36. část - Hory

“Plán je tedy prostý,” usmál se Miró, “sestoupíš z hory Braaz oděn v bílém rouše a se Sluneční Berlou v ruce. Povedeš kázání o Otci, který tě seslal zpátky na zem, abys přivedl věřící zpět na cestu pravé víry. Jak se bude rozrůstat zástup tvých učedníků, tvá pověst tě bude předcházet. A až přijdeš a zabušíš na Chrámová vrata, tví příznivci uvnitř Chrámu ti je otevřou.”
“Zdá se, že nepředpokládáš žádné komplikace,” zamračil se Syn.
“Vlastně ne,” zasmál se Miró překvapený sám sebou. “Jakmile přesvědčíš prvního skutečného následovníka, máme vyhráno.”
“Skutečného?”
“Z hory musíš sestoupit sám,” pokýval Miró hlavou. “Ale nechci tě nechat dlouho nechráněného. Ve vesnici na úpatí bude tou dobou čekat na opravu vozu kupec se svou družinou. Když uslyší tvá svatá slova, daruje všechno své zboží místním a stane se tvým prvním a nejhorlivějším vyznavačem.”
Synův zamračený výraz se prohloubil.
“Neboj se,” uklidňoval ho pobaveně Miró, “život v horách tříbí v lidech duchovno. Věřím, že pár vesničanů za tebou půjde z vlastní vůle.”
“Nechci, aby mě někdo následoval!” vybuchl Syn. “Celý ten tvůj bláznivý plán mě znechucuje. Obelhávat prosté lidi, využívat je, rouhat se Bohu!”
“Stále věříš?” zeptal se náhle vážný Miró. “Pak ať mě tvůj Bůh srazí k zemi, pokud mu můj plán není po chuti.” Bublavě se zasmál. “Protože jestli věříš - Bůh je všemohoucí a pak jsem já a můj bláznivý plán, součástí plánu božího.”
Syn sklopil hlavu. Sám přece chtěl proti otci bojovat. Chtěl se mu vzepřít, ale teď se bál. Bál se trestu a bál se smrti, která mohla přijít kdykoli. Miróův plán byl bláznivý, a když se Syn na Miróa díval, došlo mu, že Miró to ví. Ale někdy je třeba vsadit na bláznivou naději.
“Nepotřebuješ mě,” zašeptal Syn, “na roli, kterous pro mě napsal, si můžeš najmout herce. Můžeš ji zahrát i sám. Budeš lepší vůdce, než bych dokázal být já.”
“Ne,” řekl Miró měkce, “ty jsi ten pravý. Máš v sobě jiskru jistoty, kterou jinak než výchovou nezískáš. Ty dokážeš přesvědčit davy, aby šly za tebou. Dokážeš se Prvnímu podívat do očí a srazit ho na kolena.”
Miróovi ta představa vykouzlila na tváři úsměv. Syn se otřásl, ale než stihl vznést další námitku, Miró pokračoval.
“Trochu ti závidím, že sám sebe dokážeš považovat za jedinečného. Já jsem byl vždycky jenom záloha. Arion, můj starší bratr, byl ve všech ohledech tak dokonalý, že jsem nevěřil, že by na mě někdy přišla v nástupnictví řada.”
Syn už si všiml, že tady v cerilijských horách je Miró sdílnější. Teď se očividně ponořil do vzpomínek.
“Byli jsme čtyři bratři. Arion, já a dvojčata. Birek a Batol. Upřímně jsem rád, že byli mladší než já. Nedokázali by se rozhodnout, kdo z nich má přednost ve vládě, když Ariona dostala úplavice. A nejasnost v hierarchii už jsme si nemohli dovolit. Tak jsem seděl tady v jeskyních a oni vytáhli do bojů. A oba položili život.”
Miró se odmlčel. Syn nejistě těkal očima a nevěděl, co říct.
“Víš,” řekl nakonec Miró nezvykle upřímně, “kdyby šlo jen o lid, povstání bych se vzdal. Odešel bych daleko za hranice a někde na druhé straně hor prožil úplně obyčejný život jako přistěhovalec. Protože přiznávám, že většina Cerilijců žije pod vládou Chrámu téměř totožný život jaký žili jejich rodiče pod vládou mých předků. Nevím, co lepšího bych jim mohl dát.”
“Nedělám to ani kvůli téhle zemi. Cerilie je krásná, miluji svou rodnou zem, ale není jediná na světě a zamilovat se dá i podruhé.”
“Tohle všechno dělám kvůli své sestře. Nania je jediná, kdo mi z rodiny zbyl. Nemůžu svou malou sestru nechat Chrámu napospas. Zachráním ji třeba proti její vůli.”