38. Poslání

„Nazdar, zlato.“ Sirius držel u ucha mobil s předplacenou kartou a oknem zíral ven na ulici, kam před pěti minutami řidič kamionu složil jeho motorku a odjel. „Před chvílí mi nějaká korba přivezla mašinu, ale tebe nikde nevidím. Letíš zpátky letadlem nebo…?“
Edward na druhém konci anonymního spojení právě seděl na pláži pod slunečníkem, v ruce držel vychlazený drink a pozoroval Elizabeth, jak s Lunou Lovegoodovou staví z písku zikkuraty.
„Ahoj, hvězdičko. Ano, mám v plánu do Londýna přiletět. Tak jsem ti milenku nechal poslat Gebrüderem. Doufám, že je v pořádku…?“
„Jo, jo, vypadá, že jí nic není. Jak dlouho se tam ještě zdržíš?“
„Jsem teď na Madagaskaru.“
„Na Madagaskaru? Do prdele, co děláš na Madagaskaru?“
„Pořádám tu skupinový sex s obřími zkouřenými černochy a natáčíme to na Pornhub. Proboha, Blacku, co bych tu asi mohl dělat.“
„Jel jsi za Lovegoodovou.“
„Ano. Vzal jsem s sebou Lizzie. Je nadšená. Dneska po dvou dnech vylezla z moře na souš.“
„Super.“
„Dělají tu fantastické Mojito.“
„Bezva. Jsem rád, že si to užíváš.“
„Teď zníš, jako bys byl radši za ty zkouřené černochy.“
„Ne. Jen… Hele! Opovaž se tam na nějakýho takovýho vocasa šáhnout, jasný?“
Edward se rozesmál a Sirius ho o vteřinu později napodobil.
„Nechtěl jsem ti to říkat dopředu, protože vím, že bys mě přemlouval, ať to nedělám.“
„Proč ses s ní sešel?“
„Přemýšlel jsem. Myslel jsem na Hermionu. Na to, co by udělala ona. A rozmyslel jsem si to. Nemůžu to takhle nechat. Vím, že tím ohrozím životy lidí, na kterých mi záleží, včetně tvého, ale já ho prostě nemůžu ignorovat.“
Sirius na to nezareagoval, poněvadž se z kuchyně právě ozvala série zlověstně znějících zvuků evokujících malý ohňostroj.
„Měl jsem si o tom s tebou promluvit dřív.“
„Do píči!“
„Chápu, že jsi naštvaný.“
„Ale hovno! Hoří nám mikrovlnka!“
„Co-cože?“
„Nevíš, kde máme hasičák?“
„Vedle botníku.“
„Dík.“
„Proč nám hoří mikrovlnka?“
„Nemám páru! Ohřejval jsem si vindaloo. Jako ten týpek v bistru říkal, že shořím, ale tohle jsem fakt nečekal.“
„Nebude to tím, že jsi z té krabičky zapomněl sundat alobal?“
„Jo, to bude pravděpodobnější… Moment, stříkám.“
Sirius položil telefon na jídelní stůl, aby mohl uhasit šlehající plameny. Když bylo po požáru, pustil hasicí přístroj na zem a vzal si Edwarda zase k uchu.
„Hotovo. Páni, ani nepamatuju, kdy jsem to dělal naposled.“
„Jsi idiot, Blacku, víš to?“
„Jo, totální dement. Ale ber to takhle, aspoň ji po mým tejdenním ohřejvání kečupových prasáren a indickýho žrádla nemusíš mejt. Koupím novou… Co žes to říkal o Riddleovi? Že je to zkurvenej sráč a že ho chceš poslat tam, kam patří? Zpátky do horoucích pekel?“
„Bylo to méně expresivní, ale smysl řečeného jsi pochopil správně. Nehodlám mu ustupovat. A tu nabízenou remízu ať si strčí do prdele.“
„Miluju tě, Severusi.“
Edward ztuhnul a cítil, jak mu po vyslovení toho jména Siriusovým hlasem naskočila na pažích husí kůže.
„Myslel jsem, že jsme se… Proč –“
„Po 13 letech konečně slyším Severuse. Toho chlapa, co jsem ho musel zachraňovat, protože se rozhodl, že sám zastaví vraždícího šílence.“
„Takže mi to nebudeš rozmlouvat?“
„Ne, zlato. Udělám všechno, co bude v mých silách, aby se to tentokrát povedlo. Mimochodem, zatímco sis užíval rodinnou idylku, projeli jsme s Mikem celej Riddleův spis. Mike si ho nechal dopravit domů v krabicích z IKEY. Předstíral, že předělává obejvák.“
„Žasnu. Objevili jste něco zajímavého?“
„Malfoyovo letadlo zřejmě neztroskotalo náhodou. Vypadá to, že ho Riddle nechal odstranit společně se všema důkazama o tý provedený transplantaci.“
„To zní logicky. Jak jste na to přišli?“
„Zdá se, že to dostal na starost pilot. Ludo Bagman. Bejvalej výsadkář. Myslím, že to z jeho strany nebyla sebevražedná mise a že použil padák, aby se dostal ven z letadla. Druhá mrtvola, kterou našli na místě havárie, mohla patřit Daphne Greengrassový. Mike si myslí, že tyhle informace k ničemu nejsou, ale začali jsme po Bagmanovi pátrat. Kdyby se nám ho podařilo najít, získali bysme pro obžalobu důležitýho svědka.“
„Kdybys toho muže našel, jak bys ho dokázal přesvědčit, aby s námi spolupracoval? Nikdo přece nepůjde k soudu podat výpověď ve stylu: Napálil jsem to letadlem do skály, poněvadž mi za to doktor Riddle zaplatil.“
„No, existujou metody, jak člověka přimět k přiznání…“
„Vynucené přiznání je neplatné.“
„Přiznal by se dobrovolně.“
„A na co bys v jeho případě apeloval? Svědomí? Morální sílu? Jestliže je tvoje teorie pravdivá, pak je to stejná svině jako všichni ostatní, co pro něj za úplatu odváděli špinavou práci.“
„Za pokus to stojí. Pořád je to lepší, než nedělat nic.“
„S tím souhlasím. Přestože se může zdát, že nic nedělám. Taky jsem něco zjistil. Luna Lovegoodová stačila přemístit kostru Waldena Macnaira z márnice, ještě než to tam bouchlo.“
„Jak se jí to sakra povedlo?“
„Přijela ten den do práce půjčenou dodávkou a plánovala ty ostatky převézt k sobě domů. A protože během dopoledne ještě neměla takový frmol, šoupla je do auta. V době exploze už byly v bezpečí nákladního prostoru, kde přečkaly celou její hospitalizaci u Milosrdných sester.“
„A kde jsou teď?“
„U Longbottoma ve skleníku.“
„Ne, ne!“
„Zakopali Macnaira do záhonu s jihoamerickými sukulenty.“
„Bonesová o tom ví?“
„Nemá nejmenší tušení.“

Kingsley Shacklebolt vystoupil z letadla, prošel pasovou kontrolou a zamířil rovnou ke stanovišti taxíků. Nasedl do prvního vozu ve štaflu a předal řidiči adresu místa, kam se potřebuje dostat.
„Manakara? To je 130 kilometrů. Budete muset zaplatit i zpáteční cestu.“
„S tím nemám problém.“
Taxikář se podíval na jeho šedý zakázkový oblek s jantarovými knoflíky, na límeček krémové košile, který přečkal devítihodinový let bez jediné poskvrnky, a pečlivě uvázaný windsorský uzel na kaštanově hnědé kravatě.
„Vy asi autobusem moc často necestujete, co?“ pousmál se vědoucně.
„Ne, příteli. Poslední autobus, kterým jsem kdy cestoval, byl školní.“

Lily zvedla sluchátko pevné linky v chirurgické ambulanci, zatímco nahlížela do karty pacienta, který měl za chvíli vejít.
„Potterová, chirurgie.“
„Ahoj, mami,“ zazněl jí do ucha Harryho podivně zastřený hlas. „Kdy končíš?“
Lily koukla na nástěnné hodiny a zamračila se.
„Před dvěma hodinami.“
„Tak to jsme na tom stejně.“
„Co potřebuješ?“
„Rozhovor mezi čtyřma očima.“
„No, jindy bych tě pozvala k sobě do kanceláře nebo se zastavila v té tvojí, ale oba jsme teď tak trochu bezprizorní.“
„Večeře u Kouly za hodinu?“
„Dobře. To bych snad mohla stihnout. Mám tu jeden zhnisaný prst a roztržený ret. Neřekneš mi, o co jde?“
„Až u večeře.“
„Fajn. Tak za hodinu.“
Lily položila sluchátko, odrazila se nohama od země a na pojízdné židli dojela ke dveřím, které otevřela na chodbu.
„Pan Bingley? Pojďte dál!“

Taxikář zastavil před barem U Modrého papouška a s úsměvem se otočil na svého zákazníka.
„970 000 ariary.“
Kingsley si odepnul pás a sáhl do náprsní kapsy pro peněženku.
„Karty asi neberete, že?“
Muž se rozchechtal a odhalil tak žvýkacím tabákem zahnědlé zuby.
„Ne, karty fakt neberu. Všechno pěkně na ruku. Ale valuty od vás vezmu.“
„To budete velmi laskav, příteli. Euro může být?“
„Jasně. Máte to za rovný dvě stovky.“
„Víte co? Zítra odlétám zpět a potřebuji být v šest večer na letišti. Pokud jste ochoten mě tu ve čtyři odpoledne vyzvednout, zaplatím vám teď na ruku 500 euro.“
„No pane jo, takovej zákazník se nevidí každej den! Fajn, beru.“
Kingsley mu podal deset padesátieurových bankovek a vystoupil.
Taxikář stáhl okýnko.
„Víte, co by mě zajímalo?“
Kingsley se otočil.
„Ano?“
„Proč jste si tak jistej, že tu zítra ve čtyři budu?“
„Kdybyste mě chtěl okrást, už dávno byste to udělal. Banka by počítala euro minimálně za 5000 ariary. Jste férový chlap. Takže zítra ve čtyři na shledanou.“

Taverna Koula’s Kitchen byla hlučná přesně tak akorát, aby se v ní Lily s Harrym slyšeli a zároveň svým rozhovorem nepoutali pozornost. Harry počkal, až jim servírka přinese jídlo, nacpal si do pusy gigantické sousto jehněčího gyrosu a téměř bez žvýkání ho odeslal žaludku k dalšímu zpracování. Lily naproti němu udělala to samé.
„Bože, někdy mám pocit, že neumřu na přepracování, ale hladem.“
„Jo. Čím jsem starší, tím hůř to snáším,“ přizvukoval Harry. „Když mi bylo pětadvacet, jel jsem 24 hodin v kuse jen na kofeinu a plátku pizzy. Dneska jsem seřval mediky, protože jsem kvůli nim nestihl oběd.“
„Chtěl jsi mluvit o nějakém vážném tématu, předpokládám…“
„Vlastně už o něm mluvíme. Přestává mi vyhovovat to, co dělám. Jak se pořád točím na místě, jak žába v mixéru. Mám spoustu povinností a hromadu práce, ale nic z toho mě ve skutečnosti nenaplňuje.“
„Chybí ti pohotovost? Nebo služba v terénu? Potřeboval bys víc vzrušení?“
„Pohotovost mi rozhodně schází, to nepopírám. I proto tam trávím tolik času na úkor administrativy, což se úplně nezamlouvá Edwardovi. Zvlášť, když ho Sirius věčně chce mít nahoře. Teda jako pod sebou. U sebe. Do prdele, prostě…“ Harry ošklivě zrudnul a plácnul se do čela. „Víš, jak to myslím!“
„Vím, jak to nemyslíš,“ uchechtla se Lily a zhltla poslední třetinu svého gyrosu. „Až se to dole zprovozní, přivítám tě s otevřenou náručí. Pokud se chceš vrátit. Stačí složit funkci a můžeš zase dvanáct hodin denně ošetřovat pořezané ruce, předepisovat léky na průjem a vytahovat z konečníku roztodivné předměty.“
„Nevadilo by mi postoupit funkci primáře a vrátit se k vám jako řadový lékař. Nejsem si ale jistý, jestli je to řešení. Potřebuju něco, co mi bude dávat smysl. Nejde jen o vzrušení. Adrenalin si užívám i na sále.“
„Harry, ty jsi někdy horší než ženská. Navštěvuješ ještě toho terapeuta?“
„Byl jsem tam předevčírem. U Eddieho v obýváku.“
„A mluvili jste o tom? Přišli jste na něco, co by ti prospělo?“
„Něco mě napadlo. Ale stálo by to dost velký balík peněz.“
„Chceš si otevřít soukromou praxi?“
„Ne tak docela. Rád bych zůstal v nemocnici. Netvrdím, že bych neměl koule na to začít podnikat, nicméně jistota je jistota a navíc by si St. Phoenix zasloužil rozšíření o diagnostické oddělení. Už dlouho sleduju pokrok v téhle oblasti medicíny. Každá významná nemocnice se tomu věnuje.“
„Jestli si na to věříš, máš moji podporu, Harry. Nikoli však finanční. S tím se musíš obrátit na svého otce.“
„A to je právě ten problém. Pochybuju, že by se mu chtělo po celém tom květnovém martýriu shánět další sponzory.“
„Jde jen o počáteční investici, ne? Hádám, že by šlo o nadstandardní specializovanou péči, která není hrazená pojišťovnami. Kdyby sáhl do vlastní kapsy, ty náklady by se mu časem vrátily. Dokonce by se mu s největší pravděpodobností i vyplatily, protože je to pro nemocnici dobrá vizitka a příležitost ukázat, že nezaostáváme za elitními pracovišti.“
„Takže myslíš, že mu to můžu v pondělí přednést na poradě?“
„Směle do toho. Moji podporu máš. Pokud ten návrh budeš chtít oficiálně předložit širšímu vedení, tak pro něj budu hlasovat.“
„Díky, mami.“
„Sakra, ještě bych něco zakousla. Dáme si napůl brambory s tzatziki?“
„Že váháš.“
„Máš už vytipované lidi, kteří by tam pracovali?“
„Vidím to jako malý tým lékařů s širokým záběrem. Čtyři až pět lidí. Zkušenosti z různých oborů, vysoká inteligence, analytické a dedukční schopnosti, kreativní přístup a otevřená mysl.“
„A konkrétní jména?“
Harry se tajemně pousmál.
„Když ti dvě z nich prozradím, dost tě nakrknu a nejspíš mě necháš zaplatit účet.“
„Slibuju, že odtud neodejdu bez placení. Tak ven s tím!“
„Dean Thomas.“
„Fajn. To jsem čekala. Pokud tvoji nabídku přijme, přivazovat k traumavozíku ho nebudu.“
„To je dobře, poněvadž by s ním odjel.“
„A tvůj další favorit? Cedric?“
„Daisy Dursleyová.“
„CO?“ Lily převrhla svoji skleničku vína a zalila jím celý stůl. „Moje Daisy?“
„Přísně vzato je to moje Daisy. Je to moje studentka.“
„Studentka praktikující u mě na pohotovosti.“
„Má všestranné nadání, encyklopedické znalosti, fotografickou paměť a IQ 160. Já ji v týmu potřebuju.“
„A já snad kvalitní lékaře nepotřebuju?“
„Já jsem říkal, že se naštveš.“
„Jo, dosrals mě. Zaplatíš ty brambory.“

V baru U Modrého papouška hrálo reggae a ve dvou sklenicích vody pomalu tál led.
Kingsley přisunul k Edwardovi bílou obálku.
„Pozdrav od lady Bellatrix.“
Edward ji otevřel, sáhl dovnitř a vylovil klíček s plastovou hlavou, do níž bylo vyryto číslo 711. Potom do obálky sáhl podruhé a z malého kousku dopisního papíru vyčetl adresu 7 Rue Dr Stein, Dijon.
„PO box.“
„Zřejmě tam pro vás něco schovala.“
„Ano. Něco mimořádně důležitého. Děkuju, Kingsley. Jste poslem dobrých zpráv.“
„To mě nesmírně těší, Edwarde. Cítil jsem, že tuto záležitost musím vyřídit neodkladně. Jinak bych počkal, až se vrátíte z dovolené.“
„Vážím si vašeho nasazení. Máte kde nocovat?“
„Ne, ještě jsem se nikde neubytoval.“
„V tom případě přespíte u nás. Máme pronajatý jeden z plážových domků. Seznámím vás s dcerou.“
„Nerad bych vás obtěžoval…“
„Nesmysl. Dnes u nás večeří doktorka Lovegoodová a Neville Longbottom. Také vás rádi uvidí. A myslím, že se naše povídání protáhne.“