47 Zatčení

Koba domluvil a strnul jako šedá kamenná socha.
Z jeho výrazu se nedaly vyčíst žádné pocity, obavy ani lítost, dokonce ani zájem, co bude dál.
Zato Ladě vířily myšlenky v hlavě jako splašený kolotoč.
Vyřešila případ. Získala svou odpověď. Tak strašlivou, že by si ji nedokázala představit ani v nejhorším snu.
Znovu si vybavila své jediné přímé setkání se Sabinou Binkovou, tenkrát když se objevila v poštovní dvoraně a mile nabízela pomoc. Vypadala bezelstně a dobrosrdečně jako laskavá babička, co každou sobotu chystá pro vnoučata bábovku. Koho by napadlo, jakých ukrutností je schopná… Vždyť Lada sama dlouho podezřívala tu druhou čarodějku od přepážky… Zároveň se otevřely další otázky. Smrtí Binkové to rozhodně nekončí.
„Takže máme jasno,“ vzpamatoval se v té chvíli Ondra a pokoušel se posadit zpříma a zároveň vytáhnout svůj odznak.
Evžen se ušklíbl a otočil se k Ladě.
„Vodila si ho jako loutku,“ zašeptal naléhavě. „Jsem metr od vás, a přesto sílu toho kouzla cítím. Nemohl jednat jinak.“
„Já vím.“ Koutkem oka zaznamenala, že se Ondra snaží aktivovat odznak.
Musí jednat okamžitě.
Rozhodla se. Vstala, opřela si hůlku o koleno a prudkým pohybem ji přerazila na dva kusy.
„Propouštím tě, Kobo,“ pronesla vážně. „Jsi volný.“
Kobův výraz se nezměnil.
Skřet prostě vstal a bez jediného slova zmizel v temnotě betonového labyrintu.
„Zbláznila ses?“ řval mezitím Ondra. „Chyťte ho přece! Jediný živoucí svědek a ty ho necháš utéct! Důkazní předmět zničíš! Jsi normální?“
„Expert na hůlkovou magii dokáže vytáhnout použitá kouzla i ze zlomené hůlky,“ prohodil Evžen.
„Ne, to se mi jen zdá!“ Ondra Evženovu poznámku přeslechl a dál rozčileně vrtěl hlavou a máchal rukama. „Zavolám posily. Vy půjdete pěkně se mnou k podání vysvětlení. Jestli se z toho nevyklube ještě něco horšího, třeba maření vyšetřování.“
Evžen náhle rozzuřeně vyskočil a v hale se zablesklo. Kouzlo prásklo jako bič a odznak se odkutálel stranou.
Ondra se svalil na záda a bolestí lapal po dechu.
„Ty pitomče,“ procedil lišák skrz zuby. „Vůbec ti nedošlo, že nebýt tvého lajdáctví, tak Malina mohl zůstat naživu? A kdo ví kolik dalších lidí? A ty máš ještě tu drzost dělat tady ramena?“
„Přesně tak,“ přisadila si Lada. „My tímto zatýkáme tebe. Eskortujeme tě na Vyšehrad. Upozorňuju tě rovnou, že tvého šéfa dost dobře znám. To si piš, že dohlédnu, aby sis to pořádně vyžral.“
„To je absurdní,“ namítl Ondra rozhořčeně.
„Sklapni,“ doporučila mu Lada. Sebrala Kobův pohozený obušek a použila vlastní šátek, aby z něj vytvořila improvizovanou dlahu.
Sotva práci dokončila, Evžen drapl Jandáka pod paží a nesmlouvavě ho vytáhl na nohy: „Vztyk a pohni sebou.“