53. Nový začátek

„... Říkal jsem si, že zkusím Inverness, radši, ale myslím, že by to chtělo něco menšího...“ objasňoval své plány bratr Ryan.
„Beauly?“
„Drumnadrochit je blíž. A cesta je schovanější.“
„A proč ne Cannich? Vždyť je po cestě.“
„Chtěl jsem to vzít zadem, je to kratší... ale máš pravdu.“
Váhavé kroky, opatrné vykouknutí. Do kuchyně se přišoural ten neznámý, možná nemocný, možná nebezpečný...
„Dobré ráno,“ pozdravil automaticky bratr Marek.
„Dobré ráno,“ zopakoval cizinec a pohledem přeletěl všechny přítomné. Netečnost byla pryč. Vypadal... skoro normálně.
Až na ty divné oči.
„Tak já pomalu vyrazím. Prší, ale to nic...“
„To půjdeš sám, Ryane? Vezměte si vajíčka, pane, jsou ještě teplá.“
„Děkuju.“
Cizinec uchopil podávaný talířek a chvíli se na něj nechápavě díval. Normalita mávala sbohem.
Pak na okamžik zavřel oči... otevřel. Jeho pravá ruka se pohnula, takřka nevědomě... lžíce... pánev... vajíčka... na talířek... vybrat z příborů vidličku...
Sedl si ke stolu a pustil se do jídla.
„V jednom sice moc neodnesu, ale taky se snáz schovám, kdyby něco. A nic proti, pánové, ale sám můžu nasadit tempo, kterému... no prostě už vám není dvacet, no.“
„Stejně se mi nelíbí, že bys měl jít sám,“ strachoval se bratr Marek.
„Mohl bych jít taky,“ prohlásil pomalu cizinec, jako by znovu objevoval slova.
„No...“ zaváhání. Co říct? Je to nebezpečné? Nechci se s tebou zdržovat?
Nevěřím ti?
Zvítězila britská zdvořilost, někdy tak nepraktická.
„Budu rád.“
Do Cannichu je to nějak třináct mil. Autem tam jste do půl hodiny, a to musíte jet pomalu a opatrně. Pěšky... že by vzali auto?
Ne, radši ne.
„A boty, pořádné, máš?“
Zbytečná otázka. Kožené polobotky, v nichž přišel, byly kvalitní značky a vypadaly stále dobře. Rozdrbané tenisky, v kterých pomáhal s pracemi kolem hospodářství, a které kdesi vyhrabali, byly v dost smutném stavu.
„No, něco ti najdeme.“
Během hodiny byli na cestě. Velké batohy poloprázdné, pro případný úlovek, obsahovaly jen malé spacáky a lehkou umělohmotnou plachtu pro stavbu přístřeší, kdyby toho bylo zapotřebí. Dále tři vařená vejce na osobu, dvě mrkve a po jednom scvrklém loňském jablku.
První část cesty se ubírali po úzké asfaltce. Šli rychle, dokud jim počasí přálo; jen lehce mžilo. Brzy minuli první, za nějakou dobu i druhé poloprázdné parkoviště. Od minulé Ryanovy výpravy se tu nic nezměnilo. Žádné auto nepřibylo, žádné, z těch pár, co tu stála, neodjelo.
Jako by jejich enkláva byla poslední obydlenou oblastí na Zemi.
Ponořili se do lesa, brzy se dostanou k místu, kde tenkrát potkal cizince... cizince... no, to je zvláštní.
„Jak se jmenuješ?“
Že ho to nenapadlo dřív. Prve na otázky neodpovídal, ale teď je... jiný. Víc tady.
„Jmenuju?“
Nebo není.
„Ano, jak ti říkají. To si přece pamatuješ.“
„Nepamatuju...“ Cizinec se prudce zastavil, ale Ryan si toho nevšiml.
„Nepamatuju se na nic.“
Rozběhl se, Ryana dohnal a chytil za ruku.
„Nepamatuju se na nic,“ zopakoval. „A ty? Jak se jmenuješ?“
„Ryan. Už jsem se ti představoval... dřív. Ani to se nepamatuješ?“
„Nepamatuju... Ryane...“ jako by jméno zkoušel poválet na jazyku. Ochutnával.
„Já nejsem Ryan,“ prohlásil. „Ty jsi Ryan, ale já... nepamatuju se.“
„No, však si vzpomeneš. Určitě.“
„Snad...“
Pochodovali dále po silnici. Vedla lesem, žádné pořádné výhledy, jen šinete nohu přes nohu a cesta ubíhá. Myšlenky se toulají, a smějí, protože nemusíte hlídat, kam šlapete. Cizinec kroutí hlavou. Hledá slova, vzpomínky a nenachází nic.
U rozcestí, kde se pohodlná pěšina odpojovala ze silnice a mířila do prudkého kopce, Ryan zastavil. Pokračovat po silnici, která za chvíli opustí les a vnoří se do nivy, pohodlně, ale otevřenou krajinou, nebo se vydat lesem, delší a obtížnější cestou, ale dobře krytí?
Cizinec nezaváhal. Na stezku vedoucí do kopce zabočil bez zaváhání, ani nezpomalil.
Pamatuje si? Přišel tudy? Nebo ho tam jen něco táhne?
Těžko říct.
Stezka vystoupala nad okraj lesa a otevřely se částečné výhledy. Tady, nahoře, bylo ve výhledu bezpečí. Po prvotním stoupání už šli po rovině. Minuli opuštěný důl.
Pak se rozpršelo silněji.
Ale to se dalo očekávat. Jen vydržet, vydržet.
V těchto místech se občas objevovaly podél stezky lesíky. Chránily je před větrem, aby se do nich opřel o to silněji, když opustí závětří. Jejich postup se zpomalil, a bratr Ryan musel s nelibostí připustit, že hlavně jeho vinou. Cizinec... asi mu spolu vyberou nějaké jméno... no, zdálo se, že pochoduje bez únavy a svoji rychlost snižuje, jen když si všimne, že Ryana nechal až příliš daleko za sebou. Když se pak Ryan přiblíží, jeho společník bez váhání znovu vyrazí na cestu. A nechá ho za sebou, zase.
Ryana to frustrovalo. Ale díky tomu se bičoval k většímu výkonu.
Les vpravo, vítr zleva.
Les vlevo, vítr zprava.
Les zmizí, vítr vás profackuje a vmete vám déšť do tváře takřka horizontálně.
A najednou Ryan nejde sám. Cizinec... se pro něj vrátil.
Hned se jde líp.
„Jméno...“ vyhrkne Ryan. Neví proč, ale tahle myšlenka mu běhá v hlavě jak křeček v kolečku. Doteď se o to nestaral, byl to prostě neznámý, cizinec, který by si ani své jméno nepamatoval, ani na něj nereagoval. Jenže teď...
„Nepamatuju se, vždyť jsem to říkal...“
„Potřebuješ jméno.“
„Dobře!“
Nohu před nohu. Déšť polevil, ale vítr zesílil. To je normální.
Až pak si Ryan uvědomil, že cizinec v rozhovoru nepokračuje.
A že vymýšlení jména bude na něm. Možná jen na něm.
Přece nebudu čekat, až se vrátím zpátky. Nemít jméno je nešikovné.
Do deště se přimísil sníh. Jen tak nepatrně, aby se neřeklo.
Prostě typický konec dubna.
Cesta začala klesat a vlila se do úzké asfaltky. Zase je přikryl les a mohli si trochu vydechnout.
„Ninian,“ vyhrkl Ryan.
„Co?“
„Ne co, ale kdo. Líbilo by se ti jméno Ninian?“
Cizinec se zastavil. Asi se nedokázal pohybovat a přemýšlet zároveň.
„Ninian,“ zkoušel si na jazyku.
„Ninian...“
„Ninian? To zní... docela jako já.“
„Fajn.“
S kopce se šlo docela dobře, i když počasí předvádělo své nejnepříjemnější stránky. Až když ucítil pach hořící rašeliny, vzpomněl si Ryan na své obavy ohledně konce světa. Byly očividně plané. V Cannichu někdo topil v krbu. Za chvíli jsou dole, podívají se do obchodu, a na chvilku se posadí v hospůdce.
Zaslouží si to.
Ono to s tím koncem světa očividně nebude tak horké.
A nazpátek se nechají někým dovézt.