3. Zkušební plavba

„Ták, táhni, nebo tlač!“ zavelel děda. „Počkej, kam jedeš?“
„Na koupaliště.“
„To ne, holenku. Pojedeme k rybníku. Je sice trochu zarostlý, ale o to dobrodružnější to bude.“

Bylo horko, slunce pálilo. Pod nohama vířil prach. Do kopce, z kopce. Konečně doklopýtali do cíle. Cesta k vodě byla zarostlá kopřivami a vysokou trávou. Standa se zastavil. Měl na sobě jenom šortky a tričko.
„Copak?“ zeptal se děda. „Snad se nebojíš?“
„Ne, ale nechci se popálit.“
„Pupenec od kopřiv je zdravější, než od komára,“ plácnul děda jednoho Standovi na zádech.

Konečně se Standa nalodil. Tak ukaž, co umíš,“ odstrčí ho děda od břehu. Maňásek se nebezpečně zakymácel.
„Jsem rád, dědo, že jsi tady. Kdybych se převrhnul, tak mě zachráníš.“
„Správný vodák by řekl, kdybych se udělal.“
„Tak dobře. Kdybych se udělal, viď, že mi zachráníš,“ ujišťuje se vnuk.
„S tím nepočítej, neumím plavat,“ zacloní si děda rukou oči a pozoruje, jak se maňásek houpá. Teď se pro změnu úlekem zhoupne Standovi žaludek.
„Ty si děláš legraci, viď?“ ptá se nedůvěřivě.
„Kdepak, ale nemůže se ti nic stát. Ty přece na rozdíl ode mne umíš plavat.“

Po půlhodině děda udělal z dlaní kornout a halekal do něj jako do megafonu: „Pluj zpátky.“
Standa pádloval, ale nešlo to tak hladce. Příď se stáčela, jakoby si maňásek hrál na kolotoč. Nakonec přece jen přirazil ke břehu. Děda mu vysvětlil, jak pádlo odlomit nebo přitáhnout, aby ho lodička poslouchala.
„Uřízni mi, prosím, pár orobinců,“ podal mu nůž. „Vypadají jako doutníky.“
„Snad nechceš kouřit?“ podíval se přísně na dědu.
„Co tě nemá. Mám doma jednu velkou vázu a do ní si je dám. Potřebuju, aby stébla byla pořádně dlouhá. A dávej pozor, ať ti kudla nežbluňkne do vody. Taky neumí plavat.“

„Jé, dědo, to je dobrý fígl. Už pluju, kam potřebuju.“
Děda pokýval hlavou. „Směřovat, kam potřebuješ, to je moc důležité na vodě i v životě.“ Neměl se kam posadit, tak stál, nohy doširoka rozkročené a pyšně pozoroval vnoučka. „Musím ho naučit ještě spoustu věcí. Vždyť ten kluk vůbec neumí lumpačit,“ pomyslil si.

„Stando, připluj sem.“
Hoch se poslušně vydal ke břehu. Děda si sundal kalhoty a vešel do vody. Když ji měl do půli stehen, sklonil se a začal na Standu cákat.
„Dědo, nestříkej, nebo budu celý mokrý.“
„Právě to chci. Správný vodák nezůstane nikdy suchý.“
„A ty jsi, dědo, správný vodák?“
„O tom vůbec pochybuj.“
„Tak to nemůžeš zůstat suchý,“ zasmál se Standa a pořádně dědu listem pádla postříkal.
„No vida, učí se rychle,“ pomyslel si děda, ale nahlas řekl: „Teď vypadáme spíš jako vodníci, než vodáci.“