Dvacáté první kotě

MILAN (smutně): Tohle asi nepůjde, nejspíš tu zůstanu svázaný až do skonání světa. Kočko, kočičko, co jen si počnu, když mě k tobě nepustí?

KULISÁK: Ale vy to hned vidíte hrozně černě! Klidně se vsadím, že dýl jak do příštího zatažení opony to trvat nebude.

MILAN: A to bude kdy?

KULISÁK: No přece až ji zatáhnu, ne?

---

PETR: Vsadíte se? To jste si tak jistý? Máte snad důkaz? A kde to bylo psáno? Vždyť jeho vlastní vůle ho poutá a opona je jen karetní trik pro diváka, aby skryté zůstalo skryto navždy. Sám musíš, bratře, chtít, z pout Nejvyšší neutečeš bez její vůle.

STUDENTKA: Vždyť právě o to tu jde! Scénář přikazuje, žádá, naléhá a líbezným hláskem slibuje pokoj zotročení… Slyšte, nechci, ale musím, sama Nejvyšší vkládá mi do úst záměry. Prý štěstí není v tom, že člověk něčeho dosahuje, ale že se odevzdává něčemu většímu, než je on sám...

PETR (zaraženě, nechápavě): A tím chceš říct co? Že vzepřít se jí byla chyba, že cit byl jen zbytečným vzpouzením, že šťastná bys byla beze mne?

STUDENTKA: Já nechci říct nic, to všechno ona! Pochop, prosím, nejsem než představa s nejkratší sirkou v dlani, úmyslnou náhodou vybrána ke konečnému podlehnutí, abych děj dovedla k závěru! (Mluví čím dál tím rychleji, pak se zoufale rozpláče.) Krutá to role, nabádat bratra k vraždě bratra, přinášet pochopení, skrze vlastní vinu rozkrývat principy nelítostné hry. To já, dcera archetypální Evy, která vše přivádí k záhubě, jen Nejvyšší je jaksi Otcem i hadem a konečným cílem zůstává anarchie rozkladu. Věty se sypou, smysl zachován, jsem vinna ve všech bodech obžaloby, ale nesu opravdu vinu, když od začátku byla jsem stvořena k zničení?

PETR (zoufale): Drahá, co se to zase stalo, já už ti vůbec nerozumím!

Je ticho, STUDENTKA se obrátí pryč, zůstane stát, pohled upřený vzhůru.

KULISÁK: Nechci vám do toho kecat, ale to je přece pointou, ne? Vy jí nerozumíte, ona nerozumí vám, támhleten je spoutanej na židli a já čekám na apokalypsu, vo tu vždycky šlo, ne?

STUDENTKA (zády k Petrovi): Čekání nebude dlouhé, to představa antikrista, roky pohřbená, pomalu ožívá. Pochop, jak oči ztrácí jas i mysl ztrácí pokoru!

MILAN: Já do toho taky nechci kecat…

KULISÁK: Jen kecej, stejně tě neslyší.

MILAN: Ale tak nějak jsem doufal…

KULISÁK: Neposlouchaj tě, fakt ne.

MILAN: Že mou rolí je víc než zobrazit spoutání ducha! Vždyť víte, to má záhada dala hře jméno, takže vzato do důsledků, já sám jsem tu tak nějak rolí hlavní, nebo ne?

STUDENTKA (obrátí se k němu): Jméno je nástrojem zotročení a nejméno jeho důkazem, navíc krabice není záhadou, ale jen jejím dějištěm. I když tedy záhada je záhadou jen vztažena k okolí, neb kde není pozorovatel, není tajemství, tudíž bez krabice a bez diváka by nic tajuplného nezbylo. (Otočí se opět pryč, neposlouchá.)

MILAN: To jsem? Pozorovatel bez vůle? Objekt k pozorování jiného objektu? Nástroj uskutečnění experimentu?

KULISÁK: Už tě zase neposlouchá.

PETR: To jsme to, bratře, dopracovali. Já jí nerozumím, tebe neposlouchá...

MILAN: Nechápaná, neslyší, stvořila ji Nejvyšší? A kdo bolest utiší, když s námi je ámen?

KULISÁK: Kámen?

PETR (na něco si vzpomene, usměje se): Jo!