3.část

Posledních několik kilometrů byla silnice obklopena hustými lesy. Planina, po které vedla dálnice se změnila v pahorky a pahorky se pomalu začaly zvedat ve skalnaté kopce. Začínal si myslet, že někde špatně odbočil, když vtom se přehoupl přes hřeben a otevřel se mu pohled do údolí. Nad nízkými domy rozesetými kolem vinoucí se silnice se valily cáry nízko visících mraků a stromy v zahradách a sadech se skvěly všemi barvami podzimu. Přestože měl městečko před sebou jako na dlani, ještě mu chvíli trvalo než projel kolem cedule hlásající: “Vítá vás Hammond.”

Skupina domů shluklých na křižovatce tvořila centrum městečka. Dvoupatrová budova na jedné straně silnice se zdála suplovat radnici, kancelář šerifa a poštovní úřad v jednom, proti ní pak stála přičaplá budova malotřídka. O kus dál po hlavní pak proti sobě stál malý hotel a místní supermarket. Zaparkoval na skoro prázdném parkovišťátku před barem vecpaném na pozemku mezi hotelem a radnicí. Po rozpraskaném asfaltu došel k baru a zkusil nahlédnout zaprášenými okny dovnitř. Na to, že se schylovalo k večeru, místo vypadalo až zoufale opuštěně. Přešel raději k hotýlku, kde se v oknech svítilo.

Ale i tam byl znát zub času. Když za ním s cinknutím zaklaply dveře, jako by na něj dýchla historie - malá recepce byla nacpaná starými nástroji, proutěnými košíky a jinými domácími potřebami z předminulého století, kterými někdo místnůstku vyzdobil. Vše, krom naleštěného pultu pokrývala vrstva prachu a pavučin. Netrvalo dlouho a ze dveří za pultem se vyloupl brýlatý mužík menšího vzrůstu.

“Vítejte v Hammondu! Čím vám mohu sloužit?” muž si v očekávání vytáhl knihu hostů.

John přistoupil k pultu a položil na něj řidičák. “Potřebuji pokoj, zůstanu asi týden. Asi nemáte zrovna moc provoz, že?” rukou ukázal na řadu omšelých košíků na polici pod oprýskanou olejomalbou. Podle vybledlých cedulek byly na prodej.

“Bohužel, pane. Už máme po sezóně.” Recepční se jal opisování údajů do knihy: “John Miller. Nejste náhodou v přízni s místními Millery?”

“Hm?” John odvrátil svou pozornost od zkoumání prastarého cepínu na zdi. “Ne, přijel jsem na dovolenou, nikoho místního neznám. Měl bych?” zeptal se s jen lehce zastřenou zvídavostí.

Recepční se na okamžik pozastavil a pokračoval: “Vlastně tu už žádní Millerové nejsou, buď umřeli, nebo se odstěhovali. Je to taková malá místní senzace. Dvacet let zpátky to bylo I ve zprávách, ale dnes si na to už málokdo vzpomene. Občas se ale objeví nějaký ten turista, nadšenec.” Naklonil se přes pult a snížil hlas do spikleneckého šepotu: “Říká se, že v jejich starém domě straší.”

“Třeba se tam podívám,” odvětil John naoko lhostejně.

“Vezměte si,” recepční mu nabídl ze stojánku letáček.

‘Miller House, autentický strašidelný dům’pravilo jedovaté zelené písmo z přebalu.

S cinknutím na pultu přistál klíč od pokoje. “Bude to ještě něco?”

“Bar má otevřeno?” John se natáhl pro klíč.

“Jen co skončím tady, otevřu,” zazubil se recepční.