55. Mrazivá míle

Ryan pochodoval po silnici a nadával si. Kdyby byl býval věděl, že bude muset až do Drumnadrochitu... Kdyby byl býval věděl, že nejsou poslední odříznutou enklávou života... kdyby, kdyby.
Lehké mrholení opět přešlo v déšť. Takový ten vytrvalý, s velkými kapkami, který najde i tu nejmenší slabinu nepromokavého oblečení a promokne vás. Ryanovi začala vlhnout ramena. Kalhoty už měl nacucané do té míry, že každé ohnutí nohy v koleni mrazilo.
Ninian nepromokavou bundu neměl. Přesto nepřízeň počasí zdárně ignoroval.
Nemít žádné vzpomínky asi může být i přínos.
Bude to zajímavé, až se mu vrátí.
Pohybuje se pružnými, dlouhými kroky člověka zvyklého hodně chodit. Nasadí rychlé tempo a udržuje ho bez ohledu na terén. Výletník. Dálkový chodec.
Takových je mezi místním obyvatelstvem nadprůměrný podíl.
Asfaltová silnice pomalu stoupala. Stezka lesem by byla na chůzi zajímavější, ale taky mnohem bahnitější. A když je tu bezpečno... snad, nemusí se trmácet lesem.
Pokud by tam vůbec dneska prošli.
Proud vody, valící se po silnici, dává jasnou možnost uvědomit si skutečnou intenzitu deště. Zdejší silnice jsou na takové počasi stavěné, ukloněné ke straně a příkopem, do kterého může voda ze silnice stéct a vsáknout se.
Příkop vypadá jako potok; i silnice až do půlky své šířky vypadá jako potok.
Počasí jim dnes nepřeje. I na zdejší podmínky je opravdu mokro.
Ryan si povzdechl. Drumnadrochit byl původní cíl, ale pak se upnul na Cannich... a teď vidí, že se s plánem dojít až k jezeru hluboce přecenil. Možná proto, že tuhle cestu znal až příliš dobře... autem. Půl hodinka, čtyřicet minut, někdy hodina, když se musíte courat za turisty s autem z půjčovny. Pětadvacet mil v silném dešti, promočený, kýchající, dostane zápal plic, nastydne se a umře.
Z asfaltu bolí nohy.
To není jako pobíhání po kopcích, po měkké, pružící pěšině, po které se tak hezky chodí... a která bude teď tak nacucaná vodou, že byste se do ní pročvachtli aspoň po kotník.
Nevyberete si.
Silnice přestane stoupat, terén se srovná. Náhle místo řeky, které tekla vedle nich, stojí v řece, která se rozlila po celé silnici. Voda není vysoká, ale když se jí brodíte, zaleje vám vršek bot. A udělá v nich hezké loužičky.
Setmělo se, ale není to denní dobou. Hodinky ukazují druhou odpolední, do západu Slunce zbývá spousta času. Z Cannichu ušli asi čtyři míle, už jsou ve třetině.
Jsou teprve ve třetině.
Chlad se zarývá do kostí. Takový nenápadný, ale stálý. Vysaje z vás poslední kousek tepla, poslední kousek síly. Zmrazí vám srdce.
Bude to chtít nějaký úkryt, dostat se z toho nejhoršího slejváku, vylít vodu z bot, vyždímat oblečení, chvíli počkat, než se vydají na další cestu.
Stromy lemující silnici z obou stran ustoupily do pozadí a vítr využil možnosti se pořádně rozmáchnout. Jestli se chtěli někde ukrýt, tak promeškali nejlepší příležitost.
Možná ten lesík támhle vepředu?
Ryanovi začaly cvakat zuby. Ani si neuvědomil, že se zastavil. Neuvědomoval si, že už skoro půl míle jde Ninian vedle něj, jako by ho chránil. Ani to, že na něj teď hovoří.

Ten člověk, co byl Ryan, měl potíže. Na tvrdé, rychlé cestě šel zezačátku rychle, ale když začalo být víc mokro zpomalil. Vždycky byl plný odpovědí, teď mlčel.
Zastavil. Je bledý, když ho vezmeš za ruku, je ledová.
Mokrá, samozřejmě, všechno je mokré.
Zase neodpovídá. Stojí.
Můžou se vrátit; měli by se vrátit. Není to daleko, byl tam oheň a teplo. Muž, s kterým se má mluvit opatrně, ale není zlý. Ryan je studený, teplo potřebuje.
Není to ani blízko. Ryan potřebuje teplo dřív.
Ninian se zmateně rozhlédl. Věděl, že by mělo existovat řešení. Pocítil mírný nával frustrace, že ho nezná. Není jako Ryan, ten měl vždycky odpověď.
Není jako Ryan, jemu zima není.
Někde v podvědomí je zasunutá vzpomínka na zuřivost. Ale i na volbu, odmítnutí. Sebekontrola.
Výzva. Řešení existuje, musíš na něj přijít.
„Co mám dělat?“ ptá se Ryana. Když nevíte, zeptáte se. Na to přišel sám.
Mlčení. Otázku zopakuje.
„S-s-schováme s-s-se...“
Výborně! Funguje to. Má odpopověď.
Kousek zpátky - cestu lemuje lesík. Není tam takový vítr. Je tam stejné mokro.
Kousek vepředu - cestu lemuje lesík. Nebude tam takový vítr. Třeba tam nebude tolik mokro.
„Pojď. Musíš jít.“
Ryan na něj mluvil, tiše, klidně. A on teď mluví na něj. Tiše, klidně.
Tak to má být.
Vezme ho za ruku a lehce zatáhne. Ryan pomalu vykročí, skoro neohýbá nohy.
Každý krok kupředu je o krok blíže k lesíku. K úkrytu.
Křoví kousek od cesty, když se k němu blíží, odhalí se to, co skrývalo.
Masa domu, na střeše lesklé panely. Nad zápražím domu je na zdi umístěná polokoule, která září zvláštním, stálým světlem.
„Co to je?“ ptá se Ninian. Neříkal mu Ryan, že se ho může ptát? Odpověď je důležitá, jeho hlava přetéká otázkami. Domy jsou cizí, možná nebezpečné, možná jen nezdvořilé.
Ryan se na něj udiveně dívá, Ninian opakuje otázku.
Udělal chybu. Neměl zastavovat.
Odpověď nedostává, je sám.
Dům může být nebezpečí. To mu neublíží. Ví, na nějaké úrovni.
Může v něm být nevítaný. Pak se omluví.
Ale dům je úkryt.
Ryan se silně klepe, schoulená ramena, zatáhlý krk. Nepůjde, asi.
Ninian ho odnese.
Lidé avšak nemají držátka. Přijít na to, jak se správně uchopit, aby se dali nést, je další výzva, další rébus.
Jeho vyřešení vás naplní hřejivým pocitem, který nemá nic společného s okolním počasím.
Není to daleko. Sto, dvě stě kroků?
Ninian klepe na dveře. Pozoroval, pamatuje si.
V okně se mihne tvář, za dveřmi se ozvou váhavé kroky.
Znovu zaklepe.
Dveře se pomalu otevřou, za nimi mladá žena s koštětem v ruce. To ihned odkládá.
„Jejda, vy vypadáte. To je ale čina, co? Pojďte dál. Přinesu ručníky. A postavím na čaj.“
Cvakne vypínačem a chodbu zaplaví zvláštní, bílé světlo.
Tenhle dům má elektřinu.