívl.
“Měl by ses schovat,” doporučil Synovi. “Tahle cesta sice není příliš využívaná, ale podívá-li se náhodou tímhle směrem nějaký bdělý strážný z opevnění, mohl bys vzbudit podezření. Musíme tu vydržet, než padne tma.”
Syn se prosmykl mezi větvemi a posadil se do křoví Miróovi na doslech. Neviděl odsud ani cestu, ani Chrám. Nad hlavou mu mezi korunami stromů probleskoval útržek modré oblohy. Přímé sluneční paprsky sem naštěstí nedopadaly.
“Nechal jsem v Chrámu všechna svá líčidla,” řekl trucovitě, když se mu zazdálo, že Miró usnul.
“Nebudeš je potřebovat.”
“To jsou tvý Cerilijští povstalci tak blízko, že se k nim dostaneme dnes v noci? Počkej, už to mám! Tvá armáda je připravena zítra zaútočit a pozítří vstoupíme do Chrámu jako vítězové,” jízlivost Synových slov nechala Miróa chladným.
“Pravda je,” řekl rozvážně, “že tak jednoduché to nebude. Chrám je houževnatější, než se zdá. Ale ani Chrám není věčný.”
Syn zalapal po dechu. Svatokrádežná slova!
“Slyšel jsi někdy teorii o příliš velkém kruhu?” pokračoval Miró. “V posledních desetiletích byla v Cerilii značně oblíbená.”
“Zapomínáš, že nejsem z Cerilie,” Syna Miróův klid popuzoval. Nutnost setrvat na jednom místě v něm probouzela touhu rozběhnout se z lesíka přes pláň a za obzor.
“Asi nebudu zcela přesný, je to už dávno, co mi to učitel vysvětloval, ale základem je myšlenka, že existuje mezní vzdálenost, na kterou je možné účinně vládnout. Představ si tedy kruh o daném poloměru se středem v centru říše. Překročí-li říše hranice kruhu, začne se rozpadat vahou vlastní organizace.”
“Tak proč se obtěžovat útokem?” zavrčel Syn. “Stačí počkat.”
“Kdyby to bylo tak snadné,” povzdechl si Miró. “My, cerilijci, jsme čekali a doufali příliš dlouho. Věděli jsme, že až se Chrám rozhodne, pohltí nás. Ale i Svatá armáda si umí spočítat pravděpodobný zisk a ztrátu a tak se nám dlouho dařilo být nepříliš lákavým soustem. Nevydrželo to.”
Miró se zavrtěl a po chvíli pokračoval.
“Jednou z Cerilijských tradic bývalo nesměšovat vládu a víru. Bývali jsme přesvědčení, že jen tak je možné dosáhnout pokroku. Jenže Chrám to viděl jinak. Vybudoval ze svého Boha stroj, který je tak účinný a vyvážený, že udrží říši, kterou by nikdo jiný neudržel.”
Den se pomalu sunul k poledni. Vzduch těžkl. Ptáci utichali.
“Jen mě mrzí,” zašeptal Miró, “že břevno, kterým ten boží stroj vyvedu z rovnováhy, jsem našel až potom, co Cerilie padla.”