Chrastava a velký hon - 1/2

Ve čtyři ráno jsem se probudil trochu šokem, protože mi NĚCO škrabavě šláplo na obličej a na prsou se mi usídlila horká tíha. Povedlo se mi včas zadržet reflexy a nevystřelit na TO blesk. Zatracená kočka.
Kdybyste se divili, kde se v mým staromládeneckým bytě pro všechno na světě vzala kočka, teda vlastně kocour, můžou za to moje hormony. Vždycky jsem si chtěl pořídit psa, aby se mnou chodil na pochůzky, ale nenašel jsem žádnýho, co by u mě dokázal vydržet všechny ty duchy, negativní magický napětí a další šílenosti. Kočka je podle mě zvíře naprosto nesmyslný, protože jenom žere, válí se po nábytku a vyžaduje dennodenní péči, a nemůžete ji s sebou táhnout ani na geodetickej průzkum, ani na kratochvilnou démonologickou výpravu.
Jenže pak jela Anička na nějaký školení kamsi do Španělska. Anička je naprosto úžasná ženská, se kterou pořád ještě oficiálně nechodím, protože ona si takovýho trotla nezaslouží, ale ona si asi myslí něco jinýho, a já jí nějak nedokážu odporovat. V každym případě Anička odjela na tři tejdny na mezinárodní kurs o počítačích - dneska už ty bedny začínaj bejt všude a každej, kdo s nima kdy měl tu čest, vám řekne, že mají svoji magii. Která se s tou naší přirozenou velmi zajímavě tluče.
No, a takhle jsem přišel k plastový bedýnce s pískem, misce na žrádlo a jednomu černýmu kocourovi, co si mě při prvním setkání pohrdlivě přeměřil, znechuceně se odvrátil a zalehl nejlepší místo na gauči ("no vida, líbí se mu u tebe, to budete určitě dobře vycházet..."). Okno jsem musel nechat otevřený a do něj instalovat dlouhý prkno, aby mohl na vycházky. Na papíře jsem dostal seznam věcí, co mu smím nebo nesmím dát sežrat a co má nebo nemá rád. Mě se nikdo neptal, co nemám rád - tak třeba když mě někdo budí uprostřed noci, šlape mi do ksichtu a dožaduje se drbání, to by byla jedna z těch věcí. Když já jsem nedokázal odmítnout.
Ráno v šest jsem smetl kocoura s peřiny a ploužil se do koupelny. Čekalo mě jedno měření kus za Libercem, pár preventivních pochůzek a žádný zásadní krize v dohledu. Mohl to bejt den jak malovanej, kterej strávím u rádia s novinama v ruce a nejzásadnější událostí dne bude nezapomenout kocourovi vyčistit bedýnku. Dopoledne se příjemně vleklo, k obědu jasem si ohřál guláš s chlebem a dvě hodinky příjemně dřímal na gauči. Kocour vyskočil ke mně a po chvíli mrskání ocáskem pod mým nosem se mi uvelebil v podpaždí, což celkem ušlo.
V pět, když jsem se už už chystal vyrazit do hospody mezi lidi, přišla práce. Překvapivě ne ta pravidelná magického druhu, ale mimořádka od hasičů.
Ztratilo se dítě. Víceméně to nebylo nic neobvyklýho. Byl to ten malej kluk z rodinnýho domku na jižním konci města, co mu ještě nebyly tři, ale sígr jak se patří - jeho mámu jste obvykle viděli na pokraji vyčerpání, jak se ho snaží ulovit někde v sámošce nebo na chodníku a ječí "Tomášku, Tomášku!", zatímco ten mrňous jí bez obtíží zdrhá a směje se jako blázen. Takže bylo otázkou času, až ho máma jednou dá po obědě spát a odejde na zahradu věšet prádlo, a on se vzbudí a rozhodne se vyrazit za dobrodružstvím. Pokud takový dítě není úplně mimo a hned na začátku se mu něco nestane, obvykle nemám problém je magicky lokalizovat a na dálku trochu zaštítit, takže když ho pak "najdeme", je úplně v pořádku, jenom trochu ubrečený, hladový a možná je mu zima. Což je velmi výchovný.
Moc jsem se nestresoval, kluk zatím ušel asi kilometr a byl v pohodě, takže jsem se normálně nechal zapojit do hledacího týmu.
Dneska to ale bylo nějaký divný. Cvičenej pes pořád chodil v kruzích a choval se zmateně, občas stáhl ocas a kňučel, a čím dýl jsme hledali, tím to bylo horší. Nakonec ztratil stopu - to jsem věděl přesně, protože já prcka pořád sledoval, byl schovanej v dolíku, kde končí zahrádkářská kolonie, a asi si hrál. Psi takhle občas reagujou, to se nedá nic dělat. Hlavně v mý blízkosti, protože magii psi rádi nemívají, a tady prosím musím vyzvednout jedinou a hlavní výhodu koček proti psům.
Trochu se mi to přestávalo líbit, přece jen se blížil večer, stmívalo se brzo, potmě se blbě hledá a víc se hysterčí, a navíc se mi začaly ježit vlasy na krku, že se asi semele něco dalšího. Takže abysme snad kluka našli co nejdřív. Navrhl jsem jakože logicky hledat u zahrádek, protože kluk tam s rodičema často chodil, takže jsme se rozvinuli a zamířili tím směrem. Psa jsem slyšel štěkat z dálky, protože ho odvedli a poslali pro novýho.
A štěkal nějak dlouho. A zuřivě. Což bylo divný, protože tady u nás jen kňučel, a navíc cvičený psi obvykle štěkají jenom na příkaz nebo když se něco děje. Psů se rozštěkalo víc.
A když to štěkání začalo bejt už úplně šílený, tak mi došlo, co jsem to za korunovanýho vola, protože tohle nebyl ani Bady, ani psi z baráků. Byla to smečka na lovu, a nebezpečná, protože byla prokletá. Chrastavou zase jednou běželo štvaní.
Bylo mi hned jasný, že takovej průser, co tu hrozí, se jen tak nevidí, a nohy se mi samy od sebe daly do běhu. Rozhlídnul jsem se, ale tady se nedalo nijak schovat a ostatní hledači na mě navzdory šeru zatím viděli, takže se nedalo dělat nic chytřejšího, neřkuli magičtějšího, než klusat a doufat. Mezi náma a zahrádkama bylo ještě pár set metrů louky. Štěkot se zatím naštěstí ozýval z opačný strany. Když budu mít štěstí, poběží smečka jinudy. Jenže je to magická smečka, která taky cítí, co je ve vzduchu. Jestli je někde potenciální oběť, oni ji vyčmuchají. Možná je s cesty svede krysa, nebo toulavá kočka, nebo srnka, co se zatoulala až k prvním domům. Nebo taky ne.
Štvaní zná málokdo, ale my kouzelníci tady v Sudetech jo. Je to smečka malejch psích bestií, který se objeví tak jednou, dvakrát do roka. Neběhají obydleným centrem, nemají rádi elektrický osvětlení, ale po okraji města nebo vesnice se klidně proženou. Ráno se pak někde na pastvě najde stržená ovce nebo v lese srnče. Na lidi normálně neútočí, ale můžou je vyděsit doslova k smrti, a kdyby se jim do cesty dostalo ubrečený dítě, fakt bych na jeho nedotknutelnost nevsadil.
Běžel jsem, postupně zrychloval a snažil se najít řešení z neřešitelný situace. Nesmí se profláknout, že jsem čaroděj. Žádný velký přemisťování, přeměny v cokoliv, magický prostocviky. Zaměřit na prcka větší krytí by trvalo dlouho, bylo by to obtížný a hrozně nápadný, navíc štváňata magii cítí a mohl bych na něj ještě pozornost přitáhnout. Když by se dostali k zahrádkám dřív než já, mám po kariéře magickýho vočka, a co by se mohlo stát s dítětem, jsem si radši vůbec nepředstavoval. Prostě bylo jasný bez diskuse, že musím štvaní předběhnout.
A tak jsem běžel jako blázen.
***
Pokračování příště.