11. kapitola – Kapitola, kterou jsem začínala natřikrát

11. kapitola
Kapitola, kterou jsem začínala natřikrát

Dny byly teplejší a vlídnější. Ranní chlad se ještě držel kotníků, ale bylo na něm znát, že už se snaží z posledních sil. Šárčin otec ho rázně odstrčil nohou a vyšvihl se do sedla.
„Do oběda budeme zpátky,“ slíbil Šárce, kterou chvilku předtím taky vyšvihl na podstatě menšího koníka. Vybídl ji, ať dá nohu do třmenu, a pomohl jí nahoru. Zvedl ji tak prudce, že to na okamžik vypadalo jako let. Šárce se zhouplo břicho, ale v dobrém, a musela se tomu smát. Prostě tomu všemu – modrému nebi, ze kterého se točila hlava, tomu, jak táta překvapeně vyjekl „Ty už jsi pěkně velká!“ i rannímu chladu, který se se zplihlými vousy uraženě plazil směrem k ledárně.
Připadalo jí, že s tátou teď tráví víc času. I když to možná bylo tím, že se víc soustředili jeden na druhého. Tátovi se dařilo najít po večeři chvíli na hraní dámy, čtení nebo třeba skládání žab ze starých papírů, které Šárka důsledně seřadila na truhlici a otočila je k oknu, pokud by se jim zachtělo odpovídat skokanům skřehotajícím venku. Doufala, že to s kapkou dobré vůle a snad i s nenápadným přičiněním magie dokáží.
Zatím nic. Ale nemohla kouzly pořád jenom strkat do lidí.
Navíc „pořád“ bylo dost silné slovo.
Měla teď na práci spoustu jiných věcí. Táta ji učil jezdit a už naznačil něco ve smyslu, že by mohla dostat vlastního koně, až se naučí zvládat ty nevlastní. Šárka si nebyla jistá, jestli to byl láskyplný příslib, nebo hrozba.
Tenhle koník byl ovšem dost rezavý, celkem milý a smířený se svým údělem. Většinou šel, kam si přála, i když se občas neplánovaně zastavil, když uviděl příhodný trs zeleně. Někdy při jízdě ukousl mladé listí z větve, která potom švihla Šárku, ovšem ta uznávala, že je to dobrá průprava. Člověk musí být ve střehu.
Všechny ty činnosti mohly za to, že už se večer nedokázala dost soustředit a v jednom kuse zívala. Jinak by určitě dokázala přimět papírové žáby, aby přeskakovaly jedna druhou. Proto taky táta při dámě až moc často vítězil.
„Teď toho spolu podnikáme spoustu,“ napadlo ji, když jela po tátově boku bránou ven z hradu. „Asi se nudí.“ Ohlédla se na něj. Držel se v sedle sebejistě a vlasy mu povlávaly. Tím vláním jí připomněl Kláru. „Jak se jí asi daří?“ Byla to zvláštní představa, že její sestru někde v úplně jiné zemi někdo považuje za vlastní. Mít babičku a dědečka znělo značně pohádkově. Zavánělo to buchtami a dobrými radami na cestu.
Ona si musela vystačit s tátou, ovšem rozhodně si nemohla stěžovat. Vyjížďka vypadala velmi slibně. Jen pár lidí. Doprovázela je hrstka pánů, včetně Karolínina otce. Byl to menší muž s větším nosem a světlými vlasy.
„Kam vlastě jedeme?“ zajímala se Šárka a zuby jí secvakly. Na tohle si bude muset dát pozor.
„Budeme sledovat údolí a potok, pak projedeme Bukovinou a mezi skalami k jezeru,“ vysvětlil jí táta. „Otočíme se kolem něj a vrátíme se domů přes město.“
„Jedeme k Labutímu jezeru?“ zeptala se pro úplnost Šárka.
„Nějaké labutě by tam být mohly, ale co vím, tak se mu říká Malé.“
„Tak mu říká Klára. Vždycky je z těch labutí nadšená,“ dodala Šárka s odstupem člověka, který věděl, čeho jsou labutě schopné.
„To je takové klárovské,“ uznal táta s úsměvem.
„Až královské,“ usoudila Šárka, „kdyby člověk špatně vyslovoval.“
Král se na ni podíval a ukázal na ni prstem. „A tohle bylo zase šárkovské.“
Nahrbila se a svěsila ramena, ale táta na ni spiklenecky mrkl, takže to nejspíš měla být pochvala.

Táta měl pokaždé v rukávu nějaký plán a ten, který ze sebe právě v mírném poklusu vytřásl, byl docela dobrý. Pokud si to Šárka pamatovala správně, nečekalo je cestou moc kopců, když nepočítala ten před hradem. Nanejvýš hrozilo, že narazí na bahno, protože cesta k jezeru vedla údolím mezi vysokými skalisky.
Dopolední slunce ji hřálo, koník se ji pokusil překvapit jen jednou lískovou větví, kterou snadno odrazila, dokonce i táta vypadal spokojeně a netesknil.
Po pár mílích po ušlapané lesní pěšině už si Šárka byla jistá, že ježdění na koni má v malíčku. Nejmíň v jednom. Vyplašili pět sojek, které jim za to pořádně vynadaly, zajíce, který se zdržel poznámek, a pak se za kmeny stromů objevily husté hradby rákosí. Malé jezero, první z řady jezer, která tečkovala mapu v okolí hradu.
Zpoza stvolů se na mohutných křídlech vznesla bílá volavka a přelétla na protější břeh jezera. Ryzáček pohodil hlavou a poslušně následoval hnědáka jejího otce po stezce plné louží. Už jeli jen krokem. Půda byla kluzká a rozpraskaná.
„Opatrně,“ připomínal jí táta a ohlížel se na ni.
„Já vím,“ připomínala mu ona.
Za jezerem se cesta větvila – vlevo do skal, přímo za nosem do lesa a vpravo, kam měli namířeno oni. Shodou okolností to bylo taky do skal a do lesa, ale v učesanější, utěšenější podobě.
Táta už zabočil doprava a Šárka ani nemusela ryzáčka nutit –
Vtom v křoví něco zarachotilo.
„Balvan!“ pomyslela si Šárka. Ozvaly se výkřiky a ten tátův jí bodl v uchu. Jenže to už se ze svahu skrz keře valila lavina a ryzáček se valil s ní.
K jezeru. Za jezero. Koník nespadl, ale všechno kolem zrychlilo. Svět se roztočil jako globus.
Šárka koutkem oka zahlédla balvany, které se hrnuly k ní. Koník však uskočil a trhl s ní do strany. Šárka nespadla. Nedokázala se ani pohnout. Jako kdyby zarostla do koňského trupu. Koník řičel a jeli úplně špatně. Špatné byly i balvany. Narostly jim nohy. Dusaly a hnaly ryzáka pod stromy. Na Šárku pršely větve. Ohlédla se a viděla, jak balvany s rykem prchají do mlází a za nimi se ženou přerostlé žaludy. Selata. Půda u jezera nebyla rozpraskaná, ale rozrytá. Divočáci se řítili lesem pryč a Šárka ještě zahlédla rozmazané barvené skvrny na břehu. Potom ji zhltl les a zatřepal jí v tlamě. Mech na kmenech, mech na skalách a ona jen doufala, že tam, kam se zřítí, bude mechu vážně hodně.
„Zastav! Zastav! Jsou pryč!“ chtěla vykřiknout na koně, ale musely jí srůst i zuby. S každým skokem ji zabolely, ale nedokázala je rozklížit. Bála se, že si je vyrazí, že si překousne jazyk… těch že byla celá smršť, a tak se jen držela.
Nevěděla, jak dlouho to trvalo. Zničehonic se rákosí objevilo znovu. Pak sebou kůň zazmítal. Padali. Levá noha se jí vysmýkla ze třmene. Pravá dělala bůhvíco. Svět se překlopil a voda se tu netřpytila. Byla černá. Černočerná.
Ovíjela ji. Všude kolem vířily vlasy tmavé jako noc.
Stahovalo ji to dolů.
Proutí se semklo kolem.
„Tohle znám,“ napadlo ji ještě. „Ale teď je tu tma.“
Každým okamžikem zavadí o zábradlí a vytáhne se nahoru do mezipatra.
Někdo by tam měl čekat a kroužit inkoustem v kalamáři u malého stolku.
Vznášela se v tom víru.
Pokud se nadechne, ten kal ji zaplaví.
Proutěná hlubinná ryba jí plula kolem hlavy a v jejím nitru svítily svíčky.
Musela se dostat na poschodí k té polici.
Do mezipatra k tomu, kdo na ni čeká. Když natáhne ruku, zachytí jeho prsty.
Hlubinná ryba byla hrozně rychlá a mátla ji.
A ona se potřebovala dostat nahoru.
Z hebkých kadeří tmy, které zaplavily její svět, celé čarokrásné.