"Pane učiteli, kolik Vám je let?" A je to tady. Nemám tu otázku rád. Nesnáším ji.
Žáci nestárnou. Já ano. Nezměním to. Zatím ten věkový rozdíl doháním lidským přístupem, otevřeností a každodenním připomínáním si, jak člověk sám ten věk prožíval. Zatím mi šatník v předsíni dovoluje vybírat si oblečení, ve kterém nebudu za dinosaura. Jenže ranní pohled okem do zrcadla mi nemilosrdně připomíná, že to nepůjde věčně. Zatím mi to prochází.
Zatím.
Přijde jednou chvíle, kdy se snaha promění v trapnost? Jak se pozná čas, kdy ten vzájemný kontakt přestane fungovat?
Třeba v ten okamžik, kdy se třídy přestanou ptát.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Mládí je otázkou přístupu.
Lee
Mládí je otázkou přístupu. Tak jsou pro nás někteří učitelé mladí, i když zažili rok 68, a jiní jsou staří už ve čtyřiceti.
Je to hezky napsané. :)
Hezké a pravdivé.
kopapaka
Hezké a pravdivé.
To je krásně napsaný. Mládí
Danae
To je krásně napsaný. Mládí je overrated, věkově podmíněný šatník taky a žáci na tobě v první řadě oceňují něco úplně jiného, než že prozatím nejsi v generaci jejich rodičů - a to přetrvá.
Ale na druhou stranu naprosto chápu, co jsi tím chtěl říct a cítím to v nějaké formě taky.
To je hezký i bolavý zároveň.
Dangerous
To je hezký i bolavý zároveň. Ale podepisuju se pod Danae.
Tohle stojí za to dát do
Lejdynka
Tohle stojí za to dát do oblíbených.
Já se můžu taky jen podepsat
Carmen
Já se můžu taky jen podepsat pod Danae.
Nicméně... se mi velmi, velmi živě vybavují oddílové zážitky:
„A Carmén, kolik že ti vlastně je? My se nemůžem dohodnout!“
Jednou jsem udělala tu chybu, že jsem odvětila: „A kolik myslíte?“
Přidali, drahoušci, jen asi deset, patnáct let...