Koule a koumáci

Obrázek uživatele Champbacca
Rok: 
2014
Obdarovaný: 
Aziz

Jeden slavný muž kdysi řekl, že Betelgeuze 6 je nejzajímavější planeta v celé širé galaxii a měl by ji vidět úplně každý.
Ten muž byl slavný zejména tím, že ho těsně po pronesení onoho osudného výroku zhmoždil a zesměšnil dav rozlícených Betelgeuzanů, kteří rozhodně nebyli zvědaví na nával turistů, děkujeme pěkně. Tento smutný příběh mimo jiné názorně ukazuje, jak špatný nápad je používat sarkasmus proti světu, jehož obyvatelé ho dokonale nechápou.
Upřímně řečeno, Betlegeuze 6 byla nudná díra. Tak nudná, že se reakce nejnovějšího vyhledávače, „měli jste na mysli Betelgeuze 5?“, stala oficiálním mottem planety a čmárat ji do obilných lánů traktorem představovalo zhruba osmdesát procent zábavy tamní nepříliš kreativní mládeže. Na povrchu se kromě ne moc výnosných obilných polí a leštírny ultrabowlingových koulí nacházelo zhruba osm menších měst, ale nikdo si už dlouho nedal tu práci, aby je znovu přepočítal, takže jich možná pár zmizelo. Hlavním dovozním artiklem byly ultrabowlingové koule ze sousedních soustav a hlavním vývozním artiklem naleštěné totéž tamtéž.
Nejnovější revidované vydání Stopařova průvodce po galaxii nám o planetě říká následující:
Betelgeuze 6 je nyní, po demolici Země, definitivně nejnudnější planeta ve vesmíru. Soupeření o tento lukrativní post vyvolali sami Betelgeuzané a destrukce konkurenční planety je potěšila jako málokoho. Pokud se obloukem vyhnete konzumaci tamních nízkotučných jogurtů, nemůže se vám na jejím povrchu nic stát, ovšem pokud nejste nadšenec do ultrabowlingu, nejlépe uděláte, vyhnete-li se jí úplně.
Trochu starší revidované vydání průvodce obsahuje ještě recept na medovník, který tam vpašoval znuděný dopisovatel a který jasně dokazuje, že ani placení editoři zprávu nedočetli do konce.
To, co se tam stalo jednoho obzvláště průměrného večera týden před celoplanetárním mistrovstvím v civění do zdi, tedy přirozeně všechny dost namíchlo.

Na docela jiné planetě mezitím stála jeskyně. A stála tam nejen mezitím, ale i o dva miliony let dříve, kam na chvíli podíváme.
Stála tam už docela dlouho a byla by se možná přestěhovala někam do teplejších krajů, kde by ji tolik netrápila eroze, ovšem jakožto jeskyně neměla příliš na výběr. Musela setrvávat na tom těžce nemoderním místě nedaleko bažiny, jedinou zábavou jí bylo pozorování vymírajícího druhu humanoidů a úpěnlivě si přála, aby se dnes nestalo to, co se posledních pár dní dělo pravidelně každé ráno.
„Ááááááá!“ ozvalo se ve tmě hlasem právě probuzeného a opět vyděšeného zaměstnance rádia a veškeré naděje byly pasé. Jeskyně se nedočkala tichého jitra, její opičí obyvatel zase probuzení z toho strašného snu, který se ještě pořád zdráhal nazývat realitou.
„Ááááá i tobě, kamaráde,“ kontroval hlas jiný, mnohem klidnější a tak trochu na facku, jehož majitel po několika předchozích ránech mylně považoval projev spolunocležníkova existenciálního děsu za přání dobrého dne. Jeskyni nikdo nic nepřál a trochu ji to mrzelo.
„Nějaké zprávy na sub-eta síti?“ kamufloval první muž své zděšení a snažil se tvářit odhodlaně, což mu šlo mnohem lépe, než by v té naprosté tmě bylo potřeba.
„Ani ťuk, pořád jsme dva miliony let v minulosti, pamatuješ?“
Pamatovali si to oba dva, takže tahle poznámka byla nejen nepřínosná, ale i poněkud hrubá.
„Potřebuju drink,“ pokračoval druhý muž. Možná chtěl zjemnil svou nejapnost, ale s největší pravděpodobností jenom potřeboval drink.
„To je náhoda, já zrovna včera při trhání listí na čaj zahlédl v pralese koktejlový bar,“ sykl první ublíženě a byl by šel vynalézat noviny, kdyby se toho jeho kolega nechytil.
„Tak na co ještě čekáme?!“ zděsil se, popadl souputníka za rukáv županu a táhl ho ven na světlo.
Z této poslední výměny lze, dříve než se naši hrdinové vymotají z jeskyně, vydedukovat dvě věci:
Zaprvé, muž číslo jedna pochází z Anglie, neboť kdokoliv jiný by se v podobné situaci bez čaje hravě obešel.
Zadruhé, muž číslo dvě pochází odněkud z okolí Betelgeuze, neboť kdokoliv jiný by ten zjevný sarkasmus okamžitě prokoukl.
Společně stanuli před jeskyní, hleděli do vycházejícího slunce a vypadali naprosto nemožně. První proto, že měl na sobě notně obnošený župan, druhý zase následkem nepolevujícího odhodlání najít smyšlený bar. Ani jeden z nich nebyl černoch, ovšem je pravda, že ten první trochu připomínal hobita. Oba měli přes ramena přehozený ručník, což jejich serióznosti rovněž dvakrát neprospělo. Pravěká Země mlčela, jeskyně se urazila a jediným, zato dost výrazným zvukem tedy byl jakýsi podivně hluboký hlas, který se ke dvěma hrdinům donesl okamžitě po vystoupení na světlo.
„Artuši, králi Britů!“ burácel ten hlas a s prvním mužem to poněkud trhlo. Patrně proto, že se jmenoval Arthur, byť si nepamatoval, že by kdy byl králem čehokoliv, natož Britů. Rozhlédl se, odkud hlas přichází, a našel jej dost nečekaně na obloze. V jediném mráčku na celém nebi si tam hověla zlostně vyhlížející a zlostně vousatá tvář Williama Gilberta Grace s korunou na hlavě.
Ford Prefect nevypadal ani trochu překvapeně, zato hodně žíznivě.
Arthur Dent do svého pohledu zapracoval jednu dávku překvapení za kolegu a mírně přidrzle, ovšem stále hodně britsky, se tváře zeptal:
„Promiňte, známe se?“
„Jsem Bůh, tupče,“ burácela tvář nejlepšího hráče kriketu v dějinách Anglie a z očí jí šlehaly blesky. Arthur, pohodlný až líný atheista, musel chvilku lovit v paměti, co že se v takové situaci hodí dělat, načež poklekl a sklopil zrak.
„Co to děláš?“ ptal se zjevně ne dost vševědoucí, kterého Arthurova pokora nejspíš potěšila mnohem méně, než on doufal.
„Poklekávám a klopím zrak, pane.“
„Tak to nedělej.“
„Promiň.“
„A žádné omlouvání, pro mého syna rány.“
„Dobře, Bože.“
„Výborně,“ uklidnil se stvořitel a pokračoval od místa, kde byl tak hrubě přerušen, „Artuši, králi Britů, tví rytíři Kulatého stolu musí jít v této temné době příkladem. Pohleď, zde jest svatý grál, a pohleď dobře, neboť bude tvým posláním najít tento grál. To je tvůj úkol, Art...“
„Ale pane!“
„Jaké ale?“ burácel opět hlas z nebes, až ze stromů padaly omráčené šavlozubé veverky.
„Tedy,“ začal Arthur pomalu, „já souhlasím, že doba je temná, to ano. Ovšem necítím se hoden...“
„Hoden, pfff.“
„...hledat jakékoliv grály. Navíc nejsem král a nemám družinu rytířů, to musí být nějaký omyl,“ argumentoval a poukázal na fakt, že široko daleko stojí pouze otrávený Betelgeuzan a několik desítek vymírajících lidoopů.
„Jsi si jistý?“ zeptal se Bůh a nedůvěřivě si dvojici měřil přimhouřenýma očima.
„Naprosto, pane.“
„Inu, dobrá,“ rezignoval nejvyšší, „ostatně co je mi po tom, ať si černá smrt a Sasové řádí jak chtějí, co se budu doprošovat.“ Tvář začaly zakrývat mraky, ovšem Ford jásal marně; Arthur se rozhodl chopit příležitost za ten impozantní plnovous a možná se odsud dostat.
„Bože, můžu mít jednu prosbu?“ Tvář opět nabrala plnou barvu a mraky se rozestoupily.
„Jistě, ale k věci, nemám na to celý den, musím ještě nechat vybuchnout tu nádrž piva v St. Giles.“
„Nemohl bys odsud vzít dva stopaře? V podstatě kamkoliv.“ Ford byl samozřejmě naprosto znechucen představou, že se Arthur vyjadřuje za něj, ovšem fakt, že se sám označil za stopaře, mu do jisté míry imponoval. Bůh vypadal zamyšleně, patrně proto, že podobnou prosbou už dlouho neslyšel.
„Budiž,“ pravil rezignovaně a zmínění dva stopaři se na sebe nestihli ani podívat. Neviditelná síla je stlačila na kuličku o velikosti hadronu, odpálila skrz vesmír i čas a opět je nafoukla někde úplně jinde a jindy. Ford si slíbil, že tuto formu v dalším vydání Stopařova průvodce po galaxii rozhodně vychválí, i když by před ní doporučil vypití pár deci lehce alkoholického elektrolytu.

Když se stopaři znovu rozhlédli, moc toho neviděli. Okolí totiž halila mlha tak hustá, že za ní klidně mohl žít zelený skřítek s dost podezřelým hlasem, a byli vlastně rádi, že s trochou snhy viděli takřka obrysy toho druhého. Fordova zkušená noha rychlým diagnostickým podupáním odhalila, že stojí na trávě, ovšem jestli je to tráva pravěká nebo jiná, to už určit nedovedla.
„Mám z toho špatný pocit,“ sýčkoval Arthur tak mocně, že si půjčoval průpovídky z jiného universa, a rozmachoval se rukama ve snaze nahmatat něco jiného než Forda.
„Podle mě nás hodil jenom přes kopec k té bažině,“ přitakal Ford a snažil se nahmatat něco jiného než Arthura. Oběma se v zásadě dařilo, a to alespoň do té míry, že skutečně nenahmatali jeden druhého. Cestu ven z mlhy ovšem nenalezli a byli by v ní asi bloudili až do konce vesmíru, kdyby se odkudsi neozvalo mechanické povzdechnutí.
„Zapínám odvětrávání,“ pravil hlas plný robotické deprese, jehož skřípavá a rovněž notně depresivní ozvěna zanikla ve zvuku vzduchových filtrů a větráků šikovně zabudovaných do těla jediného robota ve vesmíru, kterého stopaři viděli o ždibíček radši než kteréhokoliv jiného.
„Marvine!“ zvolali unisono, a jak mlha řídla, dokonce spatřili jeho melancholické obrysy.
„To je mi najednou radosti,“ bručel robot a dál odsával, „pokud mi moje nevkusně poddimenzované paměťové obvody slouží, naposled jste mě nechali shořet ve slunci. Ne že bych vám to vyčítal.“
„Co ty tu děláš?“ ignoroval jeho nářek Ford, zatímco Arthur se rozhlížel po náhle viditelném okolí. Stáli, alespoň co on mohl soudit, na travnatém náměstíčku a řídnoucí bílá clona pomalu odhalovala jednotlivé domky.
„Nechtěl jsem vás už nikdy obtěžovat svou existencí,“ přiznával robot a sklíčeně pohlédl na jedno konkrétní stéblo trávy, „a proto jsem se po pár menších lapáliích, které se z vašeho úhlu pohledu teprve stanou, přesunul sem, na jedinou planetu, kde se pravděpodobnost vašeho výskytu rovnala nule. Zjevně jsem v tom výpočtu něco zpackal, ale tak už to se mnou je. Jeden pořádný výpočet za tři sta miliard let a já ho zmamlasím, jak typické.“
Arthur ani Ford ho neposlouchali, protože se to od nich ostatně ani nečekalo. Prohlíželi si malebné domky v jakémsi rustikálním stylu, štít kuželkárny, vybledlou výlohu samoobsluhy, modrou policejní budku, vyschlou kašnu i morový sloup a přemýšleli, kde to asi tak jsou.
„Vítejte na Betelgeuze 6,“ rozhodil Marvin rukama tak, jak jen mu to svěšená ramena dovolovala, a mluvil jako automatický reklamní poutač po osmi milionech let služby a dvou pivech, „pokud jste tu omylem, moc se omlouváme, ale taky jsme to nějak přežili.“
Arthur pokrčil rameny, zjevně mu to tu nepřišlo tak hrozné. Rozhodně ne horší než třeba Chiswick.
Ford se chytil za hlavu, zjevně mu jméno planety znělo povědomě, a s obavami se zahleděl směrem ke slunci, jehož velikost a červenost mu všechny obavy potvrdila.
„To se mi snad zdá!“ vztekal se, „ze všech planet ve vesmíru musíme skončit zrovna na té, kde chcípl i pes z reklamy na baterky Zing 800. Marvine, je tu někde hospoda?“
Android svěsil hlavu. Už předtím byla notně svěšená, ale jeho depresivní algoritmus vyhodnotil, že je třeba tragičnost situace ještě trochu podtrhnout.
„Jedna je přímo támhle, ale nebude se vám líbit.“
„Dá se tam najíst?“ zjišťoval Arthur, jehož poslední teplé jídlo sestávalo z jakýchsi bobulí ohřátých sluncem. Budova hostince jej odrazovala už pouhým svým vzhledem, ale pro trochu polévky byl ochoten svou nedůvěru překonat.
„Dá,“ připustil Marvin, „ale devět z deseti recenzí na síti doporučuje radši vogonskou vězeňskou jídelnu dva parseky odsud. Dnes tam podávají drceného kraba a šoulet, tady je již patnáct let horkým favoritem jídelníčku hastromilský hákarl ovoněný esencí z megadurianu.“
„To nezní tak špatně.“
„Šéfkuchařem je Ladná Švestka z Armagedonu Alfa.“
Odhodlaně nakročená dvojice se zase zastavila. Ford si spojil jméno s proslulým chemikem a průkopníkem kulinářského divadla, který svou překvapivě úspěšnou hrůzovládu v oboru ukončil neochotně až když ho napadl jeho vlastní pudink, Arthur si opožděně uvědomil, že i kdyby mermomocí chtěl nejhorší kuchyni galaxie ochutnat, nemá s sebou žádné peníze.
Ani jeden si neuvědomovali, že kuchyně Ladné Švestky je až druhá nejhorší ve vesmíru, přičemž prvenství s přehledem drží jistá Jessica Karnis z mlhoviny Fň v galaktickém sektoru KK Futurum F Delta. Ona a její pudinky, to byl docela jiný a mnohem smutnější příběh.
„Já mám ale vážně hlad,“ zoufal člověk a s radostí pohleděl na papírový pytlík, který mu jistá dobrotivá ruka strčila přímo pod nos.
„Nedáte si gumového medvídka?“
Dal si, a Ford rovněž. Stopařův průvodce po galaxii ostatně explicitně vyzýval všechny svobodné cestovatele, aby za žádných okolností neodmítali nabízené jídlo zdarma, samozřejmě s výjimkou Artemis 7, pokud zároveň nepožili ventrikulární antikoncepci.
Teprve když bezpečně žvýkali kus ochucené želatiny, napadlo je podívat se, kdo že jim ji vlastně nabídl. Byl to muž od pohledu excentrický, energický a extrémně zvědavý. Díval se na ně kmitajícíma očima, záludně se usmíval a jedinou věcí ještě absurdnější než ten klobouk usazený na kudrnatých vlasech byla jeho pestrobarevná šála, kterou by jistě šlo použít jako kotvící lano pro vesmírnou loď kategorie D plus.
Arthurovi se ani trochu nelíbil.
„Promiňte, pánové, že jsem tak smělý,“ spustil konečně a na jeho přízvuku bylo cosi britsky povědomého nebo povědomě britského, těžko říct, „ale nevíte náhodou, kde to jsem?“ Odpovědi se ujal Marvin, neboť oba stopaři byli zaměstnáni výměnou podezřívavých pohledů, které třetího muže zároveň hodnotily i odsuzovaly.
„Vítejte na Betelgeuze 6!“ zvolal robot překvapivě ještě sklíčeněji než předtím, „pokud jste tu omylem, omlouváme se, ale taky jsme to nějak přežili.“
„Vážně?“ podivil se muž, a když Arthur s Fordem výmluvně pokrčili rameny, vytáhl z kapsy jojo, s nímž chvíli prováděl nepříliš zajímavou akrobacii. S výsledky byl spokojen trochu víc, než by dávalo smysl, a rázem hračku zase schoval.
„Zdá se, že máte pravdu,“ usmál se, ačkoliv na tom nebylo nic úsměvného, „což je ovšem prekérní situace. Víte, sotva jsem se dostal na Gallifrey, utekl strážím a nechal se přenést do muzea, když…“
„My sem taky nepřišli dobrovolně,“ konejšil ho Ford, aniž vyslechl zbytek vskutku zajímavého vyprávění ze dne ohlášené rezignace Lorda Prezidenta, a patrně přemýšlel, jestli u sebe muž nemá kromě gumových medvídků taky pytlík tarantallegerské tequily, na kterou měl čím dál tím větší chuť.
„Já přišel dobrovolně,“ navázal na něj Marvin smutně, „a lituji toho ještě víc, než jsem čekal.“
„Ten vesmír nám dává, co?“ probudil se v Arthurovi jeho vnitřní starý mazák a rozhodl se celou konverzaci posunout někam do civilizovanějších končin. „Já jsem Arthur Dent, mimochodem.“
„Ford Prefect,“ pokračoval Ford Prefect nepřekvapivě a i on nabízel muži ruku k potřesení, byť na to měl pořád špatné vzpomínky.
„A tohle je Marvin, paranoidní android.“
„Těší mě určitě víc než vás, ale nevyčítejte si to.“
„Paranoidní?“ podivil se neznámý a sveřepě setrvával v anonymitě, „nepřipadá mi paranoidní.“
„Šest set padesát sedm miliard let a konečně si toho někdo všiml, děkuji, pane, pokud moje poděkování vůbec něco znamená.“ Muž se šálou mu věnoval rozpačitý úsměv, ale slova žádná, což robota ani v nejmenším nepřekvapilo.
„Já jsem Doktor a mám pro vás špatné zprávy.“ Úleva z dokončené výměny iniciál tedy netrvala dlouho a Ford píchl Doktora prstem do hrudi.
„Tak hele, kámo,“ pravil takovým tím tónem, jenž byl na facku ještě víc než zbytek Forda, „právě jsme se přesunuli z prehistorické Země na nejnudnější planetu vesmíru, proč si myslíš, že to může být ještě horší?“ Odpověď zněla až překvapivě jednoduše.
„Protože jsem tu já.“ Fordův ukazováček byl s jistou asistencí odstraněn z Doktorovy blízkosti a cizinec tedy mohl neohroženě pokračovat. „Víte, moje loď je tak trochu náladová.“
„To musí být hrozné,“ pronesl v tu chvíli sarkasmem ozbrojený a na Srdce ze zlata vzpomínající Arthur, ale nebyl na něj brán ani nejmenší zřetel.
„A kdykoliv se mi povede podobně nepřesné přistání, je to proto, že mě tam sama zavedla, obvykle abych odvrátil nějakou katastrofu nebo zachránil civilizaci. Takže předpokládám, že se během přenosu z Citadely samovolně rozletěla sem a přinejmenším se na nás řítí asteroid. Mám pravdu?“
Arthur se chystal přiznat, že nemá páru, Marvin nabídnout coby spojka s planetárním ústavem pro monitorování vesmíru a Ford zeptat na tu tallantanegerskou tequilu, ovšem Doktor se pustil do jedné ze svých oblíbených samomluv. Ačkoliv vždy tvrdil, že je to nejlepší způsob, jak si promluvit s někým na stejné intelektuální úrovni, je záhodno poznamenat, že to momentálně byla i pravda. Vyhoupl se na kašnu, točil šálou jako váhavý kovboj lasem a intenzivně nahlas přemýšlel.
„Víte co, nic mi neříkejte, zkusím na to přijít sám. Gravitace se zdá stabilní, v ovzduší cítím jen minimum škodlivin a to slunce je sice znepokojivě veliké a červené, ale Betelgeuze je přeci jen rudý obr, žeano. Bude to tedy něco menšího, nanejvýš mimozemská invaze, ovšem je pátek odpoledne, takže to můžu taky vyloučit. Leda že by... ale ne, Dalekům jsem zrovna nedávno zamotal hlavu a jen tak se nevzpamatují. Co tedy zbývá? Nějaké technické potíže, možná s novou technologií, ovšem tady je asi novou technologií i automat na kávu. Z vašich ručníků soudím, že se připravujete na nějakou katastrofu mokrého rázu, ale vlhkost vzduchu mi přijde optimální. Častý také bývá únik nějakého zvířete, například takový...“
„Drak,“ přerušil mu proud myšlenek vždy trochu spontánnější Ford a Doktor ho kupodivu částečně vnímal.
„Měl jsem na mysli spíš něco menšího, možná neviditelného, ale ano, drak je také zajímavá možnost. Proč vás napadl zrovna ten?“
„Protože se k nám jeden docela rychle blíží!“ opáčil Ford a těžko mu vyčítat jistou naléhavost v hlase, což ostatní pochopili vcelku rychle. Když se totiž podívali, na co ukazuje, spatřili na obloze zvětšující se objekt, v němž by draka poznal i někdo s menší představivostí. Zelené tělo pokryté lesklými šupinami, velká kožovitá křídla, dlouhý krk a ještě delší ocas, prostě jako z knížky o princeznách.
„Možná bychom se mohli někam schovat?“ navrhl Arthur tiše, aby pohledem hypnotizované trio příliš nerušil, a rozhlížel se po okolních budovách. Žádná nevypadala dvakrát drakuvzdorně, nicméně jako laik v oblasti drakuvzdornosti budov se mohl docela dobře mýlit.
„Třeba není nebezpečný,“ zamyslel se Doktor nahlas, ovšem příšera nezpomalovala a z nozder jí vyšlehly plameny, což jako pozvánka na čaj moc nefungovalo.
„Nebo třeba ne, za mnou!“ opravil se jediný vlastník švihlé šály v přilehlém sektoru a rozeběhl se přes náměstí tempem naznačujícím časté cvičení. Marvina to nepotěšilo.
„Počítám, že mě zase budete chtít obětovat, nemám pravdu?“ Byl ignorován, ostatně jako téměř vždy, pobídnut ke zrychlení, ostatně jako dost často, a nazván plechovkou, což se taky nestalo poprvé. Přerušil tedy spuštěnou sebevražednou subrutinu a vydal se rychlejším, byť stále hodně šouravým krokem za trojicí živých a mnohem méně melancholických osob.
K velkému překvapení tří bytostí, čtyř pokud počítáme draka, nebyl cílem Doktorova úprku žádný z domků, nýbrž ona modrá policejní budka příhodně zaparkovaná pod vzrostlým stromem. Arthur by býval  protestoval, že se do ní nevejdou, ovšem tato úvaha ho napadla až ve chvíli, kdy se dovnitř prokazatelně vešli. Pokrčil tedy rameny, protože už přeci jen zažil divnější věci, a ani se po interiéru budky moc nerozhlížel.
Jakmile dovnitř společně s Marvinem vnikly i jasné náznaky dračí ohnivé přítulnosti, Ford instinktivně zabouchl dveře. Toho, že mu hoří nohavice, si zpočátku nevšiml, ale vzápětí při hašení názorně předvedl další z mnoha funkcí ručníku.
„Hlavně žádnou paniku,“ uklidňoval ho, ale hlavně sám sebe, Arthur a rozhlížel se po vnitřku policejní budky. Jistě, byla vevnitř prokazatelně větší, ovšem kvůli tomu ještě nemusí ztropit scénu, že? Prostor ozvučilo Doktorovo cvakání do kláves, přes nějž skoro nebylo slyšet ohnivé poryvy zvenčí.
„Vydrží ty dřevěné dveře?“ nadhodil Ford jen tak mimochodem, lehce zdůraznil slovo „dřevěné“ a pro jistotu od nich kousek poodstoupil.
„Určitě,“ ozvalo se od centrálního panelu, „už se sem pokoušelo propálit i pár větších zvířat, to mi věřte.“
„Tak že bychom si dali čaj a počkali, než se to přežene?“ navrhl Arthur a odebral se za Doktorem k přístrojové desce, čímž znovu podtrhl svou národnost.
„Venku je určitě spousta lidí, kalibruji senzory známek života,“ komentoval svou činnost u panelů majitel budky, ovšem dříve než výsledky snímání k němu dorazila Marvinova slova.
„Je pátek odpoledne, všichni jsou doma. Ven chodí jenom naprostí zoufalci a zahradníci. Už jsem vám říkal, že jsem tu dělal zahradníka?“
„Něco tu mám.“
„Tři sta let na jeden trávník.“
„Vypadá to na...“
„Nenáviděl jsem každou vteřinu a každé stéblo.“
„...další draky.“
Pohledy tří návštěvníků se okamžitě otočily do středu místnosti, jen ten Marvinův byl jaksi nostalgicky pomalejší. Už i Ford vyrazil k řídícím konzolím, přesvědčen o tom, že pouhá jeho přítomnost zásadně změní vývoj situace k lepšímu. Protože ovšem nebyl feliciánský krystal vyzařující radiaci štěstěny, nic takového se nekonalo.
„Přímo ve městě jich je teď devět a k planetě jich z vesmíru míří další tucet,“ hlásil Doktor od obrazovky, na níž ostatní viděli jen pár rozmazaných fleků. Ty rozmazané fleky ovšem vypadaly přesně jako devět draků ve městě a tucet draků na oběžné dráze, takže jeho čtení nezpochybňovali.
„Tohle se tu děje často, Forde?“ otočil se Arthur na jedinou bytost v budce, o níž se dalo s trochou nadsázky říct, že je zdejší, byť by to vehementně popírala.
„Já nevím, já draka v životě neviděl!“ bránil se Betelgeuzan přesně tak vehementně, jak se dalo čekat, a jen s krajním sebezapřením nepraštil rukou do ovládací konzole. Což bylo jenom štěstí, protože se v dosahu jeho ruky nacházely pouze dva knoflíky, přičemž první invertoval polaritu proudu neutronů a stisknutí druhého by do vesmíru udělalo díru velikosti Belgie.
„To já ovšem taky ne,“ přiznal Arthur, ale záhy ho napadlo spásné a poměrně tradiční řešení, „co Průvodce, nepíše se tam o nich?“ Ford uznal, že je to dobrý začátek, a chopil se příručky, což neuniklo pozornosti Doktora.
„Co to je?“
„Studnice informací pro všechny stopaře, kteří chtějí cestovat galaxií za méně než třicet altairských dolarů denně,“ pravil Ford hrdě, ovšem než stihl dodat, že se na kompletaci oné studnice sám podílí, Doktor se jí zmocnil a zkoumal ji nejen pohledem, ale i jakousi bzučící tyčkou.
„Pokusy o kopírování jsou nejen trestné, ale i marné,“ čertil se dopisovatel, „kniha obsahuje tolik vědomostí, že by jejich kopírování trvalo i nejvýkonnějšímu počítači několik desítek...“
„Hotovo,“ zchladil ho Doktor, hodil mu zneuctěného Průvodce zpět a významně mrkl, „kvantový počítač napojený na stroj času.“
„Dlužíte mi tantallegerskou tequilu,“ procedil skrz zuby a ohledával knihu, není-li někde poškozena víc než předtím.
„To je ta,“ zamyslel se Arthur nahlas, „co s každým vyslovením rekombinuje písmena v názvu?“
„Jo, prostě tatragellenská tequila.“
Doktor tedy propásl příležitost dozvědět se něco o místním alkoholu, avšak o to víc se činil u panelu. Stačilo pár ťuknutí do těch správných kláves, co neodpalují slunce, a řídící místnost zaplavil hlas jistého anglického delikventa, který v dospělosti vystudoval anglickou literaturu na univerzitě v Cambridge a společně s držitelem rekordu nejsledovanějšího televizního herce z roku 2011 založil slavné komické duo.
„Draci,“ pravil, „jsou patrně nejtvrdohlavějším živočišným druhem, jaký kdy v galaxii vyhynul. Fakt, že již několik milionů let neexistují, je frustruje až k naprosté nepříčetnosti, a je tedy záhodno se jim vyhýbat velkým obloukem. Pomstychtivě napadají všechny chytrolíny, co v ně nevěří, a z nakradeného zlata hodlají financovat velkou osvětovou kampaň. Existuje jediná věc, kterou draka rozčílíte víc než když mu do tváře vmetete jeho neexistenci, a to když sáhnete na jeho neexistující vejce.“
Prostor upadl do ticha, všichni přemýšleli. Ford o tartallnegerské tequile, Arthur o čaji, Marvin si zrekapituloval milion a jeden důvod, proč je život utrpení, a Doktor hledal řešení současné svízelné situace. Než stačil kdokoliv promluvit, na konzoli cosi zlověstně bliklo.
„Z planety vychází nouzové volání,“ přeložil to zlověstné bliknutí Doktor a stisknutím jednoho rovněž dost zlověstného tlačítka ho promítl na jednu z obrazovek po stěně. Arthurovi to připomnělo jeho domácí televizor, což svědčilo o značné zaostalosti techniky v budce.
„Toto je nouzové volání planetární radnice Betelgeuze 6,“ pronášel dokonale nudný hlas, za jaký by se nemusel stydět ani leckterý průvodce muzeem telegrafních sloupů dvacátého století, „pokud budete mít náhodou někdo čas, potýkáme se právě s jistým nepříjemným zamořením nelegálního živočišného druhu, kde by se nám hodila pomoc. Děkujeme, moc se na vás těšíme, díky.“
Doktor správně odhadl, že zpráva vychází ve smyčce, a jejímu opakování zabránil vypnutím monitoru.
Arthur se domníval, že je to poměrně logická reakce, navíc slušná, takže teď už by si opravdu mohl dát ten čaj, když nemusí nic řešit.
Ford se chytil za hlavu ještě zoufaleji, než když zjistil, kam že je to přesunula boží vůle.
„Ale ne!“ uteklo mu a byl by bušil hlavou o teď, ovšem tady se bál, že něco poškodí a bude to muset platit, čímž jeho šance na panáka tlangranetské tequily definitivně klesnou na nulu. Nule se shodou okolností rovnalo i pochopení, které pro jeho zděšení měli ostatní, takže jim to musel vysvětlit.
„Vy nechápete, co se teď stane?“ začal řečnickou otázkou, což je mimochodem na některých planetách možné trestat až sedmi lety odnětí svobody, „v té zprávě říkali, že je to nelegální živočišný druh!“
„A?“ podivil se Doktor, jenž měl pro nelegální živočišné druhy slabost.
„Neřekli, že tu mají draky. Kdyby řekli, že tu mají draky, přiletí sem pár zvědavců, dva pošuci a jeden bitevní křižník Galaktické deratizační jednotky. Ne, oni zmínili nelegální druh, což znamená, že přiletí...“
„...Vogoni,“ doplnil ho náhle rovněž zděšený Arthur. Na rasu byrokratů a podlých mizerů mohl jen těžko zapomenout, ovšem pořád moc neviděl, v čem je přesně ten problém.
„Ano, Vogoni,“ potvrdil Ford a namířil na něj ukazováček, „což znamená, že přiletí gigantická flotila, obklopí celou planetu a bude se snažit všechny draky postřílet, rozemlít do karbanátků a přečíst jim nejnovější sbírku Proktora Ziska, Ostorožně trudomyslná žlev.“
„Když budou mít štěstí, tak v tomhle pořadí,“ pronesl Arthur tiše, aby náhodou nezačal panikařit.
„O to nejde,“ odmávl ho Ford a Doktor, který mezitím cosi fascinovaně sledoval na monitoru, je vůbec nezajímal, „copak si nepamatuješ, jak mizerně střílí?“
„Hodně mizerně,“ vzpomněl si Arthur.
„Hodně mizerně střílí ti nejlepší z nich. Průvodce uvádí, že máš dvakrát větší šanci vyhrát galaktickou sportku a skončit v posteli s jednovaječnými trojčaty než že tě trefí Vogon. Jeden můj známý na tom založil dizertační práci, chtěl vynaleznout osobní štíty proti vogonským zbraním, ovšem zjistil, že neexistuje bezpečnější místo než to, kam střílí Vogon. Problém je v tom, že v ohrožení je pak naprosto všechno v okolí, včetně...“
„...včetně nás.“ Forda obvykle štvalo, když nějací čajomilové dokončovali jeho věty, navíc správně, ale teď mu to zabránilo panikařit. Vidina, že díky nepřesné palbě úřednických maniaků zemře na nejnudnější planetě vesmíru, byla ještě horší než možnost, že na té planetě bude nějakou dobu žít.
Marvin stál a tvářil se jako hromádka neštěstí, čili u něj nenastala žádná změna.
„Nemá tahle budka nějaké štíty?“ nadhodil Ford a oba stopaři se s nadějí zahleděli na Doktora, jehož mírně zastřený pohled se jim věnoval s několikasekundovým zpožděním.
„Ehm, pardon,“ omlouval se a ještě jednou, znovu na půl mozku, kontroloval údaje, „asi jsem přišel na to, kudy jsem se sem dostal. Víte, pár metrů nad námi je v atmosféře šikovně schovaná jakási umělá červí díra, která spojuje můj vesmír s tím vaším a...“
„Štíty, má tahle věc štíty?“ obořili se na něj oba návštěvníci naléhavě, takřka neurvale, a Marvin si povzdechl. Začínali se hádat, to bylo ještě horší, než kdyby je brzký konec zastihl v duševní pohodě.
„Má, samozřejmě, každá pořádná vesmírná loď má přeci štíty,“ obořil se na ně Doktor a tato poznámka situaci navzdory tónu dost pomohla.
„Tak je zapněte, pronto,“ poručil Ford.
„A co ti draci?“ namítal kudrnáč a těžko říct, co to na té retro klávesnici dělal. Možná zapínal štíty, možná stahoval nějakou pěknou písničku do nepohody.
„Draci jsou v bezpečí. Jednak neexistují, druhak budou Vogoni střílet po nich,“ odmávl námitky Ford, začal zuřivě přecházet po bílé místnosti a patrně neslyšel podobně zuřivé řvaní zvenčí, asi jak drak slyšel tu první poznámku.
„A co planeta?“ probudil se nepravděpodobný hrdina v županu, „vždyť to tu ti budižkničemu rozstřílí na maděru, musíme je zachránit.“
„Mně teda chybět nebude,“ odfrkl si Ford tiše, ovšem Angličanova slova padla na úrodnou půdu někde jinde.
„Líbíte se mi, Arthure,“ poznamenal Doktor a ať už to znamenalo cokoliv, obešel konzoli. „Přesně to totiž uděláme, kolik máme času?“
„Vogonská flotila tu bude tak za dvacet minut, leda že by jim někde v hyperprostoru skočila červená,“ hádal Betelgeuzan, o jehož mladické brigádě na správě hyperprostorových semaforů se nikdo nesměl dozvědět.
„To je spousta času,“ rouhal se blázen s šálou, „stačí nám v podstatě přijít na to, proč tu ti draci jsou, a přimět je k odletu, mám pravdu?“
„Ne tak docela,“ zarazil ho Ford, „jestli mají Vogoni oficiální žádost o asistenci s nelegálním druhem, můžou začít střílet i v případě, že tu nic nenajdou. Což bude jenom horší.“
„Co tvrdit, že šlo o studentský vtip?“
„Na Betelgeuze 6?“
„Nebo akce recesistů ze sousedství.“
„Recesisty popravují Vogoni ještě radši než nelegální druhy a stopaře.“
„Tak cvičení pohotovosti pořádkových sil.“
„To by mohlo fungovat, kdyby to podepsal prezident galaxie. Což vlastně nebude problém, dej mi chvilku.“ Rychlost, s jakou Ford přešel od skeptika ke kreativnímu řešení problému, fascinovala i jeho samotného.
„To chceš kontaktovat Zafoda?“ zděsil se opět Arthur, pro nějž bylo další setkání s dvouhlavým excentrikem dalším znamením, že s vesmírem je něco špatně.
„Vůbec, prostě zfalšuju jeho podpis. Umím celou rodinu, ostatně jenom díky tomu ten mizera prolezl základní školu.“
Zatímco se dvojice stopařů dopouštěla podvodu v zájmu přechytračení galaktického úředního šimlu, Doktor se snažil o to, co mu obvykle šlo nejlépe, o diagnózu. O diagnózu problému, o kterém nic nevěděl, ve vesmíru, kde byl omylem, a to bez mozku velikosti planety, jakým se mohl pyšnit jiný z přítomných. Jako každý moudrý člověk, jemuž se do rukou dostala linkovaná encyklopedie, se vydal na odkazový průzkum Stopařova průvodce po galaxii a za těch pár minut zjistil něco málo o planetě, přelétl pohledem pravidla ultrabowlingu, osvěžil si metody léčení poranění páteře a skončil u zaručeně nejvtipnější kočky ve vesmíru.
„Proč teď?“ nadhodil po tomto slalomu zásadní otázku a byl by si výskyt draků začal mylně spojovat s výskytem svým. Samozřejmě to znělo velmi pravděpodobně a úvaha to tedy byla naprosto logická, ovšem zrovna v tomhle vesmíru nebyla pravděpodobnost příliš v módě.
„Možná brání svoje vejce,“ nadhodil Marvin, asi aby bylo vidět, že se nevypnul a aktivně trpí.
„Vejce?“ podivil se Doktor, čemuž se podivil robot. To, že si jeho poznámky někdo všiml, určitě znamenalo něco hrozného. „To ale pořád nevysvětluje, proč přiletěli až teď. Leda že...“
„...leda že by i vejce přiletěla nedávno,“ doplnil Marvin a tentokrát už ho nikdo nevnímal, takže se všechno vrátilo do vyjetých depresivních kolejí. Android samozřejmě dávno věděl, co se na Betelgeuze 6 děje, ale protože mu naprosto chyběly jakékoliv ambice, neměl důvod se o svoje výpočty s kýmkoliv dělit. Doktor toho času skenoval okolí, snímal atmosféru, analyzoval časový proud a větral v ložnici. Na obrazovce se objevil pohled na město venku a rozhodně stál za to.
Domy stály, ovšem jejich stěny od minule poněkud ztmavly. Morový sloup k velké újmě nepřišel, kašna vyschla už dávno před příletem plazů, z nichž jeden se procházel kolem TARDIS a vypadal jako kočka, která se snaží přijít na kloub konzervě. Pohled na sežehnutý trávník vyvolal v Marvinovi celou sérii nešťastných povzdechů, ale Doktor viděl něco mnohem důležitějšího, což dal najevo vítězným „ha!“
„Já tedy nejsem odborník,“ promluvil Ford Prefect, který se právě společně s Arthurem a kusem papíru odebíral za Doktorem a viděl na monitoru výlohu samoobsluhy s několika exempláři vajec arkturských megapštrosů, „ale tohle nejsou dračí vejce.“
Cizinec se nenechal rozhodit, letmým pohledem zkontroloval jejich listinu podepsanou „miluju vás, prdelky, Zafod Bíblbrox“ a ukázal na budovu vedle samoobsluhy.
„Kuželkárna?“ podivil se Arthur, ale prostě jenom nechápal, rozhodně se nejednalo o protest, na nějž byl ostatně až příliš unavený.
„S čím se hraje ultrabowling?“ položil Doktor ten typ dotazu, co učitel biologie pokládá zoufalému žáčkovi před prospěchovou komisí, aby mu naznačil, že hroch není obojživelník, a než dostal odpověď, vhodil papír do schránky pod ovládacím panelem. Ačkoliv to mohlo vypadat, že chce ten nesmysl skartovat, naopak ho právě digitalizoval a připravil k odeslání vogonské flotile, jakmile vyřídí draky.
„S ultrakuželkami?“ zkusil to Arthur, jehož znalosti galaktických ultrasportů byly naprosto srovnatelné se znalostí těch obyčejných sportů planety Země.
„A ultrakoulemi!“ přisadil Ford, jemuž se právě vybavovaly nepříjemné vzpomínky na prospěchovou komisi, které tvrdil, že hyperhroch je savec, ačkoliv to byl obojživelník.
„Velmi správně,“ pochválil ho Doktor a několika zkušenými pohyby na panelu spustil jakési zařízení, které podle soudu obou přítomných potřebovalo promazat, ať už dělalo cokoliv, „a taková ultrakoule se, abych citoval Stopařova průvodce po galaxii, od dračího vejce liší v podstatě jenom tím, že existuje.“
Skřípání nabíralo dost ohavné frekvence, ovšem strojvedoucí se tvářil, že to tak má být, takže návštěvníci usoudili, že to tak je. Když jim Doktor pokynul, ať ho následují, a přehodil si šálu ještě jednou kolem krku, aby si ji nepřišlápl, chtěli si ťukat na čelo. Marvin kroutil hlavou, že takhle hloupý konec si snad nezasloužil ani on, ale v zájmu podtržení tragikomičnosti situace šel.
Když se ovšem dveře otevřely, největším problémem se ukázalo být nevhodné oblečení. Přijít do kuželkárny v županu se jednoduše nehodí, ne že by snad Arthur měl nějak na výběr. Šatník změnit nemohl, neboť mu ho zničila vogonská stavební flotila společně se Zemí, a do kuželkárny musel vejít prostě proto, že jinam dveře ven z budky nevedly.
„Dobrý den vespolek,“ pozdravil Doktor rozjařeně znuděné osazenstvo dvou stolů, protože ostatní byly prázdné, a rozhlížel se po okolí. Nebylo moc velké a k vidění tam toho bylo ještě méně než venku: dokonale obdélníkový půdorys, tři ultrakuželkové dráhy táhnoucí se kamsi dozadu, dva stojany na další ultrabowlingové náčiní včetně neodmyslitelných gumových palic, a šest stolů před barem, u nějž právě přistála modrá budka. Jedinou mírně pozoruhodnou věcí na celém interiéru byl nezvykle vysoký počet květináčů s nejrůznějšími a dokonale opečovávanými rostlinami všech barev a velikostí.
Arthur pozdravil rovněž, Ford pouze ledabyle mávl a Marvin si pod tíhou společenské interakce žalostně povzdechl. U každého obsazeného stolku seděl přesně jeden Betelgeuzan, třetí muž za barem naléval cosi čirého do sklenice a příchod návštěvy v modré krabici zapříčinil, že nalévání pomalu přešlo v rozlévání a skončilo jako vylévání. Podezřele mladý barman s brýlemi a culíkem černých vlasů zaklel, začal to neštěstí uklízet a poskytl tak Doktorovi tolik potřebný prostor k mluvení.
„Pánové,“ oslovil je familiárně, „nerad vás ruším od zábavy, ale máme asi tak patnáct minut, než tu začne být nebezpečně horko.“ Zvenčí dolehl řev draka, který jako by chtěl namítat, že možná i dřív, jestli se k tomu bude taky smět vyjádřit.
„Ale hlavně žádnou paniku,“ uzmul si kus organizátorství i jinak veskrze pasivní Arthur a snažil se tvářit co možná nejpřívětivěji. Ford si tou dobou četl nápojový lístek, čili panikařit rozhodně nehodlal, a všemi opět ignorovaný Marvin se šoural k jukeboxu u zdi. Jakkoliv je většinou nežádoucí, aby někdo v depresi vybíral hudbu pro ostatní, pokračující ticho slibovalo, že tam snad kutí něco jiného.
„Co můžeme udělat?“ zeptal se jeden ze sedících, dopil bublající zelenádu a rázně se zvedal.
„Zabavit ty draky venku,“ navrhl Ford a Betelgeuzan si opět rázně sedl.
„Lepší by bylo,“ vzal si slovo Doktor a věnoval ostřílenému stopaři tak ošklivý pohled, že ho skoro přešla chuť na tralalengerskou tequilu, „zjistit, kde jsou ta dračí vejce. Nepřišla vám někdy nedávno zásilka nových koulí?“ Posledních pár slov již bylo bezpochyby mířeno na barmana, který konečně utřel rozlitou kapalinu a trochu smutně koukal na seškvařený hadr a poleptaný bar.
„Přišla,“ přitakal, „a mají štěstí, že sem kvůli hraní nikdo nechodí, protože jinak bych je musel reklamovat. Jsou úplně k ničemu, skoro se s nimi nedá hrát, jak jsou špatně vyleštěné a vůbec hrbolaté.“
„Aha!“ jásal Doktor, asi pro případ, kdyby někomu potvrzení jeho dedukce uniklo. „Kolik?“
„Všechna,“ broukl od hrací skříňky permanentně nerozverný hlas robota, „naboural jsem se leštírně na server s elektronickou poštou a je to tak dokonale jasné, že to mou brilantní mysl už teď nudí. Podle všeho našel kdosi nedaleko planety Alvin bednu divných kulatých věcí, střelil je jako koule zdejší leštírně a ta je všechna vyvezla do téhle kuželny, protože kdokoliv jiný by si na jejich ne úplně dokonalé vyleštění nejspíš stěžoval.“
„Lotři,“ ujelo pro změnu druhému štamgastovi, ale Arthur i Doktor se zdáli potěšeni.
„Výborně, sem s nimi!“ zavelel celkem zbytečně Pán času, protože Marvin už se tou dobou šoural do skladiště a mumlal si nějaká čísla.
„A já bych si mezitím dal trelantagerskou tequilu,“ prohlásil Ford, jako by se nechumelilo, plácl nápojovým lístkem o bar a vypadal docela spokojeně, když uvážíme životu nebezpečné množství šupin a příslušenství tam venku a blížící se flotilu vongských úředníků.
„Mám něco lepšího,“ namítl barman, sahal pod pult a vylovil odtamtud šedou lahev se stříbrným uzávěrem a velkým stříbrným T na etiketě. Štamgasti zbledli. Ochota vychlastat si navzdory nepříznivým okolnostem mozek z hlavy je možná vlastní většině ras vesmíru, ale ochota udělat to právě Tatranským čajem patří mezi rysy těžce endemitní.
Nalít onen legendární likér do šesti čistých a nezanedbatelně velkých sklenic bylo otázkou pár zkušených pohybů a Arthur s Fordem, kteří s drinkem ještě neměli tu čest, se bezelstně chopili svých přídělů. Totéž učinili, poněkud obezřetněji, i ostatní a byl to Doktor, kdo se ujal slova.
To slovo bylo „skål!“
Ostatní možná čekali, že si nenechá ujít příležitost k proslovu, ovšem pravdou je, že je poněkud tlačil čas. Pokrčili tedy svorně rameny, navzdory dobrému vychování do sebe sklenice obrátili celé a o událostech následujících pár minut ví Arthur jenom z vyprávění. Ford, zocelený častým popíjením Pangalaktického megacloumáku, se uznale oklepal, ale jinak věrně posloužil svému pozemskému příteli jako zdroj informací o následujícím dění.
Všeobecně uznávanou teorií je, že si téměř nic nepřimyslel.
Souběžně s klapnutím skla zpátky o pult se ozvalo zdrcené mechanické vzdychnutí a na scéně se objevil Marvin. Znuděně táhl bednu plnou domnělých ultrabowlingových koulí, která by bez toho přicvaknutého Enta (Epesního nulátoru tíhy (tm)) určitě vážila minimálně sto kilo. Nevypadal ani trochu zaskočeně, že na něj s pitím nepočkali, ovšem je otázkou, jestli by tak vůbec vypadat uměl. Zastavil, jako by přepočítával, nebude-li vypálení téhle planety v zájmu všeobecného blaha, a teprve na Doktorův povel se rozhýbal.
„Výborně, šup s nimi do TARDIS, nemáme moc času.“
Rozhýbal se nicméně nejen Marvin, nýbrž i Doktor, a to tak rychle, že nestačil zareagovat ani Ford. Reakce Arthura byla v této chvíli ještě díky čaji stále věcí čistě teoretickou a ze spánku ho neprobudilo ani to příšerné vrzání, jak se modrá policejní budka i s ošálovaným bláznem, deprimovaným robotem a bednou maskovaných dračích vajec dematerializovala. Barman pokrčil rameny a rozléval druhou rundu, neboť jiné rozkazy nedostal a ten drak tam venku přece neexistoval.
Ovšem jakkoliv si čajový dýchánek s ambientním dračím řevem užívali všichni, co byli ještě při vědomí, netrval věčně. Rádio nad barem, z nějž dosud vysloveně symbolicky řvali AC/DC, náhle zachrchlalo, prsklo, zachrchlalo znovu a promluvilo na mírně zčajovanou osádku kuželny Doktorovým hlasem.
„…šíte mě?“ ptal se a hlas následovalo několik zvuků, jako by někdo klepal koberce. Nebo ťukal do mikrofonu, což bylo i v tomhle vesmíru přeci jen o něco málo pravděpodobnější. Kdokoliv zběhlý v komunikačních technologiích by správně namítal, že dotaz je naprosto zbytečný, když na něj díky absenci vysílače stejně nemůžou odpovědět, ale Marvin byl pryč a Arthur v bezvědomí, takže to Ford přesto zkusil.
„Slyšíme, co se děje?“
„Vy tam vlastně nemáte vysílač, že?“ přešel Doktor na druhé straně linky k osvědčené samomluvě a vzhledem k dostupným zdrojům to vypadalo, že s ní jen tak nepřestane. Ford se nyní pozorně věnoval rádiu, barman vytáhl další lahev čaje a polovina štamgastů se, patrně preventivně, odebrala bylinkovou zkratkou do říše snů.
„Poslouchejte, mířím z oběžné dráhy do volného vesmíru a většina těch ještěrek letí za mnou, ale pár jich zůstává ve vaší blízkosti.“ Jeho slova promptně potvrdil rozezlený řev zvenčí, ne že by ho někdo potřeboval. „Narychlo jsem tu poslepoval detektor biohmoty a podle všeho vám tam někde jedno dračí vejce zůstalo. Taky je ovšem možné, že jsem použil moc žvýkačky a ty dentariové svorky kvůli tomu začaly rezonovat, ale jiné jsem v tom kvaltu nenašel. Měl bych skočit nakoupit, nebo aspoň vybrakovat smeťák na Totter’s Lane jako vždycky.“
Pokračoval, ale to už jej všichni v kuželně brali jako celkem akceptovatelnou kulisu, rozhodně přijatelnější než ten kravál neexistujících oblud zvenčí. Podívali se po sobě a jako správný krizový výbor posledních střízlivých osob v nejbližším okolí začali tu dračí záležitost řešit.
„Asi nemáš tušení, kde by to vejce mohlo být, co?“ nadhodil Ford barmanovým směrem, ale vzhledem k vypitému čaji mu bylo nutno dopřát povolenou odchylku v rámci několika desítek stupňů.
„Vlastně mám,“ přiznal oslovený až podezřele střízlivě, „jednu z těch koulí jsem používal jako těžítko na všechny ty drabbly, co nikdy neodešlu. Asi to bude ono, co?“
„To asi bude, kámo.“
„Nejsem Káma, jsem Zahradník. Lord Zahradník.“
„Cokoliv,“ odmávl to Ford, tradičně neohromen, ovšem méně tradičně pak přešel k věci, „kde je to těžítko?“
Barman se otočil na patě, zamířil do dosud přehlíženého kamrlíku za barem, napodruhé dokonce nenaboural do futer a než Ford dolil poloprázdné sklenice, vrátil se zpátky s jakousi téměř kulatou věcí. Vzhledem k předchozím událostem bylo jasné, že se jedná o dračí vejce, takže na něj všichni s náležitým respektem dobré dvě minuty civěli.
„Asi bychom ho měli poslat Doktorovi,“ probral se jako první barman, respektive Zahradník, a i ostatním záhy došlo, že okounění není nejlepší způsob trávení zbývajícího času do příletu vogonské exterminační flotily. Ta poznámka navíc sedla ještě z jednoho důvodu.
„Pánové, nerad bych vás zbytečně stresoval, ale potřeboval bych vaši pomoc.“ Byl to Doktor a nezněl zdaleka tak nadšeně jako dřív. „Víte, pokud jste to poslední vejce náhodou našli, docela by se mi hodilo, kdybyste ho nějak dostali z planety. Obávám se, že služeb mojí lodi teď využít nemůžeme, jednak kvůli těm devatenácti naštvaným plazům, co mě pronásledují, ale hlavně by asi bylo trochu kontraproduktivní se tam vracet s celou tou bednou. Nedovedete si představit, co taková rematerializace udělá s pachovou stopou…“
Měl pravdu, to nedovedli. Podobně na tom ovšem byli v otázce odesílání kulatého nesmyslu na oběžnou dráhu, což jim těžko můžeme mít za zlé. Celý vesmírný program Betelgeuze 6 spočíval v tom, že úřady jednou za rok a dva dny vystřelily na orbitu družici, která jim měla usnadnit odhalování sprostých nápisů v obilných polích a která spadla den poté, co jí vypršela roční záruka. Kosmodrom zodpovědný za přenos takového satelitu byl ovšem v úplně jiném městě a jeho obsluha by po všech těch letech sotva změnila program, natož náklad.
„Mě nic nenapadá.“
„Mě taky ne.“
„Mě jo, ale na to nám chybí pár tun plutonia a protetická noha.“
Jistě by tam bezradně seděli až do smrti, což by vzhledem k těm naštvaným drakům venku ani nemuselo moc trvat, ovšem v tu chvíli zasáhl nepravděpodobný hrdina. Všemi podceňovaný, nekompetentní a v županu, nač ovšem nedbal a s grácií někoho, kdo se kromě výše jmenovaného právě probudil z kómatu, se opřel o bar.
„Dejte to sem,“ hrábl poněkud neurvale po vejci a stále poněkud nejistě se belhal do skladiště, odkud předtím Marvin přitáhl bednu. A nešlo ani tak o to, že ji přitáhl, jako o to, jak ji přitáhl. Arthur nalezl nejen dveře, nýbrž i další bednu vybavenou Entem, zmocnil se jej a chvatem, který by do něj dřív asi nikdo neřekl, ho přicvakl na dračí vejce. Při pohledu na střešní okno se samolibě usmál a odolal pokušení potěžkat si nyní doslova zneváženou ultrakouli.
„Předem se omlouvám, jestli to nevyjde,“ usmál se ještě, otočil se, až za ním župan zavlál, a s nápřahem, o němž se budou zpívat písně, hodil kouli proti oknu. Vyletěla s razancí, jaká se u objektu s nulovou tíhou asi dá čekat, ovšem protože hmotnost byla díky užité technologii, jíž nerozuměl ani výrobce, zachována, nějaké betelgeuzské sklo pro ni nepředstavovalo žádnou překážku. Rozletělo se na stovky střípků, napadlo hrdinům do vlasů a připravilo je o úchvatný výhled na trojici zelených oblud v těsném závěsu za letící koulí.
Rádio, které vzápětí začalo oznamovat radostnou zprávu a úspěšné odeslání falešného prezidentského rozkazu, nikdo neposlouchal.
Ford jásal, barman šel pro další sklenici a jeden z Betelgeuzanů táhl toho druhého domů. Arthur se zabalil do županu a s nebezpečně samolibým výrazem vycházel na poněkud sežehnuté, ale již opět nudné náměstí před kuželnou. Byl šťastný a bohatší nejen o další zážitek, ale i o pohár za nejlepší strike v dějinách planety. Barman ho sice vyrobil na koleni z chladícího kyblíku na šampaňské tím, že na něj vyleptal věnování a veselou básničku, ale rozhodně šlo o trofej těžce unikátní.
Oba stopaři se zastavili u kašny, dýchali čerstvý vzduch s lehkým přídavkem sazí a přemýšleli, co dál. Jakkoliv byla Betelgeuze 6 nejnudnější planetou ve vesmíru, měla oproti prehistorické Zemi jednu nezanedbatelnou výhodu: dalo se z ní mnohem snáz vypadnout. Ford už žhavil elektronický prst, aby se pokusil stopnout náhodnou prolétající loď, ovšem ukázalo se, že to byla činnost poněkud předčasná. Víte, časoprostor je možná strašně velký, fakt nepředstavitelně, ale jsou takoví, pro něž prostě není velký dostatečně.
„Artuši, králi Britů,“ ozvalo se z nebes a na další zjevení stvořitele reagovali přítomní různě. Zatímco Ford se plácl do čela, Arthur radostně pohleděl na oblohu a rukou si stínil oči před oslněním.
„Ano, Bože?“
„Vidím, žes nalezl grál i bez rytířů,“ pravil Bůh, ovšem nezněl nijak nadšeně. „Víš, Artuši, že se nesluší lhát všemohoucímu, že ano? Víš, že by mě to opravdu tuze rozhněvalo, že ano?“ Kdyby měl prsty, patrně by jimi nervózně poklepával o mráček, takhle se mu veškerá zloba koncentrovala v očích a hrozila brzy napáchat větší škody než dračí smečka.
„Vím, Bože, ale skutečně šlo o omyl,“ vysvětloval Arthur, „nejsem král Britů a tohle není Svatý grál. Je to jenom odměna za to, že jsem tuhle planetu zachránil před draky.“
„Nelži, draci neexistují!“ Bezmračná obloha zahřměla, jako by se blížila bouřka století, a rozhodně to nebyla poslední rána.
„Ale pane…“
„Měl bych tě ztrestat, spálit celou tuhle hříšnou zemi ohněm a sírou! Máš jediné štěstí, Artuši, že jsem nejen vševědoucí, ale také milostivý. Odpouštím ti, ale budeš zbaven grálu a uvržen zpátky na začátek svého putování, kde svědomí věky zpytovat budeš, než na novou výpravu za grálem vydati se smíš.“
„Díky Bohu!“ oddechl si Arthur, a to hned z několika zcela mylných důvodů. Předně si myslel, že se tím všemohoucího zbaví a už se mu nikdy nezjeví. Dále také za počátek svého putování považoval ten docela mizerný den na planetě Zemi, kdy se probudil s kocovinou a buldozery za humny. A nakonec považoval hyperbowlingový pohár za docela zbytečný krám.
„Ať už jste pryč, krucinál,“ burácel Bůh tak mocně, že v tom rámusu nebylo slyšet materializující se TARDIS, a než se u kašny objevila dokonale pevná budka, oba stopaři už v podobě hadronových kuliček putovali zpátky na prehistorickou Zemi.
Tam se dohodli, že o tom nikdy nebudou mluvit, aby nebyli za blázny, a po zralé úvaze šli objevit francouzskou riviéru.
Z policejní budky na Betelgeuze 6 se v mnohem lepším čase vypotácel lehce zelený Doktor, jehož barva patrně odrážela nedávnou honičku s draky, a podobně otrávený Marvin. Zatímco první ze jmenovaných ohledával budku, nejsou-li na ní někde viditelné kousance, druhý smutně hleděl na sežehlý trávník a vypadal, že každou chvíli propukne v pláč. Ne že by tak nevypadal pořád, ale teď to opravdu stálo za to.
„Má vůbec smysl to tu obnovovat?“ ptal se spíš sám sebe než kohokoliv jiného, „vždyť dříve nebo později zase přijde nějaká děsivá katastrofa a skončí to tu v slzách.“
„Inu,“ odkašlal si Doktor, „mám teď jedno místo v lodi volné. Plánoval jsem sice vzít toho sympaťáka v županu, ale zjevně měl jiný názor.“
Nastalo mírně trapné ticho. Doktor přemýšlel, jestli by si spíš neměl pořídit nějakého menšího robota, třeba psa, Marvin upadal do další deprese. Jistě, vybral si ho za společníka Pán času, ale opět byl až druhá volba, tentokrát po tom opičákovi ze Sluneční soustavy. Musel zapojit všechny svoje submisivní obvody, aby si nezačal stěžovat, ale nakonec nabídku po svém přijal.
„Dobrá, poletím s vámi. Ale žádám alespoň jednu volnou neděli každých sedm milionů let a tiché místo k nabíjení,“ pravil nebývale odhodlaně a už se pomalu připravoval, jak bude pro své přílišné nároky odmítnut, když mu Doktor vypálil rybník. Což bylo možná ještě horší.
„Mám dokonce několik nepoužívaných kumbálů na košťata, bez košťat,“ odtušil a otevřel TARDIS. „Jen se trochu bojím, abych tam na tebe nezapomněl.“
Myslel to jako vtip, ale pravdou zůstává, že si zavřeného robota ve svém sklepě všiml až ve své sedmé inkarnaci a přes Marvinova ujišťování, že se nic nestalo, si připadal trochu hloupě. Za odměnu ho vzal na pár míst, která se androidovi vůbec nelíbila, a nakonec ho bezradně vrátil do jeho původního vesmíru.
„Tak kam to bude?“ ptal se rozjařeně nového společníka a sledoval, kterak se šourá do budky, která je vevnitř větší, a okázale tuto skutečnost již potřetí ignoruje.
„To je jedno, hlavně aby tam nebylo moc lidí, bolí mě z nich hlava,“ soudil Marvin, myslel to zcela vážně a preventivně se smiřoval s tím, že ho ten blázen určitě vytáhne na nějaké intergalaktické tržiště a nejspíš je tam všechny zabijí, rozřežou a prodají na součástky.
Doktor se potměšile usmál, dal si dva gumové medvídky a následoval robota dovnitř. Sotva za sebou zavřel, ozvalo se povědomé skřípání a TARDIS se skrz stále aktivní trhlinu v časoprostorovém kontinuu vrátila na Gallifrey.
V naprosto stejném zvuku záhy zmizela i celá kuželna, jejíž pilot předáním onoho poháru naplnil svoje poslání a, maje rozum, netoužil více setrvávat zrovna na Betelgeuze 6.

O pár tisíc let později a dvě dimenze doprava proplouvala tím samým místem vikinská loď s kravskou hlavou na přídi. Na stěžni se třepetala červenobíle pruhovaná plachta potrhaná zubem času a bouřkami, posádku tvořil pouze šedovlasý kormidelník v rohaté helmě a blíže neurčitelný počet nadpřirozeně propletených fretek na jeho klíně. Společně sledovali přímý přenos z neviditelné kamery na oběžné dráze Betelgeuze 6 a teď, když šou na velkém plátně skončila, vytáhl kormidelník z kapsy malý notýsek. Cosi tam odškrtl, poslal fretčici Erato s magnetickou harpunou vyzvednout kameru z minulosti a podíval se na další bod dlouhého seznamu.
[ ] Expedice Adam 84 a major Zeman
Šibalsky se usmál, několika pohyby kormidla otevřel další časový tunel, zapálil dýmovnici a ostatně soudil, že by Jediland měl být aktualizován.

Komentáře

Obrázek uživatele Aziz

Páni, mockrát děkuji, povídka nadmíru pobavila i potěšila :D
Obzvlášť se mi líbí ten úplně Douglasovský styl, kterým je to napsáno :)
Ještě jednou děkuju, Ježíšku! :D

Obrázek uživatele strigga

To je naprosto geniální! Neskutečně jsem se od začátku až do konce bavila, tatranský čaj mě poslal do kolen a celé je to napsané tak dokonale stopařovským stylem, že si ty knížky musím zase někdy brzo půjčit. A miluju Marvina!

Obrázek uživatele Lady Aludnev

To je úžasné! Je vidět, že máš talent.
Místy jsem měla dojem, že to napsal Adams (a to myslím v nejlepším slova smyslu). Vážně tam padá jedna perla za druhou.

Obrázek uživatele Ať-je-to-co-je-to-tak-jsem-to

Supermegašupamonstrozní!
No co, tak mi trochu hrabe.
Jasně, máte pravdu, trochu je slabé slovo.

Obrázek uživatele Keneu

Jako by to originálu z ručníku vypadlo. Suché, absurdní, přesné. Vesmíry do sebe dokonale zapadají, artušovský mýtus a další narážky a výpůjčky nezměrně těší a Betelgeuze 6 mi až příliš připomíná včerejší paření Geoguessru.
Jsem okouzlena, jsem nadšena a ostatně soudím, že by byla skoro škoda, kdyby byl Jediland aktualizován, protože jeho neaktualizace vyvolala fantastický fenomén.

Obrázek uživatele Ebženka

Oh my. Ty si fakt frúd typ, ty určitě víš, kde máš ručník.

Díky za drabble č. 968! (objevila jsem je až dnes) "Vysokým jalovcem" bych tedy také nechtěla být probuzena ...

-A A +A