6. Ostrov Makabi

Erika couvala dolů po schodech. Pomalinku. Zastavila na podestě a pohledem přes rameno přejela zbývajících dvanáct stupňů do průjezdu. Povzdychla si, přehodila tašku do pravé ruky, levou se chytila kovového zábradlí a opatrně došlápla nohou za sebe.
„Hraješ si na kraba?“ Z otevřených domovních dveří se ozvalo hlasité zachechtání.
„Strejdo! Myslela jsem, že jsi ještě v dílně!“
„To bych přišel o zábavu,“ vysoký černovlasý muž se nepřestal usmívat. „Dodělali jsme tu komodu dřív a táta ji veze k zákazníkovi. Já už se na kárku nevešel.“
„Maminka mě poslala nakoupit, a mě hrozně bolí lýtka. Když jdu pozpátku, je to lepší.“
„Přehnalas to s tréninkem, že jo?“
„Asi. Jenže jsem nechtěla zůstat pozadu. On je tak rychlej!“
„Kdo je rychlej?“
„Fredy přece. Říkal, že mi věří. Že budu skvělá. A běhá nádherně!“
„Takže to v Makabi dopadlo?“
Erika se sesunula na schod.
„Běhali jsme po celém Hagiboru. A on do kopce vůbec nezpomalil! Je úžasnej.“
„Zato ty jsi jako chromá kachna,“ zazubil se Otto. „Dej mi tu tašku a řekni, co mám koupit. Nahoru můžeš jít popředu, a hleď být doma než se vrátím, ať mi to všechno pořádně povyprávíš!“

„Nezlob se na ni, Slávko, já to obstaral rád,“ chytil Otto baculatou ženušku kolem pasu a protáhl se s nákupem do kuchyně. „Aspoň jsem tu k užitku!“
„Jak tohle všechno dopadne!“
Muž zvážněl. „Utekl jsem z Vídně, abych pokračoval v práci. Místo toho od rána do večera piluju a natírám. Aspoň že už mě moje jemné advokátské ručičky nebolí.“
„David by také raději dál léčil. Snad bůh dá a podaří se nám všem brzy odjet.“
„Než nás tady ta mlha nenávisti zardousí.“