6. Zvědavec

Betonová zídka byla hezky vyhřátá od Slunce, když se na ní uvelebil. Tady, nahoře, bylo sice o něco chladněji než v ulicích, ale Sluníčko tu svítilo déle.
Vodprejskni se spokojeně protáhl a rozplácl se tak, aby získal co nejvíce slunečního svitu. Jako by nebyl kočka, ale rostlina.
Sem moc členů Klanu nechodí. Vnímají, dokonce vyhledávají temnější vibrace, které jim rozechvějí vousky a způsobí příjemný pocit na páteři, ale tady se nejedná ani tak o vibrace, jako o zemětřesení.
Láká ho to, někdy zkouší, jak moc se dokáže přiblížit, než vyjekne a se zježeným ocasem uteče.
Kdyby byl člověk, asi by dělal adrenalinové sporty. Ale kočky Klanu adrenalinové sporty nedělají. Ony adrenalinem žijí.
V tu chvíli, když nepodřimují.
Podřimoval.
Sluníčko hřálo.
Zabrumbal motor Plecháče.
Neprobral se, jen mu škublo ucho. Když byl malý, měl Plecháče rád. Když zastavily a Člověk odešel, byla v nich teplá místa. Malé kotě se k nim snadno dostalo a pak bylo hezky.
Dokud jednou Plecháč nezařval, nerozvibroval se a země pod ním nezačala ubíhat dozadu.
Jeho nářek nikdo neslyšel a i když Plecháč zase zmlkl, trvalo mu až dlouho do tmy, než se odvážil vysoukat ven. Byl Tady. Máma a sestřičky Tam.
Už neměl rád Plecháče. Jsou nebezpečné a ukradnou vám život.
Zavál vítr a zastudil ho na zádech.
Pootevřel oči.
Skvrna světla, ve které ležel, už zmizela. Bude načase se pomalu vydat dolů, do městečka, kde se začnou vinout Vůně, jídlo se bude objevovat v Krmných stanicích a když Lidé uvidí, jak do nich leze, budou volat jeho jméno.
Protáhl se. To je důležitá práce a nesmí se zanedbávat. Každý jednotlivý sval, každý jednotlivý drápek, otevřít tlamičku a silně zívnout...
Něco bylo jinak.
Nevnímal prohlubující se šero. Jeho zorničky se přizpůsobily a viděl jako ve dne. Odjíždějící Plecháč ho nikterak nevyvedl z míry; když se jim držíte z cesty, nejsou nebezpečné.
Temný vír, který mu příjemně ježil kožíšek, byl trochu jiný.
Každá kočka ví, že jakákoliv změna v Temných místech je podezřelá. Zvlášť, když ji nemůžou přičíst na vrub nikomu z Klanu.
Odfrkl si. Je nejblíž, měl by to prozkoumat.
Nechtělo se mu, ale přece už není malé kotě. S nepříjemnou Temnotou se dokáže vypořádat.
Přimhouřil oči a zvedl ocas. Jeho špička se rozvibrovala.
Hm. Jako by v Temném víru byl nějaký nový pramen.
Světlo? Tma?
Jinakost.
Opatrně se k němu vydal, zlehka dopadaje na polštářky tlapek. Podél rozbité Tvrdé cesty, na měkčí půdě a blízko trsů trav, ve kterých může zmizet.
Ne že by se před Temným vírem dalo zmizet.
Branka, která odnepaměti dělila svět na Tady a Tam ležela na zemi.
Pramen volal od ní.
Teď už se skoro plazil, bříško se téměř dotýkalo země a ocas se nepříjemně cukal. Takhle blízko ke Zřídlu se žádná kočka neodvážila už po generace. Z ladného kocoura se stala roztřesená loutka.
A pak... uvolnění.
Čumáčkem se dotkl rýhy vyryté v písčité zemi. Jedné z mnoha.
Dělila svět na Tady a Tam. Lépe než předtím branka.
Tady bylo nehezky. Ale přesto, dokázal se dostat tak blízko k Víru...
Většina temnoty zůstávala Tam. Přelévala se a bytněla.
Zasyčel na ni.
Pak se otočil a uháněl tak rychle, že se málem překulil.

Lidé jsou hloupí.
Necítí temnotu, říká se. Ale je to pravda?
Hrají si se silami, kterým nerozumí.
To pravda je.
Několik čar v zemi... nezastaví nic. Ani celý spojený předoucí Klan nedokázal víc, než svést nejhorší Pramen mimo hlavní obydlí Lidí.
Kde je Tma, bude vždycky Tma.
Začenichal.
A kde je jídlo, nemusí být jídlo zítra. Důležité věci první.
Přestárlá uzená makrela skvěle smrdí. A jak nádherně je slizká.
„Vodprejskni!“
Některé věci zůstávají příjemně stejné.
Jiné se asi nepříjemně změní. Bude muset dát vědět v Klanu. A varovat Toho, co naslouchá.

„Kolikrát ti to mám říkat. Nemůžeš je krmit. Když začneš s jedním, za chvíli jich tu máš tlupu.“
„A to vadí?“
„Jo, to vadí. Budou nám očurávat zahradu. Prát se a taky... se mrouskat a tak. Klidně se nevyspíme.“
„A to vadí?“
Pohled nevinných blankytně modrých očí. Někdy bys ho zabil.
„To vadí! Všem.“
„Kdybyste mu pořídili kotě, tak by nekoukal po těch toulavejch...“
„Vždyť víš, že Violet je alergická,“ bezradný otec si prohrábl vlasy. „Ještě ty ho v tom podporuj. Zvíře není hračka, zvíře je vodpovědnost, jasný?“
„Jasný.“
Tatínek má pravdu. Zvíře je zodpovědnost.
Umaštěná ručka míří nenápadně do kapsy.
Karbanátek mu stejně nechutnal. Podělí se o něj.
Zvíře JE zodpovědnost.
Už mu dovolí, aby ho pohladil. Přede mu tajemství. A on má pro něj jméno. To druhé.
„Kočička...“
„Blue! Co děláš venku, pojď domů!“
Volání ze zápraží. Bezpečné.
Ale pak blíže...
„Blue, ty tam krmíš kočku? Že to řeknu mámě!“
„Neřekneš.“
V hlasu je jistota. A má pravdu.
Kocour odběhne, když se Amber přiblíží. Prohrábne mladšímu sourozenci vlasy a nakrátko ho k sobě přitiskne.
„To víš, ty moulo. Tak pojď, je čas jít spát.“
Na zápraží se Blue otočí a podívá se na Dům. I když odsud není vidět. Pak stiskne sestřinu ruku, silně.
Trochu se bojí.
Vodprejskni varování předal.