29. kapitola: Mávání

„Ten chlap se prostě nedá vycévkovat!“
Susan praštila kartou pacienta o recepční pult a prosebně se zadívala na Harryho.
„Jako že to mám udělat já?“ vyhrkl šokovaně.
„Já vím, je to práce sester, ale on je na sestry alergickej. Nebo možná jen na ženský, nevím.“
„Ale já mám teď pauzu na oběd,“ namítl chabě.
„Zabere vám to sotva pět minut!“ škemrala.
Hlasitě zafuněl, převzal si od ní kartu a mrknul dovnitř.
„Belby? Ten feťák? On není alergický na ženy, on prostě nesnáší lidi!“
„Takže už se znáte! Paráda! Tak až to budete mít hotový, dejte mi vědět. Moc díky!“
Než stačil cokoli dalšího říct, byla pryč.
„Doktore Pottere?“ zazněl mu za hlavou hlas Viktora Kruma.
Krum se pohyboval tak neslyšně, že když se neohlásil s dostatečným předstihem, dokázala vás jeho náhlá přítomnost pořádně vyděsit.
Harry malinko nadskočil. Stejně jako jeho srdce, které se na malý okamžik ocitlo někde pod hrtanem.
„Jo? Co se děje?“
„Tohle je váš pacient.“
Vrazil mu do rukou kartu a chystal se odejít.
„Počkejte!“ zarazil ho Potter. „Já teď nemám čas!“
„Tak to má pan Lovegood smůlu. Chtěl výslovně vás.“
„Lovegood?“ Harry spěšně nahlédl do desek. „A sakra. Hagride?“ zastavil obrovitého zdravotního bratra, který právě odnášel krabice s opiodními analgetiky do lékárny. „Mohl byste prosím vycévkovat pacienta na čtyřce?“
„Jenom to vodnesu!“ zařval Hagrid a zmizel.
Harry vyrazil do čekárny, kde na jedné z plastikových židliček seděl vysoký, pohublý muž v duhovém tričku a lněných kalhotách. Od posledního setkání ztratil své bílé, chomáčovité vlasy, úsměv ovšem nikoli.
„Pane Lovegoode.“ Harry mu pevně stiskl ruku. „Rád vás vidím.“
„Vaše obvyklá věta. Také vás rád vidím, doktore Pottere.“
„Půjdeme na vyšetřovnu, ano? Jak se vám daří?“
„Jako bych měl v mozku nádor, člověče. Nevíte, čím by to mohlo být?“
Potter se zasmál a podržel mu dveře na dvojku.
„Co vás trápí? Kromě primárního onemocnění.“
„Tak všelijak,“ odpověděl vyhýbavě pan Lovegood. „Ale nejvíc to, kdo se postará o Lunu, až tady nebudu.“
„Aha. To je... pochopitelné. Máte nějakého psychiatra?“
„Ne. Už mi ho nabízel onkolog. Víte, pokud jde o nitro, já raději rozmlouvám s bohy.“
„Jistě.“
Harry rozpačitě přešlápl na místě a pousmál se.
„Váš tlak už je v normě?“
„Ano. Já se vlastně po tělesné stránce cítím paradoxně dobře.“
„Potom se nabízí otázka, proč jste za mnou přišel.“
„Chtěl jsem vás požádat, abyste dohlédl na Lunu, až odejdu z tohoto světa a připojím se k duchům svých předků.“
„A jak bych na ni měl dohlédnout?“
„Jste přátelé. Ona mi o vás hodně vyprávěla. Má vás v oblibě. Budu vděčný, když ji občas navštívíte, popovídáte si s ní, rozptýlíte černé myšlenky...“
„To určitě udělat můžu.“
„Jste dobrý muž, doktore Pottere. I když poněkud nešťastný.“
„Jsem podle vás nešťastný?“ pozastavil se Harry nad jeho tvrzením.
„Nevyslovené pravdy člověka vžycky skličují,“ prohodil pan Lovegood rozšafně a zničehonic začal působit chaoticky. „No, já už musím jít. Mám doma rozdělanou práci na téma ,duchovní obroda kmene Yaffa´. Jeho členové žijí v Andách, kdyby vás to zajímalo. Hmm, určitě se ještě uvidíme. Nechystám se umřít dneska. Na shledanou, doktore. Pozdravujte Rona. A ať to nebere tragicky, jistě brzy objeví někoho, kdo ho bude chtít doprovázet na jeho cestě životem. Je to roztomilý hoch.“
Harry chtěl na pár věcí z toho zareagovat, jenže už to nestihl. Xenofilius Lovegood se odpoklonkoval a zmizel v mumraji příjmové haly.
„Jak proběhlo to cévkování?“ zeptal se Hagrida, když ho potkal na recepci, jak něco vysvětluje Diggorymu a Hermioně.
„Sakra!“ plácl se do čela, až to hlasitě plesklo, a nad plnovousem celý zrudnul. „Já na to zapomněl jak na smrt!“
Sebral svých 180 kilo živé váhy a rozpohyboval je směrem ke čtvrté vyšetřovně.
„Belby?“ otázala se Hermiona se zdviženým obočím.
„Jo,“ přitakal Harry.
„Mít ho na starosti já, pošlu ho na odvykačku.“
„Myslíš tu, ze které už šestkrát utekl?“ ušklíbl se Cedric.
„Retence moči je poslední varovný signál závislosti na opiátech. Pak už následuje jen jaterní selhání, kóma a márnice. No nic, přátelé, na mě čekají žaludeční vředy a zácpa. Mějte se.“
„Počkej momentíček,“ zastavil ji Harry a počkal, až se Diggory vzdálí. „Co děláš večer?“
„Češu kočku a píšu diplomku. Proč?“
„Udělala by mi dobře společnost někoho, kdo má všech pět pohromadě, není po rozchodu a nepotřebuje vycévkovat.“
Hermiona se zvonivě rozesmála.
„Tak v sedm u tebe?“
„Nebude to Viktorovi vadit?“
„Pochybuju. Přivezu víno, jo?“
„Dík,“ zazubil se a mávnutím ruky dal najevo, že už se jím nemá nechat dál zdržovat.
„Doktore Pottere!“ křikla na něj Denisa a očima se výmluvně opírala o dvě ženy, které stály na chodbě a očividně toužily po jeho přítomnosti.
V jedné z nich Harry poznal Gabrielle Delacourovou, dívku, co se minulý měsíc topila v bazénu. Vypadala, že na ní neblahý incident nezanechal trvalé následky. Vesele se usmívala, když k ní zamířil.
„Dobrý den, doktore,“ pozdravila ho angličtinou s velmi silným francouzským přízvukem. „Chci vám poděkovat. Zachránil jste mi život. Bez vás už bych tady nebyla.“
„Dělal jsem jen svou práci. Vlastně jsem té práce odvedl mnohem míň než záchranáři v terénu. Jsem moc rád, že jste v pořádku. Propuštěná do domácího ošetřování?“
„Ano. Sestra pro mě přiletěla a vezme si mě na pár týdnů k sobě.“
Druhá žena, odhadem o deset let starší a mimořádně atraktivní, k Potterovi natáhla ruku s pěstěnými nehty a vkusným perlovým náramkem.
„Doktorka Fleur Delacour,“ představila se a její hlas zněl nosově a poněkud nabubřele. „Chtěla jsem vás požádat o sestřiny lékařské záznamy. Ne že bych pochybovala o kvalitě zdejší péče, jen chci mít její kartu kompletní a všichni víme, jak funguje byrokracie. Když zažádáme zpětně, potrvá nejméně jedno století, než nám to někdo pošle.“
„Kartu vaší sestry má ARO. Musíte požádat doktora Snapea. Já do jejich kartotéky nemám přístup.“
„Opravdu to nemůžete zařídit vy? Vypadáte jako velmi schopný a vstřícný muž.“
„Ehm... No...“ Polechtat ego umíš slušně, pomyslel si Harry. „... dobře. Já vám ji přinesu,“ slíbil a ze zvyku pohlédl na pravé zápěstí, kde nosíval hodinky. Když je tam tenhle týden už podvacáté nenašel, potřásl hlavou a vytáhl z kapsy džínů telefon. „Je dvanáct. Co kdybyste se na chvíli posadily do čekárny, daly si kávu a já budu do půlhodinky zpátky?“
„To zní skvěle,“ usmála se Fleur zářivě a odhalila tak nepřirozeně dokonalý chrup. „Jste báječný, doktore Pottere.“
„Jo, a taky velmi schopný a vstřícný,“ zamumlal cestou na ARO. „Marietto, doktor Snape je u sebe?“
„Ne. Na pětce. Extubace.“
Když otevřel dveře pokoje, Snape ani nezvedl oči, volnou rukou mávl, jako kdyby odháněl mouchu, a nerušeně pokračoval v práci. Harry zalezl do kouta a trpělivě vyčkával. Jakmile byl pacient úspěšně odpojen od dýchacího přístroje, Severus mu zkontroloval hrdlo, poučil ho o možných komplikacích s hlasivkami, udělal pár poznámek do karty, tu pověsil zpět na postranici lůžka a vykročil ke dveřím. Potter ho následoval ven.
„Co potřebujete?“
„Lékařské záznamy Gabrielle Delacourové.“
„To je ta tonoucí z 1. září?“
„Ano, to je ona. Její sestra mě požádala, abych jí vydal kopii karty. Je to lékařka.“
„Zajděte za Mariettou a řekněte jí, že s pořízením kopie souhlasím.“
„To je všechno? Nic víc po mně nechcete?“
„A co byste si tak představoval, že po vás budu chtít? Vyleštit auto, vyluxovat kancelář, zatančit charleston?“
„Já umím jen valčík a to nevalně.“
„Roztomilé.“
„Díky, doktore Snape.“
„Nemáte zač. S pánem Bohem.“
Severus mu zabouchl dveře kanceláře před nosem. Harry, který se s ním na chodbě snažil udržet krok, jen tak tak couvnul, aby jimi nedostal do obličeje.
Obrátil se a nakoukl do protějších dveří, kde se nacházela sesterna.
„Marietto? Potřebuju kopii karty jedné pacientky od vás. Doktor Snape souhlasí, teď jsem s ním domluvil.“
„Čí kartu?“ pípla vrchní sestra a otočená zády k Harrymu se zmateně přehrabovala v šuplíku svého psacího stolu.
„Gabrielle Delacour, ročník 85.“
„Jistě. Hned to bude.“
Marietta dost nemotorně vstala z kancelářského křesla a s hlavou sklopenou vyrazila do kartotéky. Když procházela kolem, Harrymu neuniklo, že má zarudlé tváře a límeček úboru mokrý od slz.
„Stalo se něco?“ zeptal se opatrně, zatímco obsluhovala kopírku.
„To nic,“ mávla rukou. „To neřešte.“
„Dobrá, nebudu naléhat,“ ustoupil od své přirozené zvědavosti, převzal od ní svazeček papírů a vrátil se na pohotovost.
„Kde sakra vězíš?“ obula se do něj jeho matka, jen co dorazil k recepci. „Dvakrát jsem ti volala na pager!“
„Cože?“ podivil se upřímně a sáhl do kapsy pláště. „Aha. Asi jsem ho... Asi mi někde vypadl. Co jsem prošvihl?“
„Havárka kamion versus sanitka. Mazej na trojku, máš tam rozdrcený hrudník.“
„Jasně, už běžím. Promiň. Omlouvám se.“
„Neomlouvej se a padej! Krum už na tebe čeká.“
Harry položil lejstra na pult, poprosil Hagrida, aby je předal Fleur Delacourové, a sprintoval na vyšetřovnu č. 3.
Viktor zrovna prováděl frontální torakotomii, když vpadl dovnitř.
„Jak to vypadá?“
„Masivní hemothorax, krevní ztráta přes 1000 mililitrů,“ odpověděla mu Denisa Creeveyová. Do infúzní kanyly vstřikovala svalový relaxant. „Tlak 60/40, tep 110, dech slabý. Podali jsme šedesátku etomidátu a stovku suxamethonia, intubační sadu už máte připravenou.“
„Ježíši, vždyť to je Bill Weasley!“
Teprve nyní Harry pod nánosem špíny a krve identifikoval mužovu tvář.
„Jo, trefil je náklaďák, když nám vezli akutní rodičku. Schytali to čelně. Ten řidič měl pod kůží 3 promile.“
„Proboha. Co ta žena?“ vyzvídal Harry, mezitímco se chystal k intubaci.
„Nevíme. Diggory s Johnsonovou na ní právě dělají.“
„Fajn. Tak jdeme na to.“ Harry se chopil laryngoskopu a zavaděče. „Trachea zúžená a posunutá vpravo. Deniso, fibroskop prosím.“
Denisa mu podala optický přístroj a přestože ji o to nežádal, automaticky mu pomohla Sellickovým manévrem.
„Je tam hodně krve. Levá plíce kolabovaná. Použijeme radši biluminární rourku.“
„Takže Robertshaw šestka?“
„Jo, přesně tu jsem měl na mysli,“ souhlasil Harry.
„Sestro Creeveyová, přidržte to tady,“ zaúkoloval ji doktor Krum a prstem ukázal na otvor v plicní tepně, na níž teď pracoval.
Denisa v rychlosti vyměnila rukavice a strčila dlaň do rozevřeného hrudníku.
„Nechcete přece jen zavolat chirurga, doktore?“
„Není třeba,“ zabručel Krum a soustředěně sešíval rupturu horní duté žíly.
„Cože?“ zvedl hlavu Potter. „Vy jste nevolal chirurgii? To je vtip, ne?“
Viktor na to nic neřekl. Sám ze síta sebral svorku a nezvrušeně pokračoval v činnosti.
„Do háje, nemůžu se tam dostat!“ zaklel Harry a zkusil změnit nejprve úhel držení laryngoskopu a nakonec polohu svého těla. „Je tam velký otok.“
„ARO?“ vystřelila otázku Denisa, kterou právě Krum propustil od Weasleyho tepny.
„Jo, ARO. Já se tam nedostanu.“
Harry vytáhl pravostrannou tracheální rourku z Billova krku a vrátil mu na obličej kyslíkovou masku. „Tlak je nízký, ale vyrovnaný, tep 110, pravidelný rytmus – zatím to zvládá dobře.“
Sestra Creeveyová vytočila anesteziologicko-resuscitační oddělení a požádala o posilu. Marietta na druhém konci potvrdila, že doktor Snape už běží.
Doktor Snape musel běžet opravdu rychle, třebaže to na něm nebylo znát. Vrazil totiž do dveří vyšetřovny přesně dvacet sekund poté, co Denisa položila sluchátko telefonu.
„Vy ovládáte teleportaci?“ šťouchl si do něj Harry a přenechal mu místo za Weasleyho hlavou.
„Tak samozřejmě,“ ušklíbl se Severus, vzal do ruky laryngoskop, jemným tlakem na spodní čelist Billovi rozevřel ústa, kovovou lžíci opřel o horní patro, svítilnou našel epiglottis a hladce vsunul tubus do dýchací trubice. „A umím i jiná kouzla,“ dodal, jamile byl uvnitř pravého bronchu.
Utěsnil manžetu, použité nástroje odhodil za sebe, stetoskopem zkontroloval ozvy nad bránicí a připojil ventilátor.
„Děkuju, doktore Snape.“
„Rádo se stalo, doktore Pottere.“
Severus se chystal odejít, když Viktor Krum znenadání zasupěl, udělal rychlý pohyb do strany a místo, kde ještě před chvílí stál, zkropila sprška napěněné krve.
„Co se děje?“ zpozorněl Harry, přesunul se k Billově otevřené hrudi a snažil se zorientovat.
„Tlak klesá,“ zahlásila Denisa. „Supraventrikulární tachykardie 130.“
„Dvacítku lidokainu,“ přikázal Snape.
„Svorka na cavě superior se uvolnila,“ vysvětlil Krum se stoickým klidem a vrátil svorku tam, kam patřila.
„Podávám další dvě jednotky negativní nuly a jednotku erymasy v nárazu,“ oznámil stejně klidným hlasem Snape a zavěsil vaky na infúzní stojan. „Proč tu není chirurg?“
Harry s Denisou se po sobě podívali. Krum se věnoval pouze své práci s jehelcem a peánami. Snape pochopil.
„Deniso, volejte okamžitě nahoru, ať připraví sál. Až doktor Krum zastaví krvácení, odvezete společně pacienta na chirurgii a předáte ho kompetentnímu lékaři, který provede řádnou operaci.“
„Jistě, doktore.“
„Tlak 60/40,“ informoval je Potter. „Puls 100. Lidokain a transfúze zabraly.“
„Až tu skončíte, chci s vámi mluvit,“ prohodil Snape jakoby mimochodem k doktoru Krumovi, kývl na rozloučenou a odporoučel se.
„Tak jsem hotov,“ oznámil o pět minut později Krum, odložil nástroje, sundal si plastové brýle a spolu s rukavicemi je hodil do koše.
„Pacient stabilizovaný, můžeme jet!“ zavelela Denisa. „Sál je zamluvený. Operovat prý bude primář osobně.“
Harry zapsal do karty všechny aplikované léky, zaškrtl provedené výkony, přicvakl desky k lůžku a podržel jim otevřené dveře.
„Hodně štěstí, Bille,“ popřál muži, jenž ho v hlubokém bezvědomí sotva mohl zaslechnout, a na chvíli zůstal stát v rohu prázdné, špinavé vyšetřovny.
„Harry, jsi v pohodě?“
Až když mu Hermiona zamávala rukou před obličejem, vzal její přítomnost na vědomí.
„Co? Jo! Jasně! Děje se něco?“
„To mi řekni ty. Zašíváš se tady už deset minut. V hale na tebe čeká nějaká protivná Francouzka a chce jakési lékařské záznamy. Nevím, o co jde.“
„To je doktorka Delacourová. Hagrid jí ty papíry měl předat,“ povzdychl si Harry, prošel dveřmi na chodbu a namířil si to k recepci. „Hagride, ta kopie karty Gabrielle Delacourové je ještě tady?“
„U všech ďasů rohatejch!“ zaburácel Hagrid. „Já nevim co dřív, estli vodbavovat čekárnu, vobsluhovat vysílačku, vodpovídat na dotazy, zvedat telefony, vydávat léky nebo vylejvat bažanty a vy mi sem porád strkáte nějaký podělaný lejstra! Tady je hromada, v tý si to najděte!“
A tím jejich rozhovor skončil, neboť zazvonil telefon, zapípala radiostanice a z vyšetřovny č. 4 se vypotácel muž se zavíracím nožem v ruce.
„Kde je?! Kde je ten zkurvenej Tatar?!“
V čekárně to náhle ztichlo. Všichni svorně otočili hlavu k dramatické scéně, přičemž zůstali sedět na svých místech. Někteří strachy ztuhli s očima přilepenýma k mužově pravé ruce, jiní po chvilce vrátili pozornost novinám a informačním letáčkům, věrni britské tradici nevzrušovat se morálními poklesky cizích lidí.
Starý Filch zaparkoval vozík s úklidovými prostředky před sesternou, opřel se o mop a zvědavě přihlížel. (Ten byl naopak morálními poklesky ostatních lidí enormně zaujatý. Mimo jiné proto pořád ještě pracoval, ačkoli už měl dávno nárok na důchod.)
Hagrid jednou rukou zvedl telefon, druhou sebral vysílačku a ohlásil se. Očividně dnes nehodlal kromě své práce řešit ještě stížnosti pacientů, a to navzdory skutečnosti, že dotčený pacient svírá kudlu a vypadá, že jeho nespokojenost brzy vyústí do spáchání trestného činu.
Harry na to zůstal sám.
„Poslyšte, pane Belby, nevím sice, o kom mluvíte, ale mě už znáte, jsem doktor Potter. Můžeme spolu probrat vaše potíže a najít řešení.“
„Svoje potíže už jsem probíral s tím Tatarem! Nechal mi prošpikovat péro hadicí tlustou jak kabel od televize a prej můžu jít domů. Já chci svoje prášky!“
„Jasně. Tomu rozumím. Pro léky sem lidé chodí často. Co berete?“
„Demerol. 20 miligramů. Nebo Vicodine, ale Demerol je lepší. Rychlejc účinkuje.“
„Vypadá to, že se v prášcích na bolest fakt vyznáte,“ prohodil Harry tónem, který považoval za přátelský, a nespouštěl přitom pohled z jeho krví podlitých očí. „My ale všechny opiáty skladujeme v zamčené lékárně. To znamená, že vám pro ten Demerol musím dojít. Dojdu pro něj a vy tu zatím v klidu počkáte, co říkáte?“
„Ten šílenej Tatar povídal, že mi tu nikdo žádný léky nedá! Že jsem simulant a mám si nejdřív vyléčit hlavu! Kde je? Já mu ukážu, jak se léčí chorá hlava!“
„Vážně netuším, s jakým doktorem jste mluvil, ale já vám ty léky klidně dám. Nemám s tím problém. Problém mám s tím nožem, co držíte v ruce. Mohl byste ho prosím odložit?“
„No to teda kurva nemohl!“ vybuchl Belby a rozmáchl se čepelí kolem sebe. „Vy si tady ze mě všichni akorát děláte prdel! Nikdo mi tu nevěří –“
„Já vám věřím, pane Belby –“
„Hovno! Nikdo mě nebere vážně! Všichni jenom opakujou, že je to v hlavě! Já mám svoji hlavu doprdele úplně v cajku, jasný? Bolí mě tělo!“
Ve chvíli, kdy postoupil o krok kupředu, doktor Snape, který před minutou vyšel ze sesterny, nenápadně vyprostil mop z Filchova držení, tiše se přemístil za Belbyho záda a důrazným šťouchem do pravé ledviny ho srazil na kolena. Pak mu neméně důrazně přišlápl ruku s nožem, až se kůstky dlaně slyšitelně polámaly a chlap zaječel nepřehrávanou bolestí.
„Hagride, až dokončíte hovor s dispečinkem, zavolejte policii, že tu máme pokus o napadení za účelem získání návykové látky. Pottere, seberte mu ten nůž a hoďte ho do nějakého plastikového sáčku. A použijte rukavici.“
Harry úlevně vydechl a když k Belbymu vykročil, aby mu zabavil předmět doličný, cítil, jak se mu mírně třesou kolena.
„Mockrát vám děkuju,“ řekl.
„Vy se dneska uděkujete,“ opáčil Snape. „Řekl bych, že na tohle už lívance stačit nebudou. Očekávám pozvání na večeři.“
„Jako večer?“
„Ano. Večer je doba, kdy lidé obvykle večeří.“
„Ehm, jasně. Já myslel – jako dneska večer?“
„Už něco máte?“
„No, já... vlastně...“
„Nazdar, Harry!“ usmál se na něj Oliver Wood přes Snapeovu hlavu, kterou o dobrých patnáct čísel převyšoval. „Přišel jsem na kontrolu s rukou. Máš čas?“
„Ahoj, Olivere. Já teď nejspíš... Mám ještě... Co kdyby se na tebe podívala doktorka Grangerová? Ona je vyjímečně schopná a –“
„V pohodě, rozumím. Počkám na ni v čekárně. Mimochodem, tohle sis u mě zapomněl.“
Oliver vyndal z kapsy jeho náramkové hodinky a důvěrným gestem mu je zastrčil do pláště. Harry příšerným způsobem zrudnul.
„Jo, dík. Já pořád někde něco nechávám. Štěstí, že jsem u tebe nenechal hlavu.“
„Harry, není to tvůj pager?“
Hermiona, která právě dorazila z toalety, mu ho ukázala na rozevřené dlani.
„Jo, ten je můj,“ potvrdil Harry při pohledu na sériové číslo. „Díky. Kde byl?“
„U vchodu na ARO. Zřejmě ti vypadnul, když jsi spěchal.“
„Vidíš?“ obrátil se zpátky na Olivera. „Jsem chronický ztráceč věcí. Jenom čekám, kdy někde ve spěchu ztratím nohu. No, každopádně, tohle je doktorka Grangerová. Podívá se ti na to rameno.“
„Podívám? Vážně?“ zdvihla obočí Hermiona.
„Když budeš tak laskavá. Jde jen o rutinní kontrolu zhojení po dislokaci.“
„No dobrá, tak já tedy budu tak laskavá.“
„Hej! Nemoh byste mi přestat šlapat na tu ruku?!“ ozval se Belby pod Snapeovýma nohama.
„Kdo to je?“ zajímalo Olivera, který si muže všiml až teď.
„Marcus Belby,“ odpověděl Severus. „Pacient. Je potřeba dostat ho do kumbálu a zamknout, než přijede policie. Myslíte, že byste se toho mohl ujmout? Naše ostraha je zřejmě ještě na obědě a Hagrid má práce nad hlavu.“
„Ale beze všeho,“ přikývl Wood, jedním záběrem silných paží vytáhl Belbyho na nohy a druhým si ho přehodil přes ramena. „Ukažte mi, kde máte kumbál, a já vám ho tam hodím.“
„Tudy prosím,“ ukázal Snape na konec dlouhé chodby vedoucí k výtahům. „Myslím, že rutinní kontrola funkčnosti ramene po prodělané dislokaci byla právě úspěšně provedena,“ zašeptal směrem k Harrymu a Hermioně a vydal se Oliverovi odemknout dveře kumbálu.
Hermiona na Harryho vrhla postranní pohled.
„Ty s ním spíš?“
„S kým?!“
Zúžila oči do malých škvírek.
„Potřebuješ snad upřesnit, s kterým z těch dvou?“
„Jestli myslíš Olivera Wooda, tak přiznávám, že jsem se s ním vyspal. Byla to jednorázovka. Pro mě. Pro něj nejspíš tak úplně ne.“
Harry schoval červenou tvář do dlaní a vydal táhlý povzdech.
„Doktore Pottere!“ rozvibroval mu ušní lalůček velmi namíchnutý ženský hlas s francouzským přízvukem. Fleur Delacourová stála těsně vedle něj, ruce založené v bok a nos vystrčený vzhůru tak, že kdyby ze stropu začalo pršet, může do něj chytat dešťovou vodu. „Jestli se nemýlím, slíbil jste mi do půl hodiny lékařské záznamy mojí sestry. Uplynula více než hodina a půl a já stále čekám!“
Hermiona mu škodolibě zamávala a nechala ho té ženštině napospas.
„Omlouvám se, doktorko Delacourová, měl jsem akutní případ.“
„To jsem viděla. Domlouvání večerního dostaveníčka. Pche!“
„Cože? Promiňte, ale myslím, že to špatně chápete –“
„Já chápu velice dobře,“ přerušila ho drze. „Jste zkrátka na roztrhání. Kde je ta karta?“
„Někde by tady měla být.“ Harry se začal prohrabovat hromádkami papírů na recepčním pultu, pak si za něj vlezl a celé to tam prohledal. Nakonec nešťastně rozhodil rukama. „Určitě jsem ji sem dával. Hagrid vám ji měl předat místo mě.“
„Hagrid je nějaký místní poslíček?“
„Ne. Hagrid je zdravotní bratr, který má dnes službu na recepci.“
„Á, vy myslíte tohoto neotesance, který mě už pětkrát vykázal na plastovou židli v čekárně a odmítl mi rozměnit na drobné do automatu?“
Hagrid se na ni zaškaredil přes plechovku energetického nápoje, který právě otevřel a chystal se vypít na jediný zátah.
„Skočím udělat další kopii a hned jsem zpátky,“ nabídl smířlivě Harry.
Kdyby z parkoviště sanitek nepřivezli kritického pacienta se zástavou, možná by jeho nabídka skutečně vedla k usmíření. Omluvný pohled, který k ní teď vyslal, na to bohužel nestačil.
„Info?“
„Muž, 25 let, kolaps oběhu po úderu do hrudníku.“
„To je Ian Clapham ze Swindonských soumarů?“
„Jo. Montague ho trefil hlavou z rozběhu.“
„Montague je pořádně tvrdohlavý. Tak jedeme. Hagride, kde máme volno?“
„Na jedničce!“
„Tak na jedničku, pánové, pohyb!“
Fleur Delacourová jen zavrtěla hlavou a odešla se posadit na plastovou židli.

„Když jsem mluvil o večeři, měl jsem na mysli restauraci, ale vaše invence se mi líbí,“ usmál se Severus a dolil víno nejprve Hermioně, pak Harrymu a nakonec sobě. „Ty špagety byly famózní.“
„Přiznávám, že je to jediné jídlo, které umím uvařit, aby se dalo pozřít. Ale slyšel jsem, že vy vaříte skvěle.“
„Zase Lupin?“
„On je studnice informací.“
„Hm. Aby tu studnici někdo nezakopal.“
„Promiňte, tohle musím vzít,“ omluvila se Hermiona a s vyzvánějícím telefonem vstala od stolu. „Ano, Viktore?“
Harrymu neuniklo, jak se za ní Snape dívá. Odkašlal si a sebral odvahu otevřít téma, které mu dost dlouho leželo v žaludku.
„Proč jste odešel z Riddleovy kliniky? Dneska už jste mohl mít vilu s bazénem a v kufru auta golfové hole.“
Taktika zlehčování mu vyšla. Severus nepůsobil napjatě, dokonce se k jeho překvapení pobaveně usmíval.
„Golf je doménou chirurgů. Já hraju šachy.“
„Takže mi neodpovíte?“
„Jste si jistý, že tu odpověď chcete znát?“
„Jinak bych se neptal.“
Snape dopil sklenku a posunul ji do středu stolu. Pak Potterovi věnoval dlouhý pohled.
„Vy jste strašně zvláštní muž.“
Harry nevěděl co říct, a tak mlčel a myslel jen na to, jak přestat myslet, protože měl pocit, že mu Snape vidí až do hlavy. A to speciálně v tuhle chvíli nebyla ani trošku příjemná představa.
„Když se na vás člověk letmo podívá, má dojem, že vidí Jamese Pottera. Když se vám podívá do očí, má pocit, že ho sleduje Lily Potterová. Když vás pak ale pozoruje při práci nebo poslouchá, jak mluvíte s lidmi, uvědomí si pravou podstatu a moc genetiky. Nejste kopií ani jednoho ze svých rodičů. Jste dokonalým způsobem svůj. Harry Potter.“
„Velmi schopný a vstřícný,“ utrousil Harry ironicky. „Já vím. Už jsem se dneska nechal seřvat a málem pobodat zálesáckým nožem.“
„Doktor Riddle na své klinice provádí genetické experimenty s živými embryi. Před dvaceti lety objevil způsob, jak manipulovat lidskou DNA v zárodečných buňkách. Byl jsem svědkem implantace těchto pozměněných zárodků. Většinou se jednalo o dívky a ženy, které nevyslovily souhlas. Byly na klinice drženy proti své vůli jen proto, že jejich fenotyp odpovídal Riddleově představě o dokonalosti. Udělal si z nich chodící ikubátory. Aplikoval jim hormony, které měly zajistit udržení plodu uvnitř dělohy. Nemusím doufám dodávat, že úspěšnost jeho pokusů se nikdy nepřiblížila ani jednomu procentu a některé z dotyčných žen dokonce zemřely na následky vedlejších účinků hormonální terapie.“
Harry zůstal chvíli sedět s pusou dokořán, pak ji zavřel a jen třeštil oči.
„Tohle jsem teda nečekal. Promiňte. Myslel jsem, že vám vadil jeho přístup k interrupcím.“
„Myslíte, že jsem nějaký zapálený odpůrce potratů? To je to nejmenší, co by mi na Riddleově klinice vadilo. Respektuji právo každé ženy rozhodovat o svém těle. A nejen ženy. Každý člověk má právo podstoupit či odmítnout jakýkoli zákrok, který je možné na něm provést.“
„Třeba eutanázii?“
„Ano. Třeba eutanázii.“
„Ale to je přece v rozporu s Hippokratovou přísahou.“
„Velice pochybuji o tom, že Hippokrates někdy mluvil s dívkou, kterou násilím oplodnil její vlastní otec, nebo že mu před očima umíral člověk v terminálním stádiu rakoviny. Jinak by tu přísahu nikdy nemohl napsat.“