Ve spárech Raků - XXXV.

Po návratu do vesnice se Hora beze slova zavřel ve svém pokoji a vyšel z něho až ráno. Byl oblečený do cestovního a neřekl víc, než pozdrav.

„Ten pohled znám,“ zašeptal Balík. „Má plán a nic ho teď nezastaví.“

„Co za plán mohl přes noc vymyslet?“ odpověděl mu Dryn schválně tak nahlas, aby ho Hora slyšel. Ten po něm jen šlehl pohledem a dál se věnoval balení věcí.

„Nemůžeš jet sám. Cesta není bezpečná!“ zkusil to Dryn jinak.

„Jen bys mě zdržoval,“ odpověděl Hora a kývl směrem k pahýlu. „Navíc, co si myslíš, že se mi může stát? Myslíš si, že se mě někdo pokusí přepadnout?“

Dryn mlčel. Musel uznat, že kdyby byl lapka, na Horu by si netroufl. Navíc v okolí žádní lapkové nebyli. Jen dva zmetci, co měli v plánu okrást kripla. Drynovi došlo, že musí Horovi o těch mužích říct. Byli z pevnosti a Dryn by vsadil svoji duši, že právě tam má Hora namířeno. Nechtělo se mu, ale musel. Popsal mu, co se stalo a kde je nechal. Celou dobu se díval do stolu a snažil se zahnat pocit viny.

„Tak zrovna tihle dva nikomu chybět nebudou,“ pronesl Hora, když Dryn skončil s vyprávěním. „I tak si ale vrah a máš na rukou krev dalších dvou lidí,“ dodal.

„Prvních dvou,“ pronesl Dryn pevným hlasem. „Nikdy dřív jsem nikoho vlastnoručně nezabil.“

Hora si přehodil batoh přes rameno a vyrazil ke dveřím. „Vezmu si koně a vrátím se co nejdřív. Když všechno vyjde, řeknu vám svůj plán,“ pronesl ve dveřích a zavřel za sebou.

„A když to nevyjde?“ zeptal se Dryn, aniž by očekával odpověď.

„Pak budiž draci milostivi a dopřejí nám rychlou smrt,“ zašeptal Balík.