Náhle

V těžkém tichu Olena sklidí papír a tužku. Dozvěděla se mnohem víc, než čekávala.
„Co bude teď?” zeptá se Šimon. „Zase zmizíš?”
„Nevím, co bude.” Zabodne pohled do stolu, nedokáže se na něj podívat. „Nechci zase čekat na svolení normálně žít.”
„Neodpověděla jsi mi na otázku.”
„Jestli zmizím, nebude to moje rozhodnutí.”
Chvíli je zase ticho.
Pak promluví oba najednou.
„To už je na mě —”
„Každý den —”
„Pokračuj.”
„Pokud půjde všechno dobře, každý večer ti zavolám.”

Když zahne do své ulice, ze zvyku se rozhlédne. Ani stopy po magii. Po komkoli.
Zvedne hlavu, vyhledá očima okna svého bytu.
Jsou rozsvícená.