2. kapitola

sobota, 15. prosince 2018

Bylo to boží! Teda, nejdřív to bylo trochu trapný, ale potom to bylo boží.
Nechtěla jsem, aby mě vyzvedával u domu, protože to tady připomíná skládku, zvlášť den předtím, než svážejí odpad. Zmínil, že vyrostl ve stejné čtvrti, a to ještě v době, kdy revitalizace byla synonymem pro zbytečné plýtvání obecním rozpočtem. Stejně jsem ho pohledu na náš dům chtěla ušetřit. Navrhl, že pro mě pošle taxi, a já souhlasila. Na těch příšerných podpatcích bych stejně daleko nedošla. Cestou do podzemky bych si stoprocentně zase zlámala hnátu.
Sešli jsme se přímo před budovou Queen Elizabeth Hall. Mačkalo se tam neuvěřitelné množství lidí. A všichni byli krásní a slavnostně oblečení. Doktor Lloyd měl na sobě oblek s kravatou barvy lesní zeleně a černý vlněný kabát rozepnutý, takže ve větru mírně povlával. Stejně jako jeho dlouhé vlasy. Vypadal impozantně. Černá mu sluší víc než bílá. Iracionálně se mi vybavil obraz Batmana, Temného rytíře ochraňujícího obyvatele pokleslého a špinavého Gothamu. Iracionálně především proto, že doktora Lloyda byste s jeho tělesnou konstitucí sotva mohli srovnávat s namakaným komiksovým superhrdinou. I přes absenci výrazné muskulatury z něj ale vyzařuje síla, důstojnost a sebejistota. A inteligence. Taková ta, co vás utře jako mokrej hadr, když si nedáte pozor. A koneckonců, je to doktor se třemi atestacemi a záchranářskou praxí, takže to superhrdina je. Viděla jsem ho oživit chlapa s rozdrcenou spodní polovinou těla, kterého tři lékaři chtěli prohlásit za mrtvého, bylo to jako sledovat nějaký nekromantický obřad, po celém těle mi běhal mráz a když mi pak svěřili zavedení kanyly do podklíčkové tepny, pamatuju si, že jsem se vůbec nedokázala soustředit, jak stál hned vedle mě a já cítila jeho horký pot a sálavou energii.
Zamířila jsem k němu a pozdravila ho. Vypadal překvapeně. Nebo spíš, jako by mě nepoznával. Asi jsem to s tím líčením přehnala. Nervózně jsem se usmála a on najednou řekl „dovolíte?“, vytáhl čistý látkový kapesník a setřel mi rtěnku ze zubů. Myslím, že má nějakou lehkou formu OCD a že si nedokázal pomoct. Každopádně mi bylo neskutečně trapně. Vytrhla jsem mu kapesník z ruky a utřela si do něj celou pusu. Nechtěl ho vrátit, tak jsem ho zastrčila do bundy, že mu ho doma vyperu.
„Omlouvám se, jestli jsem vás rozrušil,“ řekl vzápětí a najednou vypadal nervóznější než já. „Nemohl jsem si pomoct.“ Bingo. Mohla bych si přibrat psychiatrii. Teda pokud bych už nestudovala urgentní medicínu, anesteziologii a sexuologii. Čtyři obory by mi asi neprošly. „Takhle to vypadá mnohem lépe,“ usmál se. „Bez té rtěnky.“
„Vyznáte se v mejkapu?“ pokračovala jsem statečně v konverzaci, abychom co nejdřív překlenuli počáteční rozpaky.
„Mám dvanáctiletou dceru,“ odpověděl.
„Elizabeth, já vím. Ona se ráda maluje?“
„Ano. Někdy až moc. Rtěnku ale nepoužívá. Zaprvé proto, že má stejný předkus jako vy a nechce na něj upozorňovat, a zadruhé proto, že má stejně jako vy krásné a velké oči, které když zvýrazní líčením, tak je výsledek perfektní.“
On řekl, že mám stejně krásné oči jako jeho dcera? Mám dojem, že jsem zrudla ještě víc, než když vytáhl ten kapesník.
„Víte, já se v těchhle věcech moc neorientuju. Dneska jsem se malovala poprvé a musela to zvládnout sama, protože ani jedna ze spolubydlících nebyla doma. Měla jsem pocit, že se to ode mě očekává.“
„No, pokud jste to dělala poprvé v životě, klobouk dolů. Já bych si řasenkou nejspíš vypíchl oko… A co se týče toho očekávání, vůbec jsem nečekal, že budete vypadat jinak než obvykle. Nepozval jsem vás proto, abyste mi dělala pěkný přívěšek, nýbrž proto, že máte ráda cello a že si tenhle koncert pravděpodobně užijete mnohem víc než doktor Potter.“
Což je pravda, poněvadž doktor Potter je hudební analfabet a za muziku považuje to, co se ozývá z autorádia, nebo to, co hráli na diskotékách v devadesátých letech.
Ten koncert jsem si opravdu užila. Bylo to tisíckrát lepší než poslouchat desku, stokrát lepší než koukat na You Tube, milionkrát lepší než číst ve vaně studii o vlivu hormonální hladiny matky na pohlavní identitu nenarozeného plodu.
Vlastně jsem si užila i tu pokoncertní část večera. Myslela jsem, že se doktor Lloyd prostě rozloučí a pošle mě taxíkem domů, jenže on mě vzal do kavárny, objednal celou konvici čaje a pak si se mnou povídal, dokud servírka nezačala uklízet židle. Bylo to moc příjemný. Ráda si s ním povídám. Ráda poslouchám jeho hlas. A taky to, co vykládá. I když oproti mně toho moc nenavykládá.
Spát jsem šla v jednu ráno. Přijela jsem sice něco málo po půlnoci, ale dostat z obličeje všechny ty barvy zabralo dost času. A taky sundat to stahovací prádlo.
Kim a Sandra už byly v práci. Přes dveře pokoje bylo slyšet chrápání Leslie.
Ustlala jsem si na gauči.