35. kapitola: Narození

„Proč jste nejela do St. Phoenix?“
„Odmítli nás přijmout,“ vysvětlil za Tonksovou Lupin a bledý jako stěna stiskl Snapeovi ruku na uvítanou. „Sproutová je na neschopence a dnes v noci tam rodí pět žen.“
„A pohotovost?“
„Před týdnem měli trojitý záchyt zlatého stafylokoka. Hygiena vydala doporučení uzavřít příjem pro akutní rodičky... Vy jste byli nejblíž, tak nás poslali sem. Rád tě vidím, Severusi.“
„Už jste si pokecali?“ ozvala se nerudně Tonksová a námahou zahekala, když jí Myrtle pomáhala z pojízdného lůžka na vyšetřovací. „Já že bych docela ráda ten epidurál.“
Snape se shovívavě pousmál, usedl k počítači a nechal sestru provést základní přípravu před vyšetřením.
Doktor Artur Weasley pro jistotu setrvával v příjmové ordinaci, kdyby ho bylo třeba. Působil však nenápadně. Nikdo si ho v rohu místnosti ani nevšiml.
„Chodila jste na kontroly k doktorce Sproutové?“
„Jo.“
„To je dobře. Zjednoduší nám to práci.“
„Vám možná. Já nejspíš pojdu, než to dítě vytlačím.“
„Myrtle, připojte plodový monitor a změřte tlak... Nymfadoro, v kolikátém jste týdnu?“
„Nikdy – opakuju nikdy! – mi neříkejte Nymfadoro!“ procedila skrz bolestí zaťaté zuby a mračila se jako bohyně hněvu. „39 + 3.“
„Nějaké obtíže během těhotenství?“
„Do konce 5. měsíce nauzea a nechutenství. Tlak v normě, moč bez přítomnosti bílkoviny, krevní obraz OK, gestační diabetes mellitus negativní, dítě v pořádku. Placenta uložená v horní části zadní stěny, na poslední kontrole před tejdnem poloha dítěte hlavičkou.“
„Žádné poruchy srážlivosti?“
„Ne. Trombocyty v normě.“
„Acetylosalicylát v posledních třech dnech?“
„Ne. Já na bolest beru jen paracetamol.“
„Užíváte aktuálně nějaké léky?“
„Ne.“
„Máte na něco alergii?“
„Na chlapy a nekonečný otázky. Kdy dostanu ten epidurál?“
Snape dělal, že to přeslechl.
„Vaginální krvácení?“
„Ne.“
„Plodová voda odtekla?“
„Jo. Většina do kalhot. Tenhle magor mě ani nenechal převlíknout, takže jsem v nich přijela.“
„Tekutina byla čirá?“
„Nevím. Ty kalhoty jsou černý.“
„Dobrá. Test na streptokoka B?“
„Negativní.“
„Stafylokokus aureus?“
„Negativní.“
„HIV?“
„Negativní.“
„Fajn. To je pozitivní,“ mínil Severus, zavřel příjmovou kartu, přesunul se k vyšetřovacímu lůžku a nasadil si rukavice.
„Tlak 135/90, tep plodu 152, kontrakce silné, po šesti minutách,“ zahlásila Myrtle.
„Díky. Doro – můžu vám říkat Dora?“
„Říkejte mi třeba Lilith, černá kněžna pekel, když vám to udělá radost, jenom už mě konečně opíchejte, tohle je úděsný!“
Tonksová zmučeně zavyla, instinktivně se předklonila a objala si břicho. Lupin stál za ní a konejšivě jí masíroval ramena.
„Zkus tu bolest prodýchat, lásko.“
„Tak prodejchat, jo?“ obula se do něj hned, jakmile kontrakce odezněla. „Já ti asi nacpu do řiti meloun, řeknu ti, ať ho dostaneš ven, a budu se dívat, jak to pěkně prodejcháváš!“
„Na porodním kurzu mluvili o tom, jak je bolest důležitá –“
„Víš co? Drž zobák! Já o žádnou povznášející bolest nestojím! Chci napíchnout páteř a chci to hned!“
Severus se snažil jejich přestřelku ignorovat, někde v zasuté části podvědomí si však Remusovu roli nastávajícího otce škodolibě vychutnával. Léta, během kterých tenhle člověk lhostejně přihlížel jeho neustálému zesměšňování ze strany Blacka a Pottera, konečně překryl závoj satisfakce.
„Hrdlo měkké, otevřené na 6 centimetrů,“ oznámil hlasem prostým jakýchkoli emocí. „Vzhledem k vysokému děložnímu tonu a relativně krátkému intervalu mezi stahy, je dost dobře možné, že druhá doba porodní začne dřív, než stihnu anestézii připravit.“
Tohle prohlášení si od Dory vysloužilo další z hrozivých pohledů. Dokonce z jejího hrdla vymámilo zavrčení.
„Indikace se sice určuje primárně podle stavu porodní branky, avšak u provorodičky nebývá neobvyklé, že i po dosažení osmi centimetrů trvá porod další tři hodiny,“ ozval se Artur ze svého nenápadného rohu.
„Ano, to je pravda,“ přikývl Severus. „Přání rodičky je pro mě samozřejmě směrodatné. Myrtle, nabereme krev na Quicka a celkový obraz. Měření tlaku každých dvacet minut. Fetální monitor nechte připojený, zaveďte infúzní kanylu a dejte slečně Tonksové 0,3 miligramu adrenalinu. Jakmile budeme mít výsledky laboratoře, pustíme se do toho.“
„Já už nejsem slečna,“ informovala ho Tonksová vyčerpaně během chvíle menšího utrpení. „V lednu jsme se vzali.“
„Gratuluji,“ hlesl Snape.
„Pozval bych tě, ale byla to komorní záležitost – my a svědkové,“ vysvětlil Lupin lehce provinilým tónem. „Ani jeden z nás nechtěl mít na svatbě rodinu.“
„Pochopitelně. Představa střetu vyžilých pankáčů z East Endu a francouzských cirkusáků by od pořádání tradičního obřadu odradila i mě, a to se v tomto směru považuji za konzervativního.“
„Co magnesium sulfát?“ navrhl Remus snaživě. „Mohlo by to zpomalit průběh, abys ten epidurál stihnul.“
„Podání magnesia v tomhle případě silně nedoporučuji,“ ozval se znovu Artur. „Promiňte, Severusi, nechci působit dojmem, že se vměšuji, nicméně jako zkušený porodník –“
„Jako zkušený porodník byste měl tenhle porod vést, Arture. Když už jste podrobně seznámen s anamnézou a přáním pacientky, bylo by od vás laskavé, kdybyste zůstal. Pokud tedy nemáte nějaké neodkladné plány.“
„Velmi rád se toho ujmu,“ usmál se Artur. „Omluvte mě, půjdu se znovu převléct a vrátit věci do skříňky.“
„Adrenalin, který jsme podali, by měl kontrakce zmírnit a první dobu porodní prodloužit,“ poznamenal Snape, když doktor Weasley odešel. „Magnesium by naproti tomu mohlo kontrakce úplně zastavit, což nechcete, to mi věř.“
„Věřím,“ ujistil ho Lupin. „Co se týče odborných znalostí a lékařského úsudku, vždycky jsem ti věřil.“

„Máme výsledky krevních testů,“ oznámil Snape po necelé hodině, když vešel na porodní pokoj a tlačil před sebou vozík se sadou na lumbální punkci. „Všechno v normě. A krevní tlak 130/85 je také dobrá hodnota.“
„Říkala jsem, že je všechno v pohodě,“ zabručela Tonksová, která se právě pohupovala na velkém cvičebním míči a tím pohybem si ulevovala od setrvalé bolesti v kříži. „Akorát mám pocit, že už se odsud nejspíš nezvednu.“
„Potřebujeme polohu vleže na boku. Pomůžu vám vstát.“
Přikročil k ní a nastavil ruce, aby se za ně mohla zapřít.
„Kde je manžel?“
„Poslala jsem ho na čouda. Už mě sral.“
Severus s pobaveným výrazem zakroutil hlavou a pomohl Tonksové na polohovací lůžko, kde jí znovu nasadil pás monitorující plodové ozvy a děložní činnost. Pak připojil elektrody na snímání srdeční aktivity, do infuzéru aplikoval oxytocin, posadil se na stoličku a přitáhl k sobě tác s pomůckami.
„Jste opravdu povedený pár,“ prohodil, zatímco jí krouživými pohyby potíral záda Betadinem. „Musím přiznat, že jsem ještě nepotkal dva lidi, kteří by se k sobě na první pohled hodili méně.“
„Jo, vypadáme jako dvě lichý ponožky, co na sebe zbyly.“
„To je trefné přirovnání,“ ocenil, nahmatal na páteři správné místo pro vpich a označil ho.
„Přesto to nějak funguje,“ řekla zamyšleně.
„Možná právě pro ten kontrast,“ broukl stejně zamyšleným tónem. „Kůži znecitlivíme Xylocainem. Budou to tři drobná píchnutí.“
„Jasně. Perte to do mě. Ta bolest mě živou nedostane.“
Severus provedl lokální umrtvení, vhodil použitou injekci do emitky a natáhl se pro Tuoyho jehlu – mnohem širší, mnohem delší a vyhlížející bez nadsázky jako mučící nástroj.
„Teď se co nejvíc uvolněte a nehýbejte se. Ucítíte setrvalý tupý tlak, lupnutí a krátkou ostrou bolest při proražení epidurálního prostoru. Nic jiného byste cítit neměla. Vybral jsem prostor L3-L4, kde je zavádění nejkomfortnější. Pokud nastane jakýkoli problém, okamžitě mi řekněte.“
„Nebojte, to já se kdyžtak ozvu. Budu myslet na něco příjemnýho. Třeba na jamajskej rum. Až to děcko přestanu kojit, zleju se jako dobytek.“
Snape přiložil hrot jehly k vybranému místu, hladce zajel do podkoží, přitlačil a po několika vteřinách správně odhadnutého tlaku prošel mezi obratli do míšního kanálu.
„Jsem uvnitř. Teď zavedu katétr. To může být trochu nepříjemné.“
Tonksová sebou za celou dobu jedinkrát neškubla. Ležela klidně zabalená do klubíčka, se zavřenýma očima dokonce vypadala, že spí.
„Aplikuji testovací dávku 2,5 mililitru půlprocentního Marcainu... Umístění katétru správné, tlak 120/85, tep plodu 135. Všechno v pořádku?“
Dora jen spokojeně zavrněla.
Severus připojil k antibakteriálnímu filtru na konci katétru stříkačku s plnou dávkou a pomalu, jemným tlakem na píst vstřikoval anestetikum do páteřního kanálu.
Tonksová blaženě vydechla. Celým tělem se jí rozlila vlna uklidňujícího tepla. Bolest, o níž si myslela, že už nikdy v životě neskončí, teď pozvolna ustávala. Oči jí zaplavily slzy úlevy.
Snape vytáhl stříkačku, uzavřel filtr, nechal hadičku volně viset a ještě jednou překontroloval na monitoru údaje o srdeční činnosti.
„Hotovo. Klidně už se můžete hýbat.“
Dora se protáhla a opatrně se posadila.
„Vsadím se, že vám to tady říká každá druhá, ale jste vážně dobrej. Teď už chápu, proč jste odešel z fakultní. Mít tyhle ruce, nechám se platit v diamantech.“
„Odpočiňte si. Sestra vás za patnáct minut přijde zkontrolovat. Monitory si nechte na sobě. Během první čtvrthodiny se mohou objevit komplikace v podobě poklesu tlaku nebo srdečních ozev plodu.“
„Jasně.“
„Dostala jste dávku na devadesát minut. Pokud do té doby neporodíte, zastavím se za vámi a zopakuji aplikaci. V opačném případě vám přeji hodně štěstí a rád jsem se s vámi setkal.“
„Taky jsem vás zase ráda viděla, doktore Snape. O hodně radši, než tenkrát ve čtvrtým měsíci.“
Severus se na ni zadíval nechápavě.
„Ten váš šampón mě fakticky ničil.“
„Už třicet let používám jeden a ten samý.“
„Jo, s limetkama. Ještě teď se mi z nich zvedá kufr, když je vidím v obchodě. Ale ten šampón už mi nevadí. Zato skořici nemůžu cejtit ani z dálky.“
„V tom případě se dá hovořit o štěstí, že jsem byl dnes večer příliš líný na to uvařit si ovesnou kaši. Dávám do ní tolik skořice, že by to netrénovanému jedinci pravděpodobně sloupalo jazyk.“
„Blééé. Jděte už. Fuj. Bože. Takovej hnus.“
Snape za sebou zavřel a teprve pak se rozesmál.

„Máme tu kontrakci, tak ještě jednou pořádně zatlačte!“ povzbuzoval ji Artur. „Pojďte, Doro. Pořádný nádech a tlačit.“
„Já už nemůžu! Nemůžu!“
„Můžete.“
„Ne. Strašně to bolí! Zavolejte Snapea! Chci další dávku!“
„Doro, už jsme ve finále. Podávát další farmakum je zbytečné, věřte mi.“
„Není to zbytečný. Chci ho. Chci oblbovák. Koukejte mi ho dát.“
„Miláčku, za pár minut bude konec,“ uklidňoval ji Remus a dovoloval jí drtit mu nelidským způsobem ruku. „Ještě párkrát zabereš a miminko bude na světě. Ty to zvládneš.“
„Hovnooooooooo!“
„No vidíte, jak vám to jde,“ pochválil ji Artur. „Jsme zase o kousek dál. Hlavička už je téměř venku. Až přijde další stah, opřete se do toho a bude po všem.“
„Proč já kráva nešla na císaře!“ zakňourala a zoufale se tahala za propocenou košili. „To byly pořád kecy, jak přirozenej porod obohacuje a osvobozuje... Ááá, pošlete mi tam tu drogu nebo vás ukopu k smrti!“
„Já Marcain podávat nesmím, nejsem anesteziolog.“
„Tak ho sakra zavolejte! Kde je? Proč tu není? Slíbil, že mi přijde dát další dávku!“
„Emily, přiveďte doktora Snapea prosím... Doro, přichází další kontrakce, soustřeďte se. Děťátko může být na jedno pořádné zatlačení venku.“
Nebylo. Tonksová do příchodu Severuse odmítla spolupracovat. Jen naříkala a nadávala. Jakmile však prošel dveřmi a zamířil k ní, na tváři zrudlé námahou se objevil úlevný úsměv.
„Tady je, můj anděl, můj limetkovej spasitel,“ drmolila ochraptělým hlasem a zoufale k němu vzpínala ruce. „Nastřel mi to tam a postavím ti oltář, zlato. Budu se k tobě modlit každou noc až do skonání světa. Kurva, to tak kurevsky bolí!“
Snape pozvedl obočí, rozmrkal tu šokující záplavu poetických slov a přemístil se Tonksové za záda. Porodní poloha na boku mu teď výrazně usnadňovala práci. Během tří minut už do její míchy proudila nová dávka anestetika.
„Ach Bože, díky.“
„Stačí ,Severusi',“ušklíbl se. „A bez toho oltáře se klidně obejdu... Tlak 120/85, tep 100. Přidávám do kapačky oxytocin s roztokem.“
„Plodové ozvy na spodní hranici,“ zahlásil Artur při pohledu na fetální monitor. „Bohužel teď neucítíte kontrakce, Doro, takže musíte tlačit přesně ve chvíli, kdy vám řeknu, ano?“
„Jasně. Teď už ho vytlačím jak nic. Připravte si podběrák, pánové, možná ho budete muset chytat.“
Po třech minutách se konečně dostavil další stah. Zvýšení hladiny Marcainu značně ubralo na jeho intenzitě, přesto stačil na to, aby hlavička dítěte vykoukla ven.
„Výborně. Jde vám to skvěle! Teď se vydýchejte a znovu. Jedeme. Poslední zatlačení. Dejte do toho všechno.“
O pár vteřin později už doktor Weasley zachytil chlapce za ramínka a pomohl mu jemně přistát na prostěradle pod matčinýma nohama.
„Klučina je na světě. Zvládla jste to, Doro. Jste báječná. Remusi, chcete přestřihnout pupečník?“
Lupin na malou chvíli dočista oněměl. Klečel na podlaze vedle lůžka, tiskl své ženě dlaň a díval se, jak jeho malý syn začíná spontánně dýchat a tenoučce plakat.
„Obávám se, že se mi příliš třesou ruce. Limetkový spasitel bude vhodnější volba.“
Zatímco Artur ošetřoval poporodní krvácení, Snape s kamennou tváří sebral z chirurgického síta nůžky, přestřihl pupeční šňůru, opatrně dítě zvedl a položil ho vedle Tonksové.
„Proboha, to je nejošklivější novorozeně, jaký jsem kdy viděla,“ nakrčila nos, do výstřihu košile se jí však kutálely slzy radosti. „Vypadá jako Yetti. Yetti, co se vyválel v kaluži krve.“
„Jestli chcete, můžeme ho omýt.“
„Ne,“ odmítl Remus, zabalil ho do připravené deky a něžně ho pohladil po zarostlém temeni. „Ještě ne. Necháme si ho chvilku u sebe.“
„Beze všeho,“ přikývl Severus. „Jen potvrdím Apgar skóre a pak už vás nechám být a půjdu se věnovat něčemu, co mi zvedne testosteron na normální hladinu.“
Sklonil se k malému človíčkovi, stetoskopem poslechl srdeční ozvy a malíčkem ho pošimral pod bradou a na obou chodidlech.
„Tepová frekvence 130 úderů za minutu, dýchání čisté, spontánní pohyby, reakce na podráždění pozitivní, lehká akrocyanóza. Apgar 9. Emily provede další kontrolu po pěti minutách, to už bude určitě za plný počet bodů. Adaptuje se dobře. Gratuluji vám oběma k závazku v minimální délce trvání osmnáct let. Až vás převezou na oddělení šestinedělí, Tonksová, přijdu vám vyndat ten katétr a ošetřit ránu. Teď mě omluvte, jdu si prolistovat časopis o autech a koupit po internetu pár zbytečných rybářských potřeb.“
„Bude se jmenovat Edward,“ rozhodla Tonksová.
„Chceš mu dát jméno po svém otci?“ užasl Lupin.
„Ne. Po vašem dědečkovi,“ promluvila k Severusovi, který už si stahoval rukavice a bral za kliku. „Sir Edward Lloyd. Neurochirurg. Podílel se na výzkumu blokace nervů pomocí zásahu do míšního kanálu. Dostal za to i pár ocenění, jestli se nepletu.“
„Nepletete,“ potvrdil Snape. „Jak ale víte, že to byl můj dědeček?“
„Podle fotky v novinách. Jste si podobný.“