Again(st my better self)

Ačkoliv jsem podobnou chvíli zažila již mnohokrát, stále nevím, jak se cítím.
Sedím bez hnutí, ve tváři nevzrušený výraz. Dokonalý obraz klidu.
Jen mé oči mě prozradí, když pohledem zabloudím k okénku, za nímž se rozprostírá soumrak. Jen mé oči by mě prozradily… už z toho důvodu jsem si navykla je poslední dobou ukrývat za slunečními brýlemi, slunce, neslunce, noc, nenoc.
Co nevidíš, to tě nezraní.
Znovu se odvrátím a vzpomínám, jak ses zatvářil, když jsem ti řekla, že odcházím.
Nebo spíš neřekla. Napsala jsem vzkaz. Zbabělé, vím.
Ale copak na tom záleží? Copak tobě záleží na čemkoliv z tohoto?
Všimneš si, až zmizím?
Já nejsem ona. A nikdy nebudu, co si budeme nalhávat. Na to jsem příliš jiná, pošramocená vzpomínkami, ztracenými sny a roztříštěnými sliby.
Příliš unavená utíkáním.
Přesto se nezastavím, budu utíkat znovu a znovu, dokud mi budou stačit síly… a ještě tisíckrát potom.
Řekl bys mi, kdyby ti to ublížilo?
Nemám jinou možnost. Tuto větu si jako mantru opakuji pokaždé, když mě přepadnou pochybnosti.
Ale jestli je to pravda, proč se nyní cítím, jako kdybych se měla každým okamžikem utopit v ledové vodě?
A proč jsem na to přišla až nyní, kdy už je příliš pozdě?
Znovu?