„Staníku, co tady jen tak bloumáš? Nemáš, čeho by ses chytil?“
„Právě, že nemám. Chtěl jsem hrát s Kájou badminton, ale ona pomáhá babičce v kuchyni.“
„Hm,“ nespokojeně se zavrtěl děda.
„Četl jsi Dva divochy?“
„Ne. Když mně se teď nechce si číst?“
„Kdo říká, abys četl?“ Děda se šourá ke knihovně. „Už ji mám,“ spokojeně nese knihu ke stolu. Chvíli v ní něco hledá a pak povídá: „Tady to je. Vidíš, to je návod jak si vyrobit indiánské mokasíny.“ Potom na chvíli zmizel. Když se vrátil, měl plnou náruč různých zbytků kůže, malých i větších, tenkých i silných. Položil je na stůl a ještě dal do ploché mističky dratev, silné dlouhé jehly s velkým ouškem a motouz tenkého provázku.
„Co myslíš, na co jsem zapomněl?“
Standa omrkl hromádku a pokrčil rameny.
„No přece……“ čekal netrpělivě na odpověď.
„Už vím. Nejsou tu nůžky.“
„Ty taky, ale silnější kůže bys neustřihl. Ještě dones prkýnko a já přinesu ostrý nožík. Víš co je tohle?“
„Nevím.“
„To je šídlo, tím provrtáš do kůže otvor. Tak, už to máš všechno po kupě. Dej se do toho. A dávej pozor, ať se nezraníš,“ varovně zvedl prst a odešel.
„Co tu děláš?" vyzvídá po chvíli Kája.
„Šiju si mokasíny.“
„Jé, to chci taky.“
„Máš možnost.“
A tak oba pilně pracovali.
„Ukažte,“ děda se zájmem prohlížel jejich výtvory. Inu, není to špatné.“ Pak mimochodem prohodil: „Dnes má být velmi teplá noc.“
„Jé, postavíme si na zahradě tee-pee a budeme v něm spát.“
„To je dobrý nápad, ale nemáte na to ani tak velké plátno, ani tolik tyčí. Ale Indiáni, když byli daleko od tábora, museli občas spát jen tak pod širým nebem.“
„Bezva! Budeme spát pod širákem,“ jásala Kája.
Standa její nadšení už tak nesdílel.
„Vezmeme si spacáky,“ plánovala jeho sestra.
„Nic takového, zasáhl děda. „Indiáni spacáky neměli. Ani karimatky a pochopitelně ani baterky.“
„Indiáni nebyli paďouři,“ viď dědo, ujišťoval se Staník.
„Vy taky nejste. Jsou povoleny pouze deky a jedna celta - nahradí kůži z bizona. Ale už teď si můžete najít místo k ležení a udělat si lůžko.“
Byla jasná noc. Kája se Standou leželi na zádech. I když se trochu ochladilo, zima jim nebyla. Ruce pod hlavou, pozorovali hvězdy.
„Já jsem viděl jednu hvězdu padat.“
„A přál sis něco?“
„To jsem nestačil.“
„Víš co, rozmysli si, co si přeješ a až zas bude nějaká padat, rychle si to pak přej a třeba to stihneš.“
„Hm…“
Tak dlouho vyhlíželi padající hvězdu, až jim padla víčka únavou a tvrdě usnuli. A Standovi se jeho přání splnilo. Alespoň ve snu.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit