44. Pochybování

„Jaký jste měl k sestře Vaneové vztah?“ položil vcelku rutinní otázku detektiv seržant Runcorn a Edwarda tím vrhl do kolotoče vzpomínek, které hrály pestrými barvami a voněly kakaovým dortíkem.
„Já nevím. Nevím, jak ho definovat.“
„Byli jste si blízcí?“
„Nijak zvlášť.“
„Takže běžný kolegiální vztah?“
„Nejspíš.“
„Hm,“ mlasknul netrpělivě Runcorn a naškrábal nějakou poznámku do svého notesu. „Jak dlouho jste spolu pracovali?“
„Aktuálně necelý rok. Ale znali jsme se déle. V březnu 2000 jsem ji přijímal na oddělení, když dostudovala obor anesteziologická sestra.“
Edward se odmlčel. Opřel se zády o stěnu za sebou, založil si paže na hrudi a hlavu vtáhl mezi ramena. Byla mu zima a žaludek měl rozkymácený, jako by prodělával mořskou nemoc.
„Takže se dá říct, že jste spolu vycházeli dobře?“
„Jste sladkej,“ řekla a políbila ho na tvář.
„Ano. Vycházeli jsme spolu dobře.“
„Nezmínila se před vámi o nějakých vážných starostech, depresích?“
„Ne.“
„Nepřipadala vám v poslední době skleslá nebo podrážděná? Nechovala se třeba jinak než obvykle?“
„Ne. Romilda Vaneová byla asi ta nejveselejší sestřička, jakou jsem kdy poznal. Nedovedu si vysvětlit, proč spáchala sebevraždu.“
„Pokud to sebevražda byla,“ utrousil Runcorn. „Kde jste byl mezi desátou a půl čtvrtou?“
„To je směšné. Ptáte se mě na alibi?“
„Vytvářím si časovou osu. A neshledávám na tom nic směšného.“
„Tady dole jsou všude kamery. Stáhněte si záznam a uvidíte, kde se kdo pohyboval, včetně časového údaje na vteřinu přesně.“
„Kamerové záznamy jsme ještě neprojížděli, ale určitě to brzy uděláme. Odpovíte mi na otázku nebo ne?“
„Přišel jsem s doktorem Blackem ve tři čtvrtě na tři. Celou dobu jsme byli na vyšetřovně, dokud se neobjevil doktor Smith a neoznámil nám, k čemu došlo.“
„Dorazili jste do práce ve tři čtvrtě na tři ráno? To je dost zvláštní začátek směny.“
„Nemohli jsme dospat.“
„Spíš jste vůbec nespali, ne? Kdy jste odsud včera odešli?“
„Večer.“
„Kdy?“
„V šest.“
Detektiv Runcorn si jeho slova zaznamenal do notesu.
„Byli jste na té vyšetřovně s doktorem Blackem sami? Nebo s nějakým pacientem?“
Edwardovi už jeho dotazy lezly na nervy. Zavřel oči, zmáčkl si kořen nosu a prodýchal všechen ten vnitřní vztek.
„Byla tam s námi doktorka Potterová.“
Runcorn mu věnoval dlouhý, upřený pohled. Napůl se v něm odrážela zvědavost, napůl dychtivé očekávání.
„Ne, neřeknu vám, co jsme tam dělali,“ prohlásil Edward nekompromisně.
„Proč?“ podivil se detektiv upřímně.
„Protože vám do toho vůbec nic není. A teď mě omluvte, musím zpátky do práce.“
„Beze všeho. Jen ještě jednu otázku, když dovolíte. O čem s vámi mluvila Rita Skeeterová, než se její stav tak prudce zhoršil?“
„Co to má sakra společného –“
„Nic. Tohle se Romildy Vaneové netýká. Vyšetřujeme i úmrtí paní Skeeterové. A já mám informaci, že s vámi hovořila. Dokonce si vás k rozhovoru jmenovitě vyžádala. Přestože jste nebyl jejím ošetřujícím lékařem.“
„Mýlíte se, nicméně vás omlouvá skutečnost, že nevíte, jak to v nemocnicích chodí. Já sice nejsem zapsaný v kartě jako odpovědný lékař, to ovšem neznamená, že jsem nebyl součástí lékařského týmu, který se o ni staral. Vedl jsem anestezii během těch pěti hodin, kdy ji doktor Black a doktor Moody dávali dohromady.“
„O čem jste spolu mluvili?“
Runcornův pohled nečekaně ztvrdnul. Tón jeho hlasu zastudil a něco v něm podivně rezonovalo. Jakási nepatřičná naléhavost, jako by mu na získání odpovědi až chorobně záleželo. Edward zpozorněl.
„Podobný nátlak už jsem při výslechu zažil. Konkrétně před 13 lety, kdy proti mně stál inspektor Cliff Malloney.“
Runcorn se ošil. Nebyl služebně nejmladší a Malloneyho jméno mu zjevně říkalo mnoho. Zaklapl notes a schoval ho do náprsní kapsy.
„Nedopadl zrovna slavně,“ dodal Edward. „Prý živoří na nějaké skotské farmě.“
„Vyhrožujete mi?“ procedil Runcorn mezi zuby.
„Nikoli. Jen si vás dovoluji upozornit na svoje práva. Nejsem zadržený, ani jsem nebyl oficiálně vyzván k podání vysvětlení. Je tedy čistě na mé dobré vůli, co vám povím. Momentálně mám chuť říct už jenom jednu věc – sbohem, detektive.“
Nechal ho stát uprostřed chodby, cestou na ARO v rychlosti naťukal zprávu a poslal ji Siriusovi a Lily.
NEMLUV S RUNCORNEM!
Zabočil k pánským toaletám, zavřel se v kabince, vytáhl svůj telefon s předplacenou kartou a zavolal Mikeovi.
„Kdo je Runcorn?“ vypálil hned, jak to Corner vzal.
„Seržant z mýho týmu. Proč?“
„A není náhodou i v týmu Voldemort?“
„O co jde?“
Bylo slyšet, jak Mike otočil klíčem v zámku a pustil sprchu.
„Naše vrchní se předávkovala inzulinem a já se ocitl v zajetí jeho dotěrných otázek –“
„Cože – Denisa si vzala život?!“
„Moje vrchní! Harryho vrchní. Romilda Vaneová, zatraceně!“
„Fuj, to jsem se lekl. Už jsem myslel, že budu muset jet za Colinem a říct mu, že má ségru po smrti. Fajn, tak co se teda děje?“
„Runcorn to přijel prověřovat. Vyslechl recepčního, který Romildu našel, a pak se okamžitě pověsil na mě. Ptal se, o čem jsem mluvil s Ritou Skeeterovou.“
„Jo, to Ritino úmrtí mi volali asi před třema hodinama, už jsem spal. Musíme to vyšetřovat jako vraždu, nedá se nic dělat.“
„Krucinál, Mikeu, já chápu, že je teprve šest ráno, ale mysli trochu! Chtěl vědět, proč se mnou Rita mluvila!“
„Počkej. Jako že…? Copak on se –“
„Vyjádřil údiv, že si mě k sobě Rita nechala zavolat, ačkoli jsem nebyl její ošetřující lékař. Otázku, o čem jsem s ní mluvil, položil dvakrát. Podruhé už to znělo, jako by na té informaci závisela jeho kariéra. Nebo život? Těžko říct. Co nejhoršího by se mu mohlo stát, jestliže ho sem Riddle vyslal a on se vrátí s prázdnou?“
„Ty sis vzal do hlavy, že Albert Runcorn –“
„Ale ne! Do háje!“ Edward praštil do stěny kabinky, až se otřásla. „Mělo mi to dojít mnohem dřív. Jsem unavený.“ Dosedl na sklopené prkýnko a dlaní si podepřel hlavu těžkou jako olověná koule. „Řekl, že vytváří časovou osu –“
„To je běžný vyšetřovací postup –“
„Jenomže jemu vůbec nejde o Romildu Vaneovou! Dává dohromady moji časovou osu!“
„Ede, nezačínáš bejt krapet paranoidní?“
„Riddle se snaží zjistit, kde jsem večer byl. Víme, že monitoruje můj pohyb a má přehled, kam chodím a s kým. Jenomže včera v šest nás Percy Weasley vyzvedl u bočního vchodu a odvezl do Coventry. Zpátky jsme dorazili ve tři čtvrtě na tři ráno. To znamená skoro devítihodinové okno.“
„Moment. Brzdi trochu, jo? Ještě jsem si ani nestačil vypít kafe, můj mozek se teprve rozjíždí a ty meleš jako Sherlock na tripu. Percy tě vzal do Coventry? Jako do výcvikovýho tábora?“
„Ano, ale to je teď úplně nepodstatné! Posloucháš, co ti říkám?“
„Máš pocit, že je Albert Runcorn krysa.“
„A není? Můžeš se za něj zaručit? Panebože, jaký detektiv by tak lpěl na tom, abych mu prozradil, o čem se mnou mluvila pacientka, kterou ošetřovalo X dalších doktorů, z nichž ani jednoho nevyslýchali? Já ti to povím – ten, který tuší, o čem jsem s Ritou mluvil, a potřebuje si to potvrdit. Nevím, od koho se za tak krátkou dobu, kdy se Ritin případ překvalifikoval na vraždu, dozvěděl, že si pro mě nechala poslat, ale tipuju, že bude mít v nemocnici informátora.“
„Do hajzlu prkennýho, jestli je Runcorn jeho člověk, tak –“
„Nemůžu to tvrdit s jistotou, ale radši to budu předpokládat. Když jsem před ním zmínil Cliffa Malloneyho, začal se chovat defenzivně. Bylo na něm znát, že chápe, proč to jméno vytahuju.“
„Byl jsi drzej?“
„Ne. Jen asertivní. A sardonický. Maličko.“
„Takže jako obvykle.“
„Mohl jsem být nepříjemnější.“
„Fajn, a co teď? Jestli je tvůj předpoklad správnej a Runcorn v tom jede taky, potom tím, že jsi otevřeně přiznal nedůvěru a odmítl mu odpovědět, jsi mu vlastně nepřímo potvrdil, že rozhovor s Ritou k něčemu vedl. K něčemu, co nechceš prozradit. V kombinaci s tím zmíněným časovým oknem, kdy nemají páru, co jsi dělal, to znamená jediný – Riddle si bude myslet, že jsi porušil dohodu a že něco kuješ.“
„Asi bych měl kontaktovat Percyho.“
„To rozhodně udělej. Já si posvítím na Runcorna. Možná by se dalo zařídit, aby už Riddleovi žádnou zprávu nepředal. Jestli mi rozumíš…?“
„Ne. Tedy ano, rozumím, ale ne, nic takového nepodnikej. Zavání to průšvihem. Mohlo by to ještě víc rozvířit vody… Potřebuju, abys mi sehnal kontakt na policejní stanici v Dijonu, velitele eskadrony Pierra Couberta. Psáno C-O-U-B-E-R-T. Zvládneš to?“
„Mám svýho člověka na pařížský pobočce Interpolu. Zavolám mu. Proč se s nimi chceš spojit?“
„Chci, aby poskytli ochranu Elizabeth. A mojí matce.“
„Rozumím. Jdu Tonymu brnknout. Jestli se na mě v tomhle směru dokážeš spolehnout, můžeme to zařídit i bez tebe. Abys sám nemusel nikam volat. Možná by to bylo bezpečnější.“
„Jak moc tomu chlapovi věříš?“
„Svým životem, brácho. Je to můj nejlepší kámoš už od základky. Dvakrát mi zachránil kejhák, když jsme spolu sloužili u glasgowskýho sboru a potýkali se s drogovým gangem. Svěřil bych mu Artura.“
„Dobře. Zařiďte to. Spoléhám na tebe. Budu končit,“ řekl Edward, když náhle zaslechl šplouchání vody v umývárně naproti kabinkám.
Vypnul telefon dřív, než se Mike stačil rozloučit, naprázdno spláchnul a otevřel dveře.
U jednoho ze tří umyvadel stál Harry, oplachoval si ruce a obličej a díval se do zrcadla na svá rudá bělma a kruhy pod očima. Edward se postavil k vedlejšímu umyvadlu.
„Když na to přijde, umíte být tichý jako metan v uhelné šachtě.“
„A občas i stejně otravný, že?“
„To nerozporuji. Kolik jste toho slyšel?“
„Dost na to, abych si udělal obrázek, který se mi vůbec nezamlouvá. Už si zase hrajete na Jamese Bonda? Vám to minule nestačilo?“
„Historie – bohužel – má nepříjemnou tendenci se opakovat.“
„A vy máte tendenci opakovat svoje chyby.“
„Nemáte představu, co se děje. Nevíte nic, Pottere.“
„Tak schválně. Povězte mi, co se děje. Nebo máte obligátní výmluvu, že mě do toho nechcete zatahovat, protože vám na mně záleží?“
„Zatraceně!“ rozdrtil Edward mezi zuby a drapnul ho za paži. „Kdo jste, že soudíte má rozhodnutí? Nabyl jste přesvědčení, že jsem povinen se vám zodpovídat, protože jsme přátelé? Že máte právo určovat, co smím nebo nesmím dělat? Vzpamatujte se, člověče!“
„Ne!“ okřikl ho Harry, ruku však ponechal v jeho držení. „Vy se vzpamatujte, Severusi! Když jste se naposledy choval takhle, zbyly po vás tři litry krve na podlaze a pomník na hřbitově! Takže o co jde? Ten zmrd je pořád naživu? Taky po sobě nechal prázdný hrob? To s Mikem řešíte?“
Edward pocítil tak silný nával vzteku, že se mu stáhlo hrdlo a nebyl schopný promluvit. Stále svíral Harryho předloktí a díval se mu do očí. Tohle bylo to poslední, čím se chtěl zabývat. Potter měl pravdu, nechtěl ho do toho zatahovat. Záleželo mu na něm. Nehodlal ho vystavit stejnému nebezpečí jako kdysi.
„Jak dlouho už to víte? Od toho květnového výbuchu? Stojí za tím on? Byla to výhružka? Nebo likvidace důkazů jako tenkrát na jeho klinice? Tak hergot budete se mnou mluvit? Nebo si mám podat Mikea?“
„Jděte do hajzlu, Pottere.“
Edward ho pustil a vyrazil ke dveřím.
Harry ho zezadu chytil za košili, strhl zpátky a zablokoval mu cestu ven. Několik vteřin stáli proti sobě, v tiché zuřivosti, která jimi probíjela jako elektřina.
„Nejste mi lhostejný, Severusi. Navzdory tomu, že se permanentně snažíte, aby to tak bylo. Můžete mě tisíckrát poslat do hajzlu, stejně vás budu mít rád. Nevím, proč to tak je, a už jsem to přestal řešit. Nezajímá mě to. Nezáleží na tom. Prostě to tak je.“
Edward frustrovaně zavrčel.
„Vzbuzujete ve mně pocit viny, nutíte mě být sentimentální a štvete mě. V tomhle jste stejný jako vaše matka. Máte pravdu úplně ve všem. A teď mi jděte z cesty.“
Harry ještě chvíli váhal. Potom ukročil stranou.
„Jak moc vážné to je?“
„Smrtelně.“
„Pak doufám, že na to nejste sám.“
„Ne. Nejsem sám.“
„Dobře. Budu věřit, že víte, co děláte, a nebudu se do toho plést. Kdybyste ale potřeboval moji pomoc, jsem tady.“
„Děkuji, Harry.“
„Snad to nebude lékařská pomoc, kterou ode mě budete potřebovat.“
„Řeknu jim, aby mě kdyžtak odvezli do jiného špitálu.“

***

V konferenční místnosti, kam ho Percy odvedl, sedělo sedm lidí a všichni na něj okamžitě nalepili své pohledy. Na stole ležely kromě laptopů, telefonů a lejster i tácy s obloženými brioškami, zákusky a ovocem, konvice s kávou a čisté hrníčky.
Nikdo nepozdravil, a tak se Edward mlčky posadil na židli, kterou mu Percy odsunul, a vyčkával. Dva lidi u stolu poznával. Prvním byl Bob, který vyměnil teplákovou soupravu za džínsy a modrou košili. Druhým byl Rufus Scrimgeour, bývalý vedoucí protiteroristické jednotky a současný policejní komisař.
„Jsme v plném počtu,“ ohlásil mladík v naškrobené košili s červenou kravatou, posunul si brýle na nose a zkontroloval něco ve svém počítači.
„Díky, Quentine,“ zazněl bělovlasý muž s hustým plnovousem, který mu silně připomínal Albuse Dumbledorea, jen bez brýlí a v mnohem méně výstředním oblečení. „Čili začneme. Pokud máte na něco chuť, poslužte si,“ obrátil se k Edwardovi. „Káva je čerstvá.“
„Já kávu nepiju.“
Muži uvízlo ve tváři překvapení. Kmitnul očima nalevo k jakési dámě v šedém kostýmku, potom napravo k vousatému chlapovi, který vypadal, že je schopný obyčejnou fackou způsobit těžký otřes mozku. Oba se zatvářili udiveně a poplašeně. Nakonec se zaměřil na Percyho. Ten suše pokrčil rameny.
„Jak to, že to nevíme? U všech rohatých kurev, napíšete mi velikost trenýrek, značku šampónu a příchuť zubní pasty, ale to, že nepije kafe, mi neřeknete? Quentine, mazej pro čaj.“
„Ano, pane, samozřejmě!“
Mladík vyskočil ze židle, jako by mu pod zadkem začala hořet.
Dokud se nevrátil, nikdo neřekl ani slovo a všichni téměř nehybně seděli na svých místech.
„Prosím,“ položil před Edwarda čajový podnos s porcelánovou konvičkou, šálkem a mističkou máslových sušenek. „Earl Grey. Jiný už tam nebyl.“
„Děkuji, Quentine.“
„Čili začneme,“ ujal se opět slova starý pán a sepjal vrásčité dlaně na desce stolu. „Doktore Lloyde, jsem velitel MI6, generál Aberforth Dumbledore,“ představil se a pokračoval dál, jako by na jeho příbuzenské vazbě k Albusovi nikterak nesešlo. „Situace se během posledních čtyřiadvaceti hodin zkomplikovala. Protiteroristická jednotka vyhodnotila informace získané Ritou Skeeterovou a dospěla k názoru, že je potřeba jednat co nejrychleji. Plus ta aktuální zpráva o možném zapojení seržanta Runcorna do Voldemortovy sítě a jeho informátorech uvnitř St. Phoenix… Jaká je pravděpodobnost, že se Marvolo Voldemort dozví o našich přípravách?“
„Riziko momentálně stouplo,“ oznámil Percy Weasley, nalil si kávu a pohodlně se opřel. „Minimálně je jisté, že pojme podezření, jakmile k němu dorazí Runcornův report z Edwardova výslechu.“
„Sledujeme Runcorna?“
„Na jeho vozidlo jsme umístili sledovací zařízení a máme na něj nasazený dva civily a jednoho konstábla ze Scotland Yardu,“ zahlásil vazoun po Aberforthově pravici. „Jeho služební telefon už je na odposlechu.“
„Dobrá práce, Rudy.“
„Osobně se s Voldemortem nesetká,“ připomněl Percy. „A volat mu taky nebude. Voldemortovo soukromé číslo nemá nikdo kromě jeho PA.“
„Zatím dřepí v kanclu a cpe se koblihama,“ doplnil Rudy.
„Michaela Cornera jsem od vměšování odradil,“ řekl Percy. „Zamýšlel Runcorna konfrontovat.“
„Dobře,“ broukl Aberforth Dumbledore. „Předpokládejme, že máme řádově hodiny, než Voldemort začne posouvat figury. Jak daleko jsme s Edwardovým výcvikem?“
„Za mě je připravený,“ odpověděl pevným hlasem Bob.
„Nedostal kurz zacházení se zbraněmi a orientace ve tmě,“ sdělil Percy.
„To můžete zvládnout po schůzi,“ navrhl Dumbledore.
„Promiňte, pane generále,“ ozvala se dáma v kostýmku po jeho levici. „Se vší úctou, tohle je šílené. Ten člověk nemá prakticky žádnou průpravu, je to civilista bez jakýchkoli zkušeností s operativou, neprošel psychologickým ani lékařským vyšetřením, tudíž nejsme schopni posoudit jeho reakce, a navíc – odpusťte, Edwarde – je mu osmapadesát. Věková hranice pro účast na speciálních operacích je pětapadesát let, a to samozřejmě pouze za podmínky, že je agent ve fyzické a psychické kondici.“
Edward si moc přál, aby se ho její připomínky nedotýkaly, snažil se nebrat si je osobně a nepřikládat jim význam, sám dobře věděl, jak se ve svém věku cítí, a rozhodně si nepřipadal jako stařec. Starci obvykle nevydrží stát půl hodiny na rukou, nedotknou se palců u nohou, neveslují čtyři hodiny na otevřeném moři a nesouloží celou noc. Takové věci ovšem ventilovat nechtěl, a tak nic neříkal, jen tu ženu propaloval pohledem a myslel si svoje.
„No, já teda nevím jak ty, Amy, ale já znám dost chlapů v jeho věku, co jsou na tom fyzicky líp než kdejakej adolescent,“ zabručel Bob.
„Vylezl z Bludiště,“ podotkl Percy.
„Dostal tři zásahy,“ namítla Amy. „Kdyby byl jedním z našich, znamenalo by to diskvalifikaci.“
„Ani jednou netrefili životně důležité orgány. Proto jsem ho to nechal dokončit.“
„Porušil jsi pravidla.“
„Udělal stěnu. Tu ty jsi nikdy nezvládla, a proto teď sedíš na analýzách, místo abys pracovala v terénu.“
„To je chucpe, Weasley.“
„Tak se zase hodíme do klidu,“ napomenul je Dumbledore. „Nebo si půjdete dát pět kilometrů na oválu, aby vás přešly roupy. Jak to vidíš ty, Bobe?“
„Já doktůrka vidím jako pohybově zdatnýho, vytrvalýho, pohotovýho a mimořádně ohebnýho, musím říct.“
„Tvůj názor, Rudy?“
„Teorie a pravidla jsou jedna věc, ale v praxi to vypadá tak, že všechno není jenom o síle a výkonu. Můžete mít tým plnej dvacetiletejch nabušenejch frajerů, jenomže když mají IQ vydlabaný dýně, nulový životní zkušenosti, žádnou schopnost improvizace a žádnou představivost, nesvedete nic.“
„Rád bych všem přítomným připomněl, že Edward je jediný, kdo se kdy s Voldemortem setkal osobně, pokud nepočítáme jeho asistenta. On jediný ho doopravdy zná a dokáže tedy předvídat jeho kroky. To už nám dokázal před 13 lety, kdy vydržel v utajení na jeho klinice bezmála rok.“
„Tehdy to moc dobře nedopadlo,“ pronesla Amy skepticky. „Škoda v řádech desítek miliónů, oběti na životech a Riddle bez povšimnutí prchající za oceán. A to fiasko s Bartym Crouchem celé kauze nasadilo korunu.“
„Riddle to měl chytře vymyšlené,“ poznamenal Aberforth. „A kdyby nepodcenil několik zásadních lidí kolem sebe, bylo by mu to bývalo vyšlo. Nikdy nepodceňujte manželky, matky a muže, pro které peníze nic neznamenají. I když se zdají být neškodní. Anebo příliš staří.“ Pronikavě se zahleděl do Edwardových očí a tolik mu tím připomněl Albuse, až to nebylo příjemné. Pak se otočil k černovlasé ženě ve tvídových šatech, která se dosud k ničemu nevyjádřila a během jednání spořádala sama pět briošek. „Debbie, chci kompletní vyšetření. Za dvě hodiny budeme pokračovat a probereme další postup. Rozchod!“