1. Zpátky v čase

Hluboký, ale zase ne TAK hluboký, nádech před dveřmi, zacinkání zvonku a postup k pultu...

Kavárna je živá, lidé se u stolků baví, pijí, jedí, starají se sami o sebe. Nikdo mi nevěnuje zvláštní pozornost, kromě baristy, jemuž sdělím svou objednávku, zatímco si rozepínám kabát. Pohledem skenuji stoly, jestli někde najdu místo. Mohl bych si vzít kávu na cestu, ale po celém dni venku, kde je nepříjemně lezavo, si chci alespoň na chvíli sednout a načerpat nějaké teplo.

V rohu místnosti sedí u stolu jeden osamocený muž, záda obrácená ke všem okolo, aura nepřístupnosti rozlezlá až k okolním stolům. Chce být sám, to je jasné. Jindy bych na to možná bral ohled, ale dnes už mám všeho plné zuby, takže když mi barista podá mou kávu, prostě se vydám tím směrem, čert to vem.

Když dojdu na jeho úroveň, odkašlu si.
"Je tady volno?"

Trhne sebou, jak ho můj hlas překvapí a vyruší.
"Byl bych raději sám," odvětí nerudně a zvedne ke mně hlavu.

Teď je řada na mně, abych sebou trhl, protože ty modré oči, co mě zrovna nepřátelsky přibodly ke zdi, moc dobře znám. Na skráních mu prokvétá stříbrná, vrásky u očí se mu prohloubily, oči zestárly o víc než čas, který uplynul, ale je to on. Panebože!

"Adame?!"

Jen tak tak nezačnu hyperventilovat, jelikož mě jeho přítomnost vrací zpátky do minulosti a tělo na to reaguje známými mechanismy, které se mi za těch 10 let, co jsme se neviděli, téměř podařilo vymýtit. Odsunu židli, kecnu na ni s elegancí člověka, jemuž se podlomily nohy a pozdravím ho: "Ahoj, Šimone."

Někdy na světě prostě existují dny, které vám připomenou minulost tak jasně, že si říkáte, že roky mezi ní a touhle chvílí byly jen sen. A někdy jsou na světě dny, kdy máte pocit, že vás osud nakopal do zubů. A občas, když máte opravdu sakramentskou smůlu, se tyhle dva dny spojí v jeden. Jako právě mně.

Náhle je mi znovu osmnáct, jsem na pokraji zhroucení a můj svět jako kometa za moment protne tenhle muž...