31. kapitola: Představení

Hermiona už stála venku před domem. Na sobě měla splývavé temně modré šaty s rovným výstřihem bez ramínek, saténový šál a na krku perlový náhrdelník. Jednou rukou v černé rukavičce svírala tmavě modré psaníčko, druhou cigaretu, kterou odhodila, jakmile zpozorovala, že Severus dorazil.
„Dobrý večer,“ pozdravil, když vystoupil z auta, a otevřel jí dveře na straně spolujezdce. „Vypadáte skvěle.“
„Díky. Paní Malkinová vám musela dlužit víc než malou laskavost. Hýčkala mě jako princeznu. Dokonce mi půjčila šperky.“
„To jsem rád.“
Severus, který ze skříně vytáhl svůj starý smoking, teď děkoval všem Bohům, že ho jestě oblékl. Neměl čas nechat si ušít nový, ani nervy na to zajít pro něj do obchodu.
Posadil se zpátky za volant a dbal na to, aby se při řazení nedotýkal Hermioniny sukně.
Interiér auta téměř okamžitě zaplnila dobře známá vůně skořice a potom jemný podtón, který ještě neznal a nedokázal identifikovat. Nejspíš to byla kapka parfému za uchem nebo v jugulární jamce. Celou cestu přemýšlel, co mu ta vůně připomíná a proč o tom k čertu musí pořád přemýšlet.
Před budovou divadla stál kromě portýrů pověřených parkováním i dav novinářů. Metropolitní strážníci ho drželi v uctivé vzdálenosti od nataženého červeného koberce, po němž významní hosté kráčeli ke vchodu.
„Netušila jsem, že je to až tak mimořádná událost,“ zašeptala Hermiona napjatým hlasem a cítila, jak se jí srdce roztepalo v krku.
„Zůstaňte prostě sama sebou,“ doporučil jí Severus, vystoupil, podal klíčky drobnému mladíkovi v uniformě zaměstnanců divadla a pomohl Grangerové vstát ze sedadla. „Tudy prosím,“ nasměroval ji vzhůru do budovy, ponechal jí náskok jednoho schodu a lehkým dotekem dlaně na zádech ji jistil proti případnému pádu.
Na blesky fotoaparátů nereagovali. Jejich kroky byly uměřené, leč svižné.
Snape se prokázal vstupenkami a oba byli ihned vpuštěni do foyer, kde už se družně bavily skupinky prominentních hostů.
Automaticky přijali nabízený welcome drink a připojili se k doktorce McGonagallové a doktoru Moodymu, kteří tvořili poněkud nesourodý pár, ačkoli on byl oděn do kiltu a ona zvolila k tmavě zeleným šatům pléd s tartanovým vzorem.
„Dobrý večer, Minervo.“
„Dobrý, Severusi.“
Přestože byla McGonagallová otočená ke Snapeovi, věnovala svůj pronikavý pohled Grangerové.
„Jste odvážný,“ poznamenala.
„Nápodobně,“ opáčil Snape s očima přišpendlenýma k Moodymu, jenž si dopřával mohutné loky ze stříbrné placatky.
„Rád vás vidím, Hermiono,“ nenechal se vyvést z míry Alastor. „Moc nám na sále chybí vaše houževnatost a vyřídilka. Jak to jde na pohotovosti?“
„Skvěle, díky za optání. Myslím, že lépe jsem si vybrat nemohla.“
Minerva si odfrkla a spolkla jízlivou poznámku spolu s douškem šampaňského.
„Zdravím tě, Severusi,“ zazněl vedle nich protáhlý hlas Luciuse Malfoye. „Jsem rád, že jsi tady.“
„Díky, Luciusi. Doktorko Grangerová, doktor Lucius Malfoy. Luciusi, doktorka Hermiona Grangerová.“
Hermiona natáhla ruku k té Malfoyově a očekávala, že si potřesou. Lucius ji namísto toho uchopil do prstů, přiblížil ke svým ústům a naznačil polibek. Snape tu scénu sledoval s koženým výrazem a svými vlastními prsty drtil stopku sklenice. V hlavě se mu líhla velmi barvitá představa Malfoye s přeraženým nosem a vyraženými zuby.
„Těší mě, že vás poznávám, doktorko Grangerová. Doufám, že dostaneme příležitost si popovídat. Užijte si představení.“
Jakmile se Malfoy vzdálil, aby přivítal další příchozí, obrátila se Grangerová k Severusovi a jen stěží skrývala údiv.
„On se chová jako nějaký vévoda!“
„To by si nedovolil,“ usmál se Snape koutkem úst. „Vzhledem k tomu, že je pouze hrabě, bylo by to společensky nevhodné a trapné.“
„Hrabě?!“
„Ano. Z Wiltshiru.“
„Můj Bože.“
„Když už jsme u příšlušníků vyšší šlechty, lord Fleamont Potter, dědeček vašeho přítele Pottera, je skutečným vévodou. Zasedá ve Sněmovně lordů. Podle vašeho výrazu soudím, že k vám tato informace zatím nepronikla.“
„Ne. Harry zřejmě nepovažoval za důležité se o něčem takovém zmínit.“
„Naprosto ho chápu. Také obvykle nevykládám na potkání, že má matka bývala komtesou, než se potupně provdala za muže z prostého lidu.“
„Takže váš děda byl taky hrabě?“
„Hrabě ze Somersetu.“
„Výborně.“
„Rod Blacků zase po staletí držel vévodství Gloucester. Se smrtí vévody Oriona bohužel ztratili veškeré výsady. Nejstarší syn Sirius pohrdl titulem peera a zároveň jej odmítl postoupit bratrovi. Myslím, že právě to byl důvod, proč vévodkyni Walburgu klepla pepka a brzy se odebrala za manželem.“
„Šlechtická trápení,“ povzdechla si Minerva ironicky a natáhla se pro další sklenku šampaňského.
„Vaše rodina také pochází z těchto kruhů?“ zajímalo Hermionu, která si tu začínala připadat poněkud napatřičně.
„Díky Bohu nikoli. Můj otec byl reverend, matka učitelka hudby.“
„Moji rodiče jsou zubaři.“
„Jsem si jistá, že i s tím se dá kvalitně žít.“
„Rodinu si člověk nevybírá,“ mínil Severus.
„Myslím, že někteří si ji uměli vybrat dokonale,“ namítla Minerva s pohledem upřeným na přibyvší hosty.
Doktor Thomas Riddle s manželkou prošli dveřmi do sálu a jako páreček nafoukaných pávů pomalu kráčeli jeho středem, zatímco ostatní se spěšně rozestupovali a mírně ukláněli. Riddle měl na sobě smoking s inkoustově modrými klopami, který už k němu nemohl přilnout lépe. Široká šerpa v pase zdůrazňovala jeho nadpozemsky štíhlou figuru a lakované boty se leskly jako zrcadlo. Jeho žena Bellatrix zvolila černou róbu s tylovou sukní a spodničkou, jež měla očividně odvést pozornost od rapidního úbytku na váze. V bledém výstřihu visela diamantová slza a ve vlasech vyčesaných do francouzského copu se blyštěly desítky drobných briliantů.
Na krátký okamžik spočinul doktor Riddle očima na Severusovi a jeho doprovodu. Zdviženými prsty naznačil pozdrav a obrátil pozornost k Luciusovi.
Hermiona se viditelně zachvěla.
„Jako by se tu ochladilo, že?“ prohodila Minerva.
„Abyste byla v kompletním obraze, lady Bellatrix Riddleová je prvorozenou dcerou zesnulého druhého vévody z Gloucesteru Cygnuse Blacka,“ poučil Hermionu Snape. „Její otec původně domluvil manželství s francouzským markýzem Rodolfem Lestrangem, nicméně Bella projevila větší zájem o lorda Riddlea, vévodu z Lancesteru. Vzali se velmi mladí a jsou spolu dodnes.“
„Hezké. Zřejmě si byli souzeni.“
„To rozhodně.“
„A co další potomci Cygnuse Blacka? Říkal jste, že Bellatrix je prvorozená.“
„Její o pět let mladší sestru Medu rodina vydědila poté, co si vzala frontmana punkové kapely Teda Tonkse, odešla s ním bydlet do squatu a porodila mu dceru Nymfadoru.“
„Tonksovou?“ užasla Hermiona.
„Přesně tak. A jejich nejmladší sestřička je Narcissa Malfoyová. Ve skutečnosti nepochází ze šlechtického rodu, Blackovi si ji adoptovali v rámci své posedlosti charitou. Přesto jí náleží významná část dědictví a díky sňatku s Luciusem Malfoyem i právo užívat titul hraběnka.“
„A tyhle ženy jsou sestřenicemi Siriuse Blacka, jestli to chápu správně?“
„Velmi správně. Je to jedna velká šťastná rodinka.“
„Banda podělaných snobů,“ zabručel Moody a dopil zbytek ze své placatky. „Ale dělají prvotřídní rauty. Už se nemůžu dočkat těch husích jater a škeblí na víně.“

Pět minut po půl deváté už byli všichni usazeni a divadlem se rozeznělo druhé zvonění. V tu chvíli vpustil uvaděč postranními dveřmi Harryho Pottera a Ginny Weasleyovou, kteří se honem rychle posadili na svá místa v první řadě a snažili se na nikoho nedívat.
To, že Harry sedí přímo vedle Severuse, zaregistroval až po chvilce, kdy k němu pronikla nezaměnitelná vůně limetek.
„Á, dobrý večer,“ vyhrkl šeptem, když se jejich pohledy setkaly. „Ahoj, Hermiono. Sluší ti to.“
„Vám oběma to taky sekne a teď už mlčte,“ setřel ho Snape.
Hledištěm zaznělo třetí zvonění a opona se vznesla vzhůru.
Harry netušil, co ho ohromilo víc – jestli pompéznost výpravy, nevýslovná genialita hudby nebo neuvěřitelné výkony tanečníků. Nikdy nic podobného neviděl. O divadlo se nezajímal a jeho jediná zkušenost s ním byla návštěva dětského loutkového představení, na které ho v šesti letech dotáhla babička. (Neskutečně se tam nudil a přemýšlel, jak můžou dřevění panáčkové mluvit, když nemají plíce.)
Draco Malfoy na jevišti zářil jako hvězda v nitru temného vesmíru a s výrazem lehkosti předváděl kreace, které Harrymu připadaly fyzicky nemožné. Přesto v jeden okamžik zatrnulo nejen jemu, ale i Ginny, která ve tmě křečovitě stiskla jeho ruku. Dracovi při jedné z posledních zvedaček postřehnutelně zacukala pravá noha, jeho tvář zkřivila bolest a paže s naběhlými žilami, v nichž držel ve vzduchu svou partnerku, se roztřásly.
„Ježiši, on ji pustí!“ zašeptala Ginny vyděšeně.
Malfoy se zaťatými zuby vydržel přesně tak dlouho, jak měl, ale bylo vidět, že ho to stálo hodně sil. Navzdory tomu se dokázal okamžitě vrátit do výrazu a dotančit s obdivuhodnou precizností.
Po závěrečných tónech padlo s oponou i dramatické ticho, které se zdálo být nekonečné, třebaže trvalo jen několik vteřin.
Potom sál naplnil ohlušující aplaus.
Harry se přistihl, jak bezmyšlenkovitě vstává ze sedačky a tleská. A jak jeho potlesk nabírá na síle, když opona odkrývá hlavního aktéra dnešního představení. Draco stál přímo proti němu na samém kraji pódia, zpocený a očividně vysílený, ale taky nepopsatelně šťastný. Ukláněl se hluboce a procítěně a Harryho překvapilo, že v jeho obličeji není samolibost ani nadutost. Draco působil dojatě a tak trochu, jako by nevěřil, že se mu to opravdu povedlo.
Jakmile přední tanečníci obdrželi květiny a osobní gratulace od ředitele divadla, zástupců tisku a doktora Riddlea, jenž se právě stal štědrým donátorem baletního souboru, v sále se rozsvítilo a diváci začali pozvolna opouštět sál.
Ginny vzala Harryho za ruku a vlekla ho ven, neboť Harry se nějak neměl k odchodu, s nepřítomným pohledem zíral někam za spuštěnou oponu a blokoval uličku.
„Tebe to teda vzalo,“ prohlásila se smíchem a táhla ho do foyer, kde už bylo pro VIP hosty připraveno občerstvení.
„Jo,“ přiznal. „Fakt jsem si to užil. Vlastně jsem nikdy nic podobného neviděl. Rodiče chodívali do divadla často, ale mně to tehdy moc neříkalo.“
„Taky jsem ráda, že jsi mě sem vzal. Ale mám příšernej hlad, takže hurá na roastbeef a salát.“

Se stoupajícím množstvím vypitého alkoholu se recepce pozvolna měnila z nudné formální sešlosti na vcelku zábavnou akci, místy připomínající frašku. Doktor Slughorn právě soutěžil s jakýmsi obstarožním lordem v pojídání humra, skupinka kolem doktora Moodyho se vzájemně trumfovala ve vyprávění nechutných historek z operačního sálu a mezi tím vším se proplétala reportérka Rita Skeeterová v naději, že uloví něco opravdu pikantního pro svůj zítřejší článek.
Draco Malfoy se objevil po necelé hodině. Umytý a převlečený do ležérního obleku s motýlkem tyrkysové barvy. Bez make-upu působil daleko méně vitálně. Pod očima měl tmavé kruhy, které v nezdravě bledém obličeji nápadně vystupovaly.
Pozdravil se s rodiči, vlažně přijal několik osobních gratulací a přesunul se k baru, kde narazil na osamělého Pottera.
„Gin s tonikem,“ odpověděl barmanovi na otázku, co si dá. „A pro doktora Pottera taky.“
„Zrovna jsem chtěl přestat,“ ozval se Harry, odsunul prázdnou sklenici a zatvářil se rozpačitě.
„Už máte dost?“
„Jsem opilý tak akorát, aby mi bylo jedno, že mě tlačí boty a moje košile nemá správný odstín bílé.“
„V tom případě to chce ještě jeden drink. Aby vám přestalo být jedno, že máte na ruce hodinky.“
Harry sehnul hlavu a podíval se na své zápěstí. Skutečně si je zapomněl sundat. A přitom na to myslel celé odpoledne.
„Máte pravdu,“ uznal kajícně. „Dám si ještě jeden drink, abych se přestal trýznit myšlenkou, jaký jsem hňup a barbar.“
Draco se pobaveně ušklíbl a naznačil přípitek.
„Moc se mi to líbilo,“ řekl Harry vážným tónem. „Jste vynikající tanečník. Původně měl přijít můj otec, ale –“
„Váš otec mě vůbec nezajímá,“ prohlásil Draco tvrdě.
Harrymu chvíli trvalo, než překonal rozčarování.
„Mě vlastně taky ne. Jak se daří vašemu fibulárnímu štěpu?“
„Stojí to za hovno. Už si ani nepamatuju, jaké to je hýbat se bez bolesti.“
„Přesto jste se rozhodl pokračovat v baletu? Jste masochista?“
„Jsem, co jsem. Vy ostatně nejste jiný. Nebo jsem se spletl?“
Dracův upřený pohled Harryho silně znervózňoval. Nebyl si jistý, kam přesně ta otázka směřuje, jen matně tušil, že se netýká jeho posedlosti prací.
„Myslíte, že jsme stejní?“
„Mám dojem, že minimálně v jedné oblasti preferujeme totéž... Jestli se vám to líbilo, přijďte se někdy podívat na trénink. Jsem tu každý den od tří do pěti.“
„Včetně víkendů?“
„Samozřejmě.“
Draco postavil prázdnou sklenici na barový pult, přistoupil k Harrymu blíž a dvěma štíhlými prsty mu upravil límeček košile.
„Sněhobílá je nudná. Tahle vám sluší víc, i když je nepředpisová.“
Harryho mravenčilo v zátylku ještě dlouho po tom, co odešel.

Severus jako jeden z mála zůstával dokonale střízlivý, jelikož přijel vlastním autem, a proto ho konverzace s připitými pány a ovíněnými dámami značně vysilovala. Po jednom vleklém a zoufale zbytečném rozhovoru s lady Flintovou se odebral k bufetu, nabral si na talíř neslušně velkou porci řepového salátu a byl odhodlán zůstat tam po zbytek večera.
Hermiona, která jen tak tak unikla pomyslným spárům Luciuse Malfoye, když ho k sobě nechal zavolat doktor Riddle, se k němu brzy připojila.
„Po jak dlouhé době je odsud možno odejít, aniž by to bylo považováno za nevychovanost?“
„Chtěla byste jet domů?“
„Pohledy některých přítomných mi nahání husí kůži. A od vás nebylo fér nechat mě napospas těm obtloustlým skotským lordům.“
„Máte pravdu, bylo to nefér. Omlouvám se. Lady Flintová potřebovala probrat nějakou soukromou záležitost. Ale setřásla jste je obdivuhodně klidně.“
„Promiňte, doktore Snape, také bych rád zkusil ten řepový salát,“ ozval se postarší muž, který díky Severusově postavení nedosáhl na vytouženou mísu.
„Ovšem, sire Carle. Poslužte si. Mohu vám k němu vřele doporučit tenhle sýr.“
Hermiona nejprve ztuhla a pak se roztřásla jako jahodové želé o pár stolečků dál.
„Děkuji, Severusi. Mimochodem, tuhle mladou dámu ještě neznám,“ obrátil se na ni sir Carl náhle a v očích mu zablýskalo.
„Promiňte, toho představování je dnes tolik, že se člověk úplně přestává orientovat. Sire Carle, tohle je doktorka Hermiona Grangerová. Hermiono, sir Carl McLaggen, předseda kontrolní komise ministerstva zdravotnictví a člen dolní komory Parlamentu.“
Nastala nepříjemně dlouhá pauza, během níž si ti dva vzájemně hleděli do tváří a s podáním ruky rozpačitě váhali. Carl McLaggen se nakonec vzpamatoval jako první. Krátce stiskl Hermioninu dlaň a hlasitě si odkašlal.
„Doktorko Grangerová, nebudu předstírat, že nevím, kdo jste –“
V ten moment se u nich zčistajasna zjevila Rita Skeeterová, protáhla se kolem Severuse k bufetovému stolu a drcla do něj tak nešťastně, že mu z rukou vyrazila talíř. Snape ho ještě stačil zachytit, aby nespadl na zem, nicméně dobrá polovina obrovské porce salátu s kozím sýrem přistála na Hermioniných sametových rukavičkách.
„Paní Skeeterová!“ zaburácel McLaggen pohoršeně, zatímco Hermiona s nešťastným výrazem držela potřísněné paže před sebou, aby si neumazala šaty, a Severus se natahoval pro ubrousky.
„Jejda! Pardón! To jsem vážně nechtěla!“
„Možná by bylo nejlepší, kdybyste si odskočila na toaletu. Já zatím nechám přistavit auto a pojedeme,“ navrhl Snape, jehož snaha dostat salát z rukaviček za pomoci ubrousků se míjela účinkem.
„Ale co blázníte, vždyť to odnesly jenom rukavice!“ zachichotala se Skeeterová. „Může si je přece sundat!“
Oba pánové jí věnovali ledový pohled.
„Víte co?“ otočila se k ní Hermiona. „Máte pravdu. Proč ne. Vždyť o nic nejde.“
Několika chvatnými pohyby stáhla rukavičky a mrskla s nimi o špinavou podlahu. Ošklivá rudá jizva na její levé paži bezprostředně přitáhla pozornost. Snape se nutil nedívat, ale jeho oči k tomu urážlivému nápisu zabloudily také. Naposledy ho viděl před čtyřmi měsíci, tehdy ještě čerstvý a krvácející. Od té doby Grangerová nosila jen dlouhý rukáv a málokdo vlastně tušil, co pod ním skrývá.
„Proboha živého,“ vyrazil ze sebe McLaggen. „To je odporné.“
„Práce vašeho syna,“ vmetla mu do tváře Hermiona. „Možná je načase přestat ji schovávat a postavit se k tomu čelem, co říkáte?“
„Je mi nesmírně líto, k čemu došlo,“ zamračil se McLaggen. „Chci, abyste věděla, že odsuzuji činy, které Cormac spáchal, a byl bych vděčný, kdybyste na mě nenahlížela jako na člověka, který s tím má něco společného.“
„Odsuzujete to, co Cormac udělal? Vážně?“ vysmála se mu Hermiona a ani na vteřinu ji nenapadlo, že by se měla krotit, když hovoří s tak váženým a vysoce postaveným mužem. „Tak proč ta policejní šaráda? Proč to táhnete až před soud? Proč necháváte vláčet bahnem muže, kteří se postarali o to, aby mě váš syn nezabil?!“
„Doktorko Grangerová, já jsem žádnou obžalobu nevznesl.“
„Jistěže ne! Jen jste si trochu důrazněji popovídal se státním návladním, že?“
„Ujišťuji vás, že v případu smrti svého syna jsem nepodnikl žádné kroky, které by vedly k zahájení trestního řízení. Naopak. Můj advokát mi doporučil, abych se až do doby uzavření případu a vydání rozsudku držel zpátky a nezkoušel kontaktovat ani vás, ani jinou z obětí. Jeho doporučení jsem akceptoval. Pokud by bylo po mém, okamžitě bych vám vyjádřil hluboký soucit a nabídl kompenzaci za vzniklou újmu.“
Tohle prohlášení Hermioně nejen sebralo vítr z plachet, ono ji absolutně šokovalo.
„Takže vy nestojíte za honem na Siriuse Blacka?“
„Ne, doktorko Grangerová. Nemám nejmenší zájem na tom, aby byl Sirius Black uvězněn. S jeho zesnulým otcem Orionem jsme bývali dobří přátelé a já osobně si doktora Blacka velmi vážím.“
„Dovolíte?“ nachomýtl se k nim Lucius Malfoy, přilákán zvýšenými hlasy a lačným výrazem Rity Skeeterové. Vzal překvapenou Hermionu za ruku a zkoumavě si prohlédl stav její jizvy. „Uvažovala jste nad plastickou operací? Znamenalo by to triviální a téměř bezbolestný zákrok. Kožní štěp odebraný z vnitřní strany stehna. Pokud byste souhlasila, mohl bych vám operaci zařídit na své vlastní klinice. S náklady na léčbu si nemusíte dělat starosti.“
„Náklady uhradím já,“ nabídl se promptně sir Carl.
„Jak dojemné!“ zvolala Skeeterová, čímž si vysloužila další sérii chladných pohledů.
„Promyslím to,“ hlesla Hermiona. „Každopádně vám oběma děkuji.“
„Zavolejte mi kdykoli, doktorko Grangerová. Udělám si na vás čas,“ přislíbil Malfoy a taktně se vzdálil.
„Byl byste tak laskav a odvezl mě domů?“ obrátila se Hermiona na Severuse a ten stroze přikývl. „Omlouvám se za svůj výbuch emocí, sire Carle. Těšilo mě.“
„Nemáte se zač omlouvat. Jste velmi okouzlující dáma, čili potěšení bylo na mé straně,“ ujistil ji nikoli pouze formálně McLaggen a naznačil drobnou úklonu.
Než stihli sejít po mramorovém schodišti k zadnímu východu, na ulici už stál Snapeův F-Type a mladý, uhrovitý portýr mu podával klíčky.
„Díky,“ zabručel Severus, vsunul mu do náprsní kapsy pětilibrovou bankovku a podržel Hermioně otevřené dveře.
O chviličku později už mířili z centra na jižní předměstí, kde teď Grangerová bydlela. Ve voze panovalo zvláštní ticho a kromě skořice bylo uvnitř cítit šampaňské a štiplavá stopa doutníků, které se v divadelním foyer kouřily s náruživostí kubánského dělníka.
„Je vám dobře?“ zeptal se Snape, když Hermionina mlčenlivost trvala i na jeho vkus příliš dlouho.
„Ne,“ přiznala lakonicky.
„Můžu pro vás něco udělat?“
„Jo. Odvezte mě někam do baru a tam mě nechte. Objednám si vodku a budu se litovat, dokud se mi neudělá líp. Anebo dokud se nepozvracím. To bych viděla jako pravděpodobnější.“
„Mám lepší nápad. Seženu vám ananasovou pizzu a vezmu vás na jedno kouzelné místo.“
„A tam se pomilujeme?“
„Jen pokud do té doby vystřízlivíte a rozejdete se s přítelem.“
„Fajn. Kupte mi k té pizze kafe a já si zavolám... – No do prdele. Zastavte! Severusi, zastavte!“
Snape šlápl na brzdu, zapnul výstražná světla a zastavil vedle Fiatu obráceného na střechu.