O matkách, koních a Italech

Moje máma měla vždycky velký sny. Středozápad jí nikdy nebyl dost dobrej. Nechtěla zkysnout na farmě s ovcema a koňma a nasáknout do hlasu buranskej přízvuk arkansaskejch kopců, tak frnkla do New Yorku, jako by tam snad už na ní na nádraží čekal liftboy v červenym a na Long Islandu načančaná vila.

V Brooklynu se zbláznila do prťavýho Itala, kterej ze všeho nejvíc chtěl s touhle dlouhonohou blonďatou gazelou syna. Upnuli se teda na společnej cíl a ona si myslela, že ho může zkrotit, vychovat, uklidnit, jako nějakýho koně, na kterýho vytáhnete udidlo, bič a lonži a uděláte z něj zvíře věrný na doživotí. Měla už sice jednu kabelku Coco Chanel a lodičky s červenou podrážkou, kterýma jí Ital obdaroval, když výjimečně trhnul balík na sázení, ale ta farma v ní prostě zůstala. A přes děcko je k zotročení chlapa nejlepší cesta, no ne?

Nakonec prásknul do bot, když mi nebyl ani půlrok, ale ještě před mým narozením si vydupal, že se budu jmenovat po něm, Tommaso Fioretti. Rodinná linie nebo tak něco. Víckrát jsem o něm neslyšel. A tak mi zůstalo zpropadený, nesmyslný italský jméno a ani jeden rodič, protože pro oba dva jsem se ukázal být životním omylem.