54. Nevítací výbor

Nevítací výbor
Některý plán nepřežije sraz s realitou.
Po konci světa (což je velmi subjektivní záležitost) nepřežije sraz s realitou žádný plán.
Ryan zanadával. Místní Spar měl očividně zavřeno; dost očividně. Výkladní skříň byla tmavá a prázdná, pohled dovnitř ukazoval poloprázdné regály z nichž se z nějakého důvodu stále šklebila plyšová zvířátka s obrovskýma očima a zářivě blyštivými kožíšky. Mrazicí boxy vzadu měly otevřené a zapřené dveře, očividně nefungovaly. Na podlaze u jednoho z nich ležela smutná hromádka - Ryan ji po předchozích zkušenostech s tímto obchodem odhadoval na bývalou mraženou růžičkovou kapustu.
Bývalá mražená růžičková kapusta a plyšová zvířátka s obrovskýma očima a zářivě blyštivými kožíšky, to není obsah obchodu, který by povzbudil rabovací tendence, i pokud by je Ryan kdy měl.
Z komína vedlejší hospůdky se plazil nažloutlý dým vonící rašelinou; to tuhle vůni zachytil při sestupu.
Aspoň něco.
I když na doplnění zásob to zrovna nevypadá.
„Heleme se, vy žijete,“ podotknul hostinský, zaobírající se přikládáním v krbu. Ten byl moderní a tedy na spalování rašeliny nepříliš vhodný; polykal ji příliš rychle. Ale za to bylo vevnitř příjemně teplo a milo, pokud vám nevadil všudypřítomný jemný prášek z popela.
„Překvapení je oboustranné,“ odpověděl na poznámku mírně sarkasticky Ryan, zatímco Ninian zaujatě pozoroval činnost hostinského. „Tam nahoře to vypadalo, jako by přišel konec světa.“
„Však asiže jo.“
Hostinský byl studna informací. O té doby, co se to stalo, tu kromě první vojenské návštěvy měl už dvě další obyčejnější z Drumnadrochitu. A nějaké méně obyčejné ze severu.
„Říkají jim mátohy,“ objasňoval. „Prostě se jen pomalu potácej, táhnou se víc po hlavních silnicích a jsou jak vovce - nebo tažný ptáci. Vocaď co já vím táhnou na Drumnadrochit a šli by dál na jih, dyby je pustili. Prej dost blbý je to pak někde na Á vosumdesát dvojce, tam jsou jich eště větší davy. Však jich třeba pár potkáte, jsou úplně mimo. Ale taky bacha, někdy jim jebne v bedně, teda dost zřídka, ale pak se můžete těšit. No a zase některý jiný prostě zničehonic vypnou a konec. Jasně, jsou úplně mimo a jakože uprchlíci a my se vo ně taky chtěli nejdřív starat. Ale jako fakt ne. Máme plný ruce práce sami se sebou, sotva se tu nakrmíme...“
„Něco tu dobře voní,“ podotknul neutrálně Ninian.
„Jo, vzadu mám sporák na plynový bomby a zapejkám růžičkovou kapustu k vobědu. Pro děcka. To víte, rodiče v pondělí povodjížděli za prací... a už nepřijeli zpátky. Ti co teda dělali v Inverness a těch bylo fakt dost. Říkal jsem, že máme vlastní starosti, radšejc se budu starat vo místní děcka než vo cizí dospělý, jasný? A náhodou, na rozdíl vod mátoh naši prckové uměj slušně vzít za práci... Posledních pár dnějch sází bandory, s těma pár ženskejma a důchodcema co tu zůstali. Když se vozvete na ústředí, třá vám taky přidělej sadbu.“
„Brambory máme,“ mávnul rukou Ryan. „My jsme mysleli spíš obilí.“
„Jo, vobilí. Ten byl dobrej... moment, vy myslíte, že by vám tam šlo obilí?“
„Trocha. Zase žádný lány dohromady nedáme, vy tady nic?“
„Bandory akorát, trochu vejš. Dole je mokro a řeka se často vylejvá z břehů, tam tak louka na seno, když bude štěstí.“
„Seno,“ plácnul se Ryan do čela. Ale pak si něco uvědomil... Nemají koně ani krávy, ovce se celý rok pasou venku, bez dokrmu zimu zvládnou.
Do zimy stejně daleko a svět se do té doby spraví. Možná.
Ale krávu nebo koně by to asi chtělo. Časem.
„Seno počká,“ prohlásil. „Co teda to obilí?“
„Zkuste se teda spojit na to ústředí no, ale nevím, jestli si dělat naděje. Když byste to měli jenom pro soukromý potřeby.“
„Máte telefon?“
„Blbnete? Teda, vy tam prej ty technologie asi moc nejedete, žejo? Mobily vydržely den dva, podle poskytovatele sítě, pevný linky to vzdaly před tejdnem. V Drumnadrochitu jsou kluci vojenský s rádiem, to jede, když točíte klikou. Je to kousek.“
„Vy chcete, abychom odešli?“ klidně se zeptal Ninian. Ryan si povzdechl. Pro kladení otázek a zkoumání zákonitostí světa si jeho společník nevybral nejlepší okamžik.
„Upřímně, mladej? Ještě před tejdnem bych vám klíďo nabídl čaj. Ale dneska každej musí myslet hlavně sám na sebe. Čaj, co mám, je jedinej čaj, co kdy budu mít. Prachy nemaj cenu. Aj ty pitomý růžičkový kapusty jsou ty jediný růžičkový kapusty co mám, i když za pár měsíců to bude jinak. Musím se starat vo sousedy, co se postaraj vo mně. Jako nic ve zlym, tady můžete vidět, že vám věřim, že mě nezmlátíte a zásoby mi neseberete, takže na to můžete bejt hrdý, klíďo se i trochu vohřát a pak pokračovat dál.“
„No, půjdeme,“ pokrčil rameny Ryan. „Do Drumnadrochitu je to ještě štreka.“
„Já bych se radši ohřál,“ podotknul Ninian poté, co za nimi zapadly dveře.
„Však já taky,“ povzdechl si Ryan. „Ale ještě nás čeká další cesta. A prosím tě - mezi cizíma radši nemluv. Zatím. Jsi... jiný. Nikdy nevíš, kdy se to někomu nebude líbit.“
Ninian se na něj udiveně podíval.
„Mně se pak klidně ptej, já ti to vysvětlím,“ pokračoval Ryan. „Jen že to třeba bude chtít trochu diplomatický přístup. A v tom chodit neumíš.“
Došli na rozcestí.
Glen Affric 10, oznamovala šipka směřující k domovu.
Drumnadorchit 12, slibovala ta, která mířila na východ.
Ryan si povzdechl. Byl zvyklý chodit, ale dvaadvacet mil za den, o něco víc se zacházkou do kopců, to nebylo něco, na co by se těšil.
Nejsem voják. Neuběhnu za den třicet mil s tím, že bych si pískal.
No, čím dřív se začnou hýbat, tím dřív jim začnou míle ubývat.
Vytáhl z kapsy placatku, dar bratra Morice, a zavdal si. Malý doušek, ale stačilo.
Whisky ho pořádně nakopla. Hřejivý pocit se z žaludku šířil do celého těla.
„Chceš taky?“ trochu váhavě nabídl Ninianovi. „Piješ vůbec?“
„Nevím.“
„Tak to pojďme zjistit.“
Whiska je tu od toho, aby se vypila.