Třináct - Temné tajemství

Tonka nemůže usnout. V pokoji je nezvyklá tma. Venku za okny polepenými tmavým papírem začínají jeden po druhém naříkavě výt psi. Zvedá se vítr, někde vytrvale bouchá okenice.

Tonce je smutno, jako když něco pěkného končí. Jako poslední den prázdnin. Jako když dočte pěknou knížku. Jako když odlétají vlaštovky. I když přece nic nekončí, spíš něco začíná, protože ji políbil. Tedy. . . skoro, ale to se taky počítá.

Tonka zavře oči a znovu si tu scénu přehraje jako film. Ona v ní vypadá jako Nataša Gollová a on ji šíleně miluje. Na tváři ji zašimrá pramínek jeho vlasů, na krku ji hřeje jeho dech. Ta představa je pokaždé krásnější a dojemnější.

Ale pak je tu ještě jedna představa. V ní on vypadá jako svatý Šebestián, bez košile krvácí, a ona mu ošetřuje rány. Zlehka se dotýká světlé kůže, pomalými pohyby z ní stírá krev, cítí teplo jeho těla, pod bříšky prstů se chvěje jeho tep. Jen si na to Tonka vzpomene, zabrní ji dlaně, do hlavy jí stoupá horkost a všechny vnitřnosti v břiše se semknou do pevného uzlu.

Neřekla by to nikomu na světě. Za žádnou cenu. Hýčká si tu představu v sobě jako tajemství, je to vzrušující a trochu tísnivé. Touží to zažít doopravdy a zároveň se toho děsí. Stydí se a hluboko uvnitř se bojí, že hřeší proti šestému přikázání. Měla by se vyzpovídat, ale nedokáže to.

Tonka naslouchá skučení větru: zní zlověstně. Jako předzvěst věčného zatracení. Horká slza sklouzne na polštář a vpije se do bílého pápěří.