Vánoce v Baker Street 221B

Milá Anne,
byla jsi velmi inspirující pisatel, doufám, že ti můj skromný malý dáreček udělá radost. Jsi-li zvědavá, jak vypadá Štědrý večer na Baker Street, směle pokračuj.

Pár pohanských zvyků

Mycroft zívl a poté přísným pohledem změřil hodinky. John měl pocit, že čas snad nemůže běžet pomaleji. Snažil se jakkoliv zaměstnat, ale veškeré pokusy selhaly. Večeře byla připravená, stromeček ozdobený, dokonce i uklizeno bylo, takže se ani neměl na co vymluvit. Nejdřív se snažil s Mycroftem konverzovat, ale nakonec dospěl k závěru, že hovor se starším bratrem jeho přítele je ještě únavnější než mlčení. Sáhl po nejbližší knize a bezmyšlenkovitě v ní listoval. Cítil, jak se mu zavírají oči a hlava pomalu padá.
„Jak se má vaše sestra?“
John sebou trhl, vyrušen Myrcoftovým dotazem.
„Dobře, děkuji za optání,“ nasadil zdvořilý tón a pokusil se o úsměv.
„Proč netrávíte svátky se svou rodinou, drahý Johne?“
Johnův laskavý úsměv ztvrdl a přešel do kyselého úšklebku.
„Jistě, jen já, Harry a snaha předstírat, že jsme milující rodina. Ne, děkuji, znám lepší způsob, jak trávit svátky klidu a pokoje.“
„Myslíte, že Sherlock nás dnes poctí svou návštěvou? Jeho matce by zlomilo srdce...“ Nebylo mu souzeno dokončit větu, protože toužebně očekávaná osoba se konečně dostavila.„Oh, Mycroft! Oh... stromeček? Johne, cos to...?“ vypustil lehce překvapeně, ale poté nasadil svůj zcela neproniknutelný výraz a začal si sundávat kabát a šálu.
„Drahý bratře, jsem zde, abych tě odvezl za matkou.“
„Proč?“
„Ty se ptáš proč? Je Štědrý večer, matka na nás čeká s krocanem, kaštanovou nádivkou a bramborovou kaší. Zlomíš jí srdce, jestli nepřijdeš.“
„Myslím, že ty a krocan budete dělat matce vhodnější společnost než já. Jestli jsi tu čekal jenom kvůli tomu, jsi hlupák, Mycrofte.“
„Jsme rodina, Sherlocku!“
„Bohužel...“ S těmito slovy se Sherlock otočil, a jako by nikdo další nebyl přítomen, začal si vařit vodu na čaj.
Mycroft stáhl rty do tenké čárky.
„Nu, přeji tedy veselé Vánoce alespoň vám, Johne. Jak vidím, budete spolu mít úžasný večer,“ prohlásil Mycroft strojeně a poté podal konsternovanému Johnovi ruku.
„Čaj?“
„Co pros...?“ chtěl se zeptat John, ale když se otočil, nevěřícně hleděl na Sherlocka, kterak stojí ve dveřích kuchyně s podnosem a dvěma lahodně kouřícími šálky.
„Nebude tvé matce vadit, že s ní nebudeš?“
„Asi tak, jako bude litovat Harry, že s ní nebudeš radostně povykovat.“
„Připravil jsem něco malého i pro nás.“
„A musel jsi mi zašeredit pokoj touhle příšerou?“ ukázal Sherlock na třpytící se stromek.
„Mám rád stromečky. V Afghánistánu to byla jediná připomínka toho, že jsou Vánoce,“ přiznal John a lehce v rozpacích usrkl čaj.
„Nemám rád Vánoce,“ přiznal na oplátku Sherlock. „Všechno to patetické předstírání. Pch, duch Vánoc. Jenom trapný pokus vymýtit staré pohanské zvyky, které mají větší úspěch než ta otřepaná všeobjímající láska.“
John se na něj překvapeně podíval. Přišlo mu, že Sherlock upadá do depresivní nálady.
„Chtěl bys být o samotě?“ zeptal se váhavě.
„Kdybys byl tak hodný, ocenil bych to. Zůstanu tu s houslemi a punčem.“
John sice ještě chvíli přešlapoval, ale když zjistil, že Sherlock přestal vnímat věci okolo a zcela se ponořil do hraní, vydal se vstříc samotě svého pokoje.
O pár hodin později se John tiše vplížil zpět i s balíčkem, který měl v úmyslu umístit pod stromeček. Sherlock tiše oddechoval, takže se těšil, že se mu podařilo alespoň malé překvapení. Nicméně, když se plížil ven, ozvalo se za tím velmi odměřené: „Cos nepochopil na tom, že nemám rád Vánoce?“
„Myslel jsem, že některé vánoční zvyky bys mohl ocenit,“ zkusil se usmát John.
„Některé,“ řekl Sherlock, „máš pravdu. Něco z těch starých pohanských nesmyslů není úplně k zahození.“
Vstal a s lehce lišáckým úsměvem a podivně jiskřícíma očima se zastavil uprostřed místnosti.
Usmál se ještě víc, když si John konečně všiml, že na stropě visí malá větvička jmelí.