70. kapitola – Plakáty

70. kapitola – Plakáty

Za tu, no dobrá, celkem krátkou dobu, co putovaly cizími kraji, si mohla vytříbit smysly, získat postřeh sokola a paranoiu zajíce přežívajícího ze dne na den v liščím teritoriu, proto se na sebe dost rozzlobila, když ten plakát odhalila jako první Klára. Na druhou stranu, Klára byla odjakživa umělecky založená duše.
A teď Šárku přitáhla ke zdi, na níž visel rozměrný kus papíru.
Šárce se na jazyk draly další výživné kletby, protože po nich zase někdo šel, tentokrát oficiálně.
Bylo ovšem milé, že dotyčný dvakrát podtrhl, že je chce živé a bez jediného zkřiveného vlásku.
„Jestlipak za zkřivené vlásky odečtou díl z odměny,“ prohodila Šárka.
Klára mlčela. Hleděla zpod kápě, která aspoň zčásti kryla její vlčí hlavu, a pod niž Šárka nacpala vysoce originálně pojatou kytici, která měla dodat další vrstvu kouzla. Jinak by se Šárka dočista ušilhala.
Klářin portrét se opravdu povedl. Byla poznatelná, a ani knír a páska přes oko, kterou jí někdo přikreslil, nedokázaly bezpečně zastřít její krásu.
„Bývalou krásu,“ doplnil zákeřný hlásek, který se čas od času ozýval v Šárčině mysli.
Šárka se zamračila a chytla sestru za ruku.
Klára volnou rukou ukázala na adresu, kde mají pronásledovatelé nahlásit, že se jim podařilo zadržet zmizelé princezny. Přímo na královský hrad ve Vegladu.
Tvář zachycená vedle měla možná patřit Šárce, až na to, že v tomhle případě byl malíř vedle jak ta jedle.
Tmavovláska na obrázku měla hezké rysy, hluboké pronikavé oči – dobře, taky přičmárané rohy, ale i tak… z plakátu na ně shlížela cizí princezna, u které by člověk čekal, že si její matka přála dítě s havraními vlasy a očima jako tůně.
Legrační, vzhledem k tomu, že Kláru vystihli přesně.

Na náměstí objevily ještě horší plakát – bez kamufláže, kterou jim skýtaly umělecké sklony místních dětí a mládeže.
Vynikly na něm detaily. Kreslíř dokonale vystihl linie Klářina obličeje, ani její nos nevypadal divně, k čemuž mají nosy občas sklony, vlasy jí spadaly ve vlnách k ramenům a rytec, který tu kresbu kopíroval, nejspíš kreslíře musel brzdit, ať se nenechá příliš unášet šrafováním.
Klára tiše zakňučela a Šárka si znovu prohlédla černovlásku, která byla označená jejím jménem.
Pak si ironicky odfrkla. „No, jsme v bezpečí. Podle tohohle nás nemá nikdo šanci najít. Jsme dočista k nepoznání.“
Klára ji přiměla, aby se k ní otočila, načež jí položila dlaně na tváře. Šárka si s vyšpulenými rty připadala jako ryba. „Co se děje?“ zeptala se nervózně.
Klára vrazila svým čelem do jejího.
„Au, to bylo za co?!“ sykla Šárka.
Klára ukázala na plakát a pak s naléhavým gestikulováním na Šárku, která si podrážděně mnula naraženou kůži. Potom frustrovaně zvedla hlavu, a když už to vypadalo, že se snad dá do vytí, natáhla ruku a strhla plakát. Pak s ním i se Šárkou pospíchala pryč, protože se po nich začali otáčet místní.
Večer tedy skutečně strávily obcházením ulic a mapováním města. Strhávaly nebo pomalovávaly plakáty (hlavně Klára vyzbrojená uhlem), případně je podpalovaly (výlučně Šárka).
Nejen že se celkem zabavily, ale dokonce nikomu nepodpálily dům.
Jenže ten kreslíř byl stejně mimo.
Asi jeden z těch, co člověka za drahý peníz zmaluje tak, že ho vlastní matka nepozná.

„Teď by na ně nemusel narazit ani Bořek,“ prohlásila spokojeně Šárka, která navzdory tvrzení, že si nejsou vůbec podobné, neměla klid.
Klára ze zbytků roztrhaných papírů skládala u stolku v hostinském pokoji loďky a zvířata, až deska stolu připomínala hnědý proud za povodně.
Šárka neklidně přecházela a přerovnávala věci, přestože měl jejich ničitelský útok na tisky vyvěšené po Horním Losnatci povzbudivý vliv na rodinné vztahy. Docela se zabavily. Jedna ničila, druhá hlídala.
„Chňchň,“ ozvalo se přidušeně z kukly hadrů.
„Tak nějak,“ prohodila Šárka. „Jestli se Bořek začne chovat divně nebo podezíravě, pořád ho můžeme poslat bloudit.“
Klára zvedla papírové stvoření nejvíc připomínající koně a zapojila za něj cár papíru, načež pokrčila rameny.
„Neříkej mi, že bys nezvládla řídit kočár,“ namítla Šárka. „I když vlastně asi ne v tomhle stavu,“ dodala rychle, když Klárka zamávala papíry u míst, kde by za jiných okolností měla růžová líčka.
Šárku zarazilo, jak rychle si na sestřinu novou podobu zvykla. Možná za to mohlo pokročilé temňáctví. Nebo třeba to, že Klára se vlastně tolik nezměnila. Tedy, neustále na sebe prozrazovala další věci a dovednosti, jenže Šárka měla důvodné podezření, že k nim přišla už dávno předtím.
Nějak jí při tom pomyšlení a při pohledu na papírová stvoření a loďky, která je naučil táta, zabolelo v krku.
Klára byla v noci podezřele zticha. Žádné cukání nohou, žádné cvakání čelistí. Žádné skučení, naštěstí.
Jenomže Šárku děsilo i to. Že se propadne ve snu někam do knihovny, kde na ni může a nemusí čekat rytíř nebo Vševlad, zatímco se Klára promění nebo se potají vykrade pryč.
„Proč bys to dělala?“
Do mysli se jí vkradlo staré říkadlo, které však měla dočista jiná slova, protože kdo by děti učil prozpěvovat: „Dej mi matko napít krve, ať je ze mě vlkodlak. Nehodlám už dívkou býti, s vlky budu v lese spát.“
„Se to ani nerýmuje,“ zabrblala a přitáhla chodidla těsněji k sobě, protože všechny ty strachy byly tak mrazivé, že zalézaly do morku kostí.
Zvlášť když k tomu připočetla, co to muselo udělat s tátou a s Blankou.
Ve vzduchu se vznášel pach kouře sfouknutých svic a občas zazněl tichounký šelest. Třeba to byla papírová zvířata, která zkoušela odplout na poskládané loďce do snů. Třeba to byla malá stromová můra narážející do okenního skla.