37. kapitola: Spojení

Albus Dumbledore se naklonil nad kulečníkový stůl a provedl zamýšlený šťouch. Bílá koule se modré ani nedotkla.
„Málo razance,“ okomentoval Severus, chopil se své příležitosti a poslal modrou přes celé sukno do díry. „Nejste právě ve formě.“
„To nejsem,“ přiznal Albus klidně a upil whisky. „Zato ty se zdáš být na vrcholu. A taky se zdá, že si to užíváš.“
„Ztratil jsem kontakt prakticky se všemi lidmi, na kterých mi záleželo; stydím se za to, co dělám; uprostřed noci se budím strachem, že za dveřmi čeká někdo, koho Riddle pověřil, aby mě zlikvidoval; ale ano, naprosto jednoznačně si to užívám. Už jsem zvažoval Lexaurin, jenomže se po něm přibírá a nesmí se kombinovat s alkoholem.“
„Pár kilo nahoře by ti neublížilo, ovšem billiard bez skotské...“
„Už jste mi sehnal parťáka na ryby?“
„Ano. Je to moc šikovný mládenec. Bude se ti zamlouvat.“
„To je dobře. V sobotu chci vyzkoušet nové návnady.“
„Myslím, že sobota mu bude vyhovovat. Míříš zase do Lake District?“
„Jezero Buttermere, jako obvykle.“
„Předám mu souřadnice. Připojí se k tobě.“
Severus pokýval hlavou, vyklidil stůl, dopil a začal stavět novou hru.
Albus odnesl na bar prázdné skleničky a vrátil se s další rundou.
„Co váš karcinom?“
„Prozatím mě nijak nelimituje.“
„Chcete říct, že se cítíte dobře, protože jste neabsolvoval chemoterapii, která by vám zničila zažívací trakt, imunitu, manikúru a pověstný lesk vašich vlasů.“
„Měl bys šťouchat do koule, jsi na tahu. Ta žlutá se bude sundávat obtížně.“
„Tu žlutou sundám i poslepu se svázanýma rukama.“
Severus jemně odsunul Albuse stranou, aby si zajistil manévrovací prostor. Pak se téměř celý položil na bok stolu, zamířil, vyladil sílu úderu a...
„Já na svazování nikdy nebyl, nicméně uznávám, že v téhle pozici by ti bondage slušela.“
… hrot tága neuhnul ani o fous. Bílá koule cílevědomě doputovala ke žluté a zdánlivě ledabylým postrčením ji odeslala do nejblížší díry.
„Famózní. Kde ses vlastně naučil hrát?“
„V jednom pajzlu naproti domu, kde jsme bydleli. Otec tam chodíval vždycky po výplatě. Když mi bylo čtrnáct, začal mě brát s sebou.“
„Přesto jste spolu příliš nevycházeli, pokud vím...“
„Snažil se ze mě udělat něco, co jsem nebyl. Kupoval mi pivo a nutil mě pít. V patnácti mi zaplatil prostitutku a strašně se naštval, když jsem ji odmítl. Moje knihy házel do popelnice a divil se, že jsem ochotný tam pro ně vlézt. Každou neděli jsme leštili kapotu auta, zatímco matka vařila oběd a já jí tu činnost tiše záviděl.“
„Nikdy jsi mi neřekl, jak vlastně skončil.“
Snape netrefil oranžovou kouli a obrátil do sebe svoji whisky.
„Uchlastal se k smrti. Jaterní cirhóza bez nároku na transplantaci. Bylo mi sedmnáct.“
„Předpokládám, že tvé matce se ulevilo...“
„Nikdy to nahlas nepřiznala. Záměřně odvádíte řeč od vlastních problémů, Albusi. Nechcete se o nich bavit nebo je prostě jen nechcete řešit?“
Dumbledore zamyšleně nanášel křídu na špičku tága.
„Rozhodl jsem se nebojovat. Bylo to vcelku snadné rozhodování.“
„Stejně snadné jako lhaní? Vy jste nikdy neměl v úmyslu s tím nádorem něco dělat a přesto jste mi potvrdil, že chodíte na onkologii.“
„Lhát ti, Severusi, pro mě bylo mimořádně těžké. Ale chtěl jsem, abys odešel s klidem a čistým svědomím.“
Snape odmítavě potřásl hlavou a zabodl do Albuse ostrý pohled.
„Ne. Udělal jste to proto, že kdybyste mi už v říjnu přiznal pravdu, dotáhl bych vás na tu chemoterapii za vlasy a nacpal do vás vekuronium, abyste se odtamtud nemohl hnout.“
Dumbledore se smutně usmál a neomylně trefil modrou kouli.
„Co k tomu dodat, máš mě přečteného. Nehodlal jsem riskovat tvou intervenci. Jsem smířený. Když se tvůj život podobá po okraj naplněnému poháru, víš, že už nemá smysl do něj přilévat.“
„Nikdy nevíte, jestli je ten pohár plný až po okraj, protože stojí pod pultem a vy nejste barman.“
„Touché. Nicméně rozhodnutí, zda ten pohár nechám v rukou barmana anebo ho vezmu do svých, přináleží pouze a jenom mně. A já se rozhodl, že je na čase ho vypít.“
„Nechcete dál žít – není to zbabělé?“
„Nechci dál přežívat. To je rozdíl. Upřímně, dodýchávat někde na kapačkách bez vlasů a s pocitem, že už si nevychutnám chateaubriand medium rare s pepřovou omáčkou, mě děsí víc než samotná smrt.“
„Chápu. A pokud správně počítám, moc takových steaků vám nezbývá. Kam ten karcinom metastázoval? Játra? Mozek?“
„Podle posledního MRI prorostl mediastinem, sternem a našel si cestičku i do nadledvin. Vzdálené metastázy v pravé pažní kosti, pánvi a játrech.“
„Vynikající. Nechal jste se jím prožrat jako červotočem. Gratuluji. Máte bolesti?“
„Jejich intenzita je snesitelná. Daří se mi je přehlušit.“
Náhlý záškub v pravačce způsobil, že Albus minul a musel přenechat místo u stolu Snapeovi. Ten se zdržel komentáře, avšak vrásky na čele jasně vypovídaly o tom, co si myslí.
„Až tu bolest přestanete zvládat, napíšu vám morfin.“
„Děkuji, Severusi.“
Severus namířil na poslední zbývající kouli a jedinou přesnou ranou ji shodil.
„A až nastane ten správný čas, pošlete si pro mě. Postarám se, abyste ten pohár vypil do poslední kapky.“
Dumbledore mu věnoval pohled, v němž se mísila vděčnost s překvapením.
„Slibuješ?“
„Ano. Máte mé slovo.“

Černou hladinu jezera čeřily drobné vlnky od člunů a rybářských bárek, které brázdily hlubokou vodu v dálce. Břeh byl příjemně suchý. Dlouho nepršelo. Severusovi stačila obyčejná deka, kterou rozložil na vyhřátý kámen, a víc neřešil. Za deštivého počasí musel stavět přístřešek z celtoviny a používat skládací stoličku.
Tohle místo si vybral sám a s porybným už se dávno domluvili, že na něm může pobývat kdykoli a jak dlouho bude chtít. Starý Frank Price byl férový chlap. Za sportovní rybaření si účtoval pouhých 50 liber na sezónu. Důležité pro něj bylo, že je rybář slušný a šetrný k přírodě. To, co nesnášel, byly tlupy nevybouřených děcek, které se sem jezdívaly „odreagovat“. Sklo po nich vyvážel ještě následující den.
Snape nahodil první ze dvou prutů, umístil ho na stojan a zapnul detektor záběru. Pak si sednul, aby navázal návnadu na vlasec druhého prutu.
„Už jsem myslel, že vás nenajdu,“ ozval se mu za zády neznámý mužský hlas.
Severus nerušeně dokončil práci s návazcem a teprve pak se otočil.
Mladý muž vypadal v maskáčích a rybářské vestě spíše komicky než profesionálně a plátěný klobouček na bujné kudrnaté kštici tento dojem pouze korunoval.
„Moc toho nenesete,“ poznamenal Snape při pohledu na jeho batoh a malou příruční bedýnku. „Nebudete přespávat?“
„Musím dneska večer ještě dodělat nějaký papírování.“
„Vidím, že práce detektiva je jako každá jiná.“
„Jo. Nejsou to jenom honičky v autech a zaklekávání vzpurných lumpů. O tuhle iluzi přijdete poměrně záhy po kurzu.“
Severus se usmál a pokynul mu na volné místo vedle sebe. Mladík tam složil svých pár věcí, dřepnul si na zem a když Snape nahodil druhou udici, natáhl k němu ruku.
„Detektiv inspektor Michael Corner. Jednoduše Mike.“
„Jednoduše Severus.“
„Prima. Tak jo. Přinesl jsem nějaký piva.“
Mike rozepnul batoh a vytáhl z něj dvě plechovky Guinnesse. Jednu podal Severusovi, druhou okamžitě otevřel a svlažil vyprahlé hrdlo.
„Zašil ses tu pěkně. Tohle místo je vidět jen támhle z toho rohu a to ještě musíš vědět kam koukat.“
„Beru to jako poklonu,“ ušklíbl se Snape. „Ty nebudeš nahazovat?“
„Jo, no, víš...“
„Nikdy jsi na rybách nebyl.“
„Ne. Tohle je premiéra.“
„Fajn. Za to pivo ti pomůžu navázat háček. Podej mi prut.“
Mike z batohu vylovil natřikrát přeloženou udici opatřenou zbrusu novým a zjevně nikdy nepoužívaným navijákem.
„Na začátečníka máš až neslušně drahé vybavení.“
„To znamená, že budu muset chodit rybařit často, aby mi těch peněz nebylo líto.“
Severus od něj převzal krabičku s háčky, olůvky a návnadami a několik minut mlčky pracoval.
Mike pozorně sledoval rychlé pohyby jeho prstů a snažil se zapamatovat si jednotlivé kroky.
„Vůbec tě nestíhám. Jak jsi udělal tuhle kličku?“
„Pusť si doma tutorial na You Tube. Hodíš si to sám?“
„Když mi řekneš, co mám dělat.“
„Mile rád. Levák nebo pravák?“
„Pravák.“
Severus vtiskl prut do Mikeovy levé ruky, pravou mu nastavil tak, aby palcem přidržoval vlasec mezi pátým a šestým očkem, a zůstal stát po jeho boku.
„Je to jako tenisové podání. Levou nohu vzad, pravou dopředu a mírně pokrčit koleno. Očima fixuj bod, do kterého se chceš trefit. Pak oběma rukama zvedni prut nad hlavu a opatrně, aby se ti o něco nezachytil háček, si ho přehoď přes rameno. Dobře. A teď švihem vpřed vyhoď. Až ucítíš zpětný ráz, sundej palec a nech vlasec volně letět. Když ho pustíš pozdě, může se přetrhnout. Máš tam jen nula dvojku.“
Mike se asi tři vteřiny soustředil. Potom udělal přesně to, co se po něm chtělo. Háček s návnadou dopadl do volného prostoru asi 60 metrů od břehu.
„Na nováčka solidní,“ ohodnotil Snape. „Naviň vlasec, aby byl lehce napnutý, zajisti brzdu a dej si to do vidlice. Na tu sladkou jednohubku, co máš s sebou, sice přilákáš tak maximálně drobnou vodní havěť, ale necháme se překvapit.“
Uzardělý Mike se svezl zpátky na zem a přitáhl si pivo.
Několik desítek minut uplynulo v tichosti. Oba upíjeli ze svých plechovek a hleděli k protějšímu břehu, kde nad korunami stromů kroužili dravci. Slunce začalo stáčet dráhu k západu.
„Jak dlouho pracuješ pro Riddlea?“
„Dnes je to přesně 10 měsíců. Jestli se ptáš na současný pracovní poměr.“
„Dumbledore říkal, že už jsi tam dřív dělal. Na začátku osmdesátých let. To byl genetický výzkum ještě v plenkách, ne?“
„Jinde možná. Riddle byl tou dobou ponořený do genetické manipulace až po tu svou lesklou pleš. A teď nemluvím o experimentech na zvířatech. Představu o oplodňování šimpanzů pusť z hlavy. Místo toho si představ skutečné, živé lidské ženy, které buď uplácí anebo vydírá, aby se staly součástí jeho velkolepých plánů na stvoření dokonalého člověka.“
Mike hlasitě polknul, načal další plechovku a zhluboka se napil.
„A pokračuje v tom dodnes?“
„Jistě. Jeho výzkumná práce pokračuje z jednoduchého důvodu –“
„Protože jí nikdo nebrání?“
„Protože v ní nikdy neuspěje. Nic jako dokonalý člověk neexistuje. Geneticky upravená embrya se pouze v jednom procentu případů dožila konce těhotenství. Děti, které se narodily, se sotva daly považovat za perfektní. Žádné z nich nepřežilo první tři měsíce. Jediný přeživší výsledek Riddleova snažení je jeho syn Ralph. V lednu oslaví druhé narozeniny.“
„Jeho syn vznikl v laboratoři?“
„Ano. Z vajíčka, které odebral násilím, pozměnil jeho chromozomy, oplodil vlastní spermií a vložil do dělohy mladé dívky, kterou pak věznil a dopoval hormonálními preparáty, aby byla schopná dítě donosit. Jmenovala se Pansy Parkinsonová, bylo jí 24 let. V sedmém měsíci těhotenství se jí bůhvíjak podařilo uprchnout. Skončila na pohotovosti v St. Phoenix poté, co prodělala mozkovou mrtvici. Čtyři týdny jsme ji udržovali na přístrojích a umělé výživě, dokud nezkolabovala. Chlapce jsme vytáhli post mortem. Zdravého, na první pohled úplně normálního. Kým doopravdy je, jsem se dozvěděl až zpětně. A celé pozadí toho malého zázraku jsem odhalil teprve před pár měsící, kdy se mi povedlo proniknout do části záznamů z experimentálního křídla kliniky.“
Mike na něj zíral s vytřeštěnýma očima v křídově bílém obličeji. Vypadal, že neví, jestli bude zvracet teď, nebo až po tom, co se řádně opije.
„Proč se její smrt nevyšetřovala? Čtyřiadvacetiletá dívka s mozkovou mrtvicí, to už je přece samo o sobě dost zvláštní. A pokud ji na klinice drželi proti její vůli, musela nést nějaký stopy násilí. Co pozůstalí? Jak se k tomu postavili?“
„Žádní nejsou. Parkinsonová nikoho neměla. Když jsme s kolegyní Potterovou trochu zapátrali, zjistili jsme, že její rodiče zahynuli při leteckém neštěstí v osmdesátém osmém. Jediná žijící příbuzná je teta v Portugalsku, se kterou se nikdy nestýkala. Vyrostla v dětském domově a pár let se živila jako placená společnice. Žádná levná záležitost. Poskytovala služby pánům z vyšších kruhů. A co se týče stop na jejím těle, pitevní protokol naneštěstí zmizel.“
„Jak zmizel?“
„Nebyl zanesen do systému a papírová podoba neexistuje.“
„Kdo tu pitvu prováděl? Snad ne naše prosektura?“
„Ne. Thomas Riddle má na patologii St. Phoenix svého člověka. Peter Pettigrew. Zastává funkci šéfa oddělení. Svým zásahem zajistil, aby se případ Parkinsonové nikdy nedostal z pitevního stolu až na ten policejní.“
„Vím, že inspektorovi Malloneymu minulej rok přistála na stole složka se třemi případy z vaší pohotovosti. Ta nějaký pitevní zprávy obsahovala, ale já je nepročítal. Malloney tu kauzu po měsíci uzavřel jako pouhou koincidenci a jeho znalec shledal, že nedošlo k cizímu zavinění.“
„Ano. Karty těch pacientek jsme kriminálce předali my. To, že byly vyhodnoceny jako souhra nešťastných náhod, o něčem vypovídá.“
„Chceš říct, že Cliff Malloney je další Riddleův kůň?“
„Jsem o tom přesvědčen.“
Mike dlouho mlčel a přemýšlel. Na jeho návnadu nic nebralo. Na tu Severusovu ale také ne. Třeba jsou ty ryby přežrané. Třeba by potřebovaly nějakou opravdovou laskominu.
„Potřebuju kompletní informace. Všechno, co víš. Případy, data, osoby. Detaily o tý výzkumný činnosti. Podrobnej popis používaných metod. Místa, na kterých ta zvěrstva provádí. Lidi, se kterými spolupracuje. Všechny, o kterých víš, že jsou s ním propojený.“
„V tom případě běž nasbírat dřevo na oheň a připrav se, že tu nocuješ. Protože to bude zatraceně dlouhá výpověď a písemně nic z toho nedostaneš.“
„Hm. Po těch pivech už stejně nemůžu řídit.“

Nedělní cesta domů se dala přirovnat ke zdlouhavému čekání u zubaře. Byla otravná, vyčerpávající a kvůli křeči v levé noze z neustálého vyšlapávání spojky i podobně bolestivá. Přestože vyrazil ještě za jasného světla, k hranici Londýna se přiblížil za hluboké tmy, na hodinu uvízl v koloně a než se znovu rozjel, už se trochu obával o své duševní zdraví. Děkoval Bohu, že v kufru auta nevozí baseballovou pálku, poněvadž ten kripl v bavoráku, co ho v jednom kuse problikával dálkovými světly, by si nezasloužil nic jiného, než pořádně upravit čelní sklo.
„Jasně, já ti určitě někam uhnu. Třeba tady do toho luxusního Porsche. Po ničem netoužím víc, než nějakému zazobanci cálovat černou metalízu za 3000 liber. Jdi se bodnout!“
Na prvním semaforu se proklínaný řidič BMW zařadil vedle něj a stáhl okýnko.
Snape ten pohyb periferně zaznamenal, ale chránil se otočit hlavu. Moc dobře věděl, co znamená podívat se při čekání na zelenou do staženého okna vedlejšího vozu. Konfrontaci, výzvu. Vytáčení motoru, masírování ega, seškvařené pneumatiky, dva litry spáleného benzínu a trable. O nic z toho nestál. Závodění považoval za dětinský projev potřeby něco si kompenzovat.
„Severusi?“
Jeho jméno vyslovené hlasem, který tak dlouho neslyšel, ho donutilo se ohlédnout.
„Grangerová?“
„Ahoj!“ mávala na něj zuřivě přes sedadlo spolujezdce, na němž si vezla nějakou obludně velkou pokojovou rostlinu a komín knih. „Dlouho jsme se neviděli! Jak se máte?“
„Fajn!“ houkl na ni a křečovitě se usmál.
„Jedete domů? Nechcete zajít někam na večeři?“
Hryzavý hlad mu našeptával, jak báječný je to nápad, a něco neméně intenzivního, co se skrývalo v jeho útrobách jen pár centimetrů nad staženým žaludkem, ho v té myšlence zuřivě utvrzovalo. Její úsměv a nepředstíraná radost naznačovaly, že tenhle zvláštní vztah odloučení nijak nenarušilo a že Hermioně zřejmě vůbec nevadí, kým se teď Severus nechává platit.
Už se chystal kývnout, když mu došlo, jak příšerně vypadá po víkendu stráveném u jezera. Najednou si palčivě uvědomil, v jakém stavu se nachází jeho tělesná schránka, a že akutně potřebuje sprchu, čisté oblečení a něco, co přebije pach rybích vnitřností, které včera vyvrhoval, aby se s Mikem mohli najíst.
„Abych pravdu řekl, tak bych moc rád –“
Řidiči za nimi začali svorně hystericky troubit, neboť na semaforu už dávno padla zelená.
Oba se mávnutím omluvili a popojeli k dalším světlům.
„Do Portobella?“ navrhla Hermiona.
Vidina horké quesadilly ho lákala. Hlavně už žádné ryby.
„Moc rád bych tam s vámi zašel, ale musím nejdřív do sprchy, jinak se obávám, že v mé společnosti dlouho nepřežijete.“
„Bezva. Pojedu za vámi, počkám na vás a pak můžeme jet mým autem. Dám Sokrata na zadní sedačku. To je moje nová kytka. Monstera. Narazila jsem na ni, když jsem se vracela z knihovny. Věřil byste, že ji někdo vyhodil?“
Severus si to „ano“ stačil jen pomyslet, protože na semaforu blikla oranžová.