34. Rytíř

„Holčičko moje,“ babička se skláněla nad Erikou a chladila jí čelo mokrým hadříkem. Naďka stála ve dveřích jako stráž. Tohle bylo soukromé.
„Babi, oni odešli.“
„Kdo odešel? Kam?“
„Všichni. Zanikli.“
„Je tu vedro, viď. A bylo toho na tebe moc. Já říkala, že máš zůstat mimo.“
„Jeník ji poznal,“ vyhrkla Naďka.
Babička se k ní zprudka otočila.
„Kde je teď? Skoč pro něj, rychle!“
„Jendo, kde jsi s tou konví,“ pronikavý hlas přehlušil rámus na dvorku.
Do světnice přidusal kluk. Knoflíky na kabátě už měl polorozepnuté, tváře červené a vesele se zubil.
„Teta, to to voní!“
„Co to plácáš, teprve jsme začali. Prdelačka bude nejdřív za hodinu,“ usadila ho Naďka.
„A nebyl by aspoň ždibec tučnice na chleba? Mě už tečou sliny,“ oči se mu stočily k hrnci na plotně a hromadě nakrájené veky.
Babička vzala z kredence talířek se zlatým okrajem a nadala pořádnou porci z kastrolu na plotně. Navrch lžičku utřeného česneku, posypala majoránkou, posolila a podala ho chlapci.
Nežinýroval se. Pusa se mu leskla.
„Jako v nebi.“
„To by bylo třeba,“ zabručela babička.
„Jeníku, chceš být náš rytíř?“
Kluk pečlivě vylízal talíř.
„Rytíři už nejsou.“
„To se teda pleteš. Akorát nevím, jestli bys to dokázal zrovna ty,“ sjela ho pohledem Naďka.
„Rytíř musí být totiž hlavně statečný a věrný! Slouží svojí paní a za to dostává žold. Třeba každý den flák masa. Nebo buchtu.“
„Jenže já nemám meč. Ani brnění. Koně bych si asi mohl občas půjčit od strejdy Stehlíka.“
„Napřed bys byl páže. Ale musel bys slíbit, že to nikomu neprozradíš. Nepromluvíš s nikým, rozumíš, ani doma, že sem chodíš, co tu děláš a s kým a o čem mluvíš!“
„Tajemství?“
„Přesně. A každý den po škole sem zaskočíš, splníš rytířský úkol a dostaneš odměnu.“
Kluk se zase přitočil k hrnci. Než mu babička stihla přidat na talířek, Naďka se před ni prosmýkla, plivla si do dlaně a napřáhla ruku k Jendovi.
„Jelito, kopyto, platí to!“
Pravice o sebe pleskly.