Most

"Chci být tvoje učednice!" vyřkne zajíkavě.
Její slova visí mezi námi. Nic neříkám - nevím co.

V napjatém tichu vstávám. Přejdu dvůr ke studánce. Na hladině mě pozorují Martinovy černé oči a já znovu odplouvám...

"Marianno," vytrhne mne její hlas a přelud mizí. Ona nezmizela, skutečná, plná rozpaků a zápalu.

Stojí jako hrana - mezi iluzí a skutečností, bolestí a zapomněním. Samotou a zranitelností.

"Nauč mě, jak být čarodějkou," prosí.

Už nemůžu. Nedokážu znovu začínat.
Zatvrdím tvář. "Proč?"

"Protože nic jiného být nemůžu," zašeptá a stud v jejím hlase je jak čára v písku.

Skláním hlavu a čáru překročím. "Umíš podojit kozu?"