Sto třicátý

Která to víla, nymfa z ručeje
po vánku spouští zlatohebké vlasy?/
Prsty upustily list s básní.
Nespával sám – alespoň ne často – ale ženu ve svém loži nepřivítal dlouho.
Uslyšel, jak si za závěsem v rohu místnosti hlučně ulevuje do noční nádoby, pak čvachtání vody a nelibozvučné prozpěvování. Podlaha se chvěla pod jejími kroky. Se zájmem sledoval, jak se přibližuje. Těžké rozhoupané prsy, únava v našedlé tváři, černé vlasy rozcuchané jak keře v prudkém větru.
Naklonila se nad ním: ucítil včerejší víno.
Její oči jiskřily smíchem a vášní.
Vztáhl ruce k tomu štědrému tělu a pocítil radostnou vděčnost.
Byla dokonalá.