9. Sám

Na podzimu je špatné to, že ho netvoří jen nádherně barevné stromy a prozářená modrá obloha. Ne. Zatáhne se šedivými mraky a zdá se vám, že Slunce nikdy nevyjde.
Red položil ruku na okno školního autobusu a dýchl na ni. Okénko se zamlžilo a když ruku odsunul, zůstal na něm její obraz.
Ne příliš dlouho, protože taková zima ještě není.
Autobus poskočil na výmolu a Red se zachmuřil. Neměl tyhle ranní cesty rád. Jako by škola začala dřív.
O deset minut.
Ještě to má dobré. Od příštího roku bude jezdit na střední a škola bude začínat o dvacet minut dřív.
A výhled nic moc.
Znal každou zatáčku, každý výmol, každý strom...
Stromy se rozestoupily a do výhledu vplul Eaglesův dům v tuhle chvíli jen na okamžik.
Něco tu bylo jinak.
V jednom z oken se svítilo.
Než si pořádně uvědomil význam té skutečnosti, stromy výhled překryly. Znovu se otevřou až za chvíli.
Kdo je vevnitř? Které okno?
Zlo se vrátilo...
Natáhnul krk a naklonil se dopředu, jako by mohl popohnat autobus.
„Kam lezeš?“
„Sorry,“ rychle se stáhl. Na sedadle vepředu seděl Carl. Na sedadle vepředu vždycky seděl Carl, a Carla naštvat nechcete.
V sedadle skoro poskakoval, už už... konečně! Eaglesův dům nad městem doslova trůnil. Světlo zářilo z jednoho z oken ve spodním patře.
Už tam bydlí? Není to nějak brzy?
Potřebuju partu!

Kde vzít partu a nekrást, to je otázka. U nich ve třídě nic takového neexistuje.
Kluci se drží spolu, když probírají hry, kterým on nerozumí, protože má jen tlačítkový telefon Jindy každý do toho svého přístroje čumí a něco si staví.
Asi lepší, než kdyby brali drogy.
Holky jsou stvoření naprosto nesrozumitelná, většina z nich za poslední rok strašně vyrostla a on neví, o čem se s nimi bavit.
Co pochopil, nejčastěji se baví taky o hrách.
Asi potřebuju nový telefon.
Škola samotná je nuda, která se musí přežít. Hezky opatrně, hlavně nevyčuhovat. Philip vyčuhuje často a zdá se, že si z toho nic nedělá.
Ani z toho, že si na něj Carl občas na hřišti počká.
Vědí to všichni a všichni se tváří, že se jich to netýká.
Red taky.
Jen dneska, možná...
Carl už ani nemluví. Kdysi provokoval, nadával, urážel, hledal záminku v jakékoliv reakci na svá slova, aby zaútočil na svou oběť.
Teď ne. Vrhá se na Philipa zezadu, bez jakékoliv předehry, jen jak dostane signál, že se učitelé nedívají. Philip se ani nebrání. Je větší a těžší, o dost. Kdyby se ohnal, srazí Carla k zemi... a pak teprve bude mít problém.
Prát se je špatné, to ano!
Těch pár ran mu přinese několik modřin, Carl vyšumí a několik dní bude klid.
Jako vždycky.
Sakra ale...
„Hele, nech ho,“ řekl někdo, a Red si překvapeně uvědomil, že to byl on sám. A že není holka.
Holky Carl nemlátí.
Red se prát neumí. I když se ho to Amber pokoušela naučit.
Jak to je, sevřete prsty a palec dáte přes ně, abyste udělali pěst, nebo naopak?
Redovo dilema bylo bezpředmětné, protože mu Carl podkopl nohy. Na zemi se ale Red rázem cítil bezpečněji. Paradoxně. Chytil se Carlovy nohy, než mu stihl přiletět kopanec a doslova se kolem ní obtočil. Noha sebou škubala, jak se ho Carl pokoušel zbavit a Red se držel vší silou. Když se pustí, Carl ho kopne, když se nepustí... tak ho Carl za chvíli třeba setřese a pak ho taky kopne.
Red jednal zcela instinktivně.
Kousl.
Pustil.
Carl zaječel a uskočil. Bohužel, zaječel až příliš hlasitě.
Bohužel pro Reda.
Konfliktu si všimly vyšší mocnosti.
Prát se je špatné, to ano!
Kousat spolužáka je ještě horší, a kromě toho dětinské. Zůstane po škole a ještě má poznámku, kterou bude muset vysvětlit rodičům. Ale to nebylo to nejhorší.
Nikdo nic neřekl. Nikdo se ho nezastal. Vždyť on se jen bránil.
Ani Philip se ho nezastal.
Jak mám takhle vybudovat nějakou partu? To je taky na nic.
Víte přece, jak to má být. On se někoho zastane, a i když to třeba nedopadne nejlépe, tak na něj potom bude ten někdo čekat. Před školou. Až ho pustí domů.
Aspoň si stihl napsat úkoly než ho pustili.
Philip před školou nečekal. Žádné překvapení.
Bohužel.
Školní autobus už dávno odjel. Red mohl zavolat rodičům a ti by ho vyzvedli, až skončí v práci. Takže relativně brzy.
A pak by jim v autě mohl vysvětlit, proč byl po škole a oni by mu podepsali poznámku.
Nojo, no.
Nebo by mohl jít domů pěšky, tak daleko to není. Něco málo přes dvě míle. Jednou jedinkrát udělal tu chybu, že jel do koly na kole, aby se vyhnul autobusu, který jede klikatě a cestou sbírá děti, je unavený, omšelý a nudný. Celý den se potom bál, že mu s kolem, které stojí ve stojanu, někdo něco provede, a cestou zpět si uvědomil, že domů je to do kopce.
Dneska aspoň nebude muset tlačit kolo.
Nadhodil si batoh na zádech a vyrazil.
Odbočka k Eaglesovu domu lákala.
To ony vždycky. Strašidelné domy. Nalákají vás a vy tam jdete a pak je tam ten tajemný cizinec, nebo teda tady tajemná cizinka a...
Nojo. Ale tak se to děje, ne? A naláká to nejen vás ale i ty ostatní. Ty ostatní, kteří vědí, že je něco v nepořádku. Ty, s kterými si budete rozumět. Ty, s kterými vytvoříte partu a ta přežije, teda z větší části.
Pokoušet se o něco ve škole byla blbina.

Opatrně postupoval do kopce, proklínaje křupající zbytky rozbitého asfaltu. Byl tu vlastně poprvé. Četl, že dětské party často mívají ve strašidelných domech něco jako zkoušku odvahy. Pokud tomu bylo v East Spring stejně, tak tu partu neznal. Ale spíš nebylo.
Na malém rozšíření stál zaparkovaný obytný automobil, čumákem dolů ze svahu. Vyhnul se mu obloukem. Nikdy nevíte, kdo na vás z nějakého auta vyskočí a kam vás potom zatáhne.
Křoví obklopující plot zahrady zcela zamezovalo výhledu na to, co se děje na pozemku.
A něco se tam dělo. Slyšel to.
Mohl by se pokusit obejít zahradu lesíkem, dostat se na vyvýšené místo a podívat se...
Nebo by mohl vylézt na tenhle buk. Jeho větve začínají sympaticky nízko nad zemí, ani si nemusí povyskočit.
Lézt po stromech je radost. Trochu moc se do toho zabral a výhled mezi listy začal hledat až zbytečně vysoko.
Náraz kovu o kámen... nesrozumitelné zabrblání...
Konečně se mu podařilo zahlédnout, co se děje.
Oháněla se rýčem.
Ta paní se oháněla rýčem. Rychle a jistě, stejně jako to dělá táta. Vůbec ne pomalu a opatrně, jako to mají dělat starší dámy.
Tmavá, čerstvě vykopaná půda se vršila na docela velké hromadě.
Náhle přestala. Rýč zabodla do země a narovnala se.
Jámu měla hotovou.
Bude pohřbívat nebo vykopává?
Red se natáhl aby víc viděl. Větve se zakomíhaly.
Sakra! Všimne si mě?
Opravdu, natočila se jeho směrem...
Bleskově sjel ze stromu, teď byl za krytí křovím vděčný. A udělal to, co by udělal jakýkoliv rozumný mladý muž znalý zákonitostí hororových příběhů.
Utekl.