3. Křídla

Z kolotoče pavích per vykoukla obrovská hlava. Obluda mávla černými křídly a loďka se nahnula. Kluci zaječeli.
Rejnok rozevřel tlamu: „Tak co, malí lidé, jak se vám to líbí?”
Chvíli se vozil v divoce roztočeném víru a přivřenýma očima si měřil kymácející se noviny. Pak mrsknul ocasem a bodákem odpálil několik dalších per.
„Jauvajs,” Tomek se pustil plachty a přistál vedle Dády. Loď se zhoupla a začala se ztrácet v tyrkysu. Miki zavřel oči a oběma rukama pevně sevřel dřevěný koňský krk. Dádova jednokolka se rozjela po nakloněné palubě a narazila do přídě. Noviny se začaly trhat.
Rejnok se ponořil zpátky do peří. Trvalo několik kol než se jeho hlava zase objevila.
„Vetřelci,” zaburácel. „Chtěli jste se dostat na Okřídlený ostrov?!”
„O čem to mluví,” zašeptal Dáda Tomkovi do ucha. „Takové místo neexistuje!”
„Okřídlený ostrov?!” vydechl Tomek a snažil se vstát. „Páni! Jednou jsem o něm četl.”
Černé tělo vrazilo do loďky.
„V učebnici?”vypískl Dáda.
„Ve starých pohádkách.”
„Pohádky?!” zachechtala se obluda a zastavila se.
Vír zpomalil a rozplynul se v peří. Loďka našla ztracenou rovnováhu.
„Nesmysl!” Rejnok máchl jedním z křídel k obzoru. „Nic než skutečnost!” Z temně zeleného moře v dálce vystupovala mlha. Kovově se leskla a vybíhala do výšky. Její okraje splývaly s oblohou.
„Hloupost,” ušklíbnul se Dáda. „Jsou to jen obyčejné mraky!”
„Ani náhodou,” přerušil ho Miki. „Je to obrovský spící pták. Hlavu má položenou na hrudi a kolem sebe rozložený ocas.”
Tomek si zaclonil oči: „Nevím jak vy, ale já vidím pevninu. Přistaneme!”
„Máte smůlu!” Rejnok škodolibě nakrčil rypák. „Nedostanete se tam! Chybí vám to nejdůležitější!”
Miki se odvážil zvednout hlavu: „Co? Co nám chybí?”
Obluda se vymrštila z vody a zamávala kožnatými záhyby těla: „Křídla! Bez nich nemáte nejmenší šanci.”
„A s nimi?!” Tomek sáhnul do kapsy a vytáhl pečlivě složený papír. Vypadal staře a zlatě se lesknul.
„Takže jsi přece jen něco ukradnul!” zafňukal Miki.
„A zase v knihovně!” doplnil Dáda.
Tomek si jich nevšímal. Opatrně rozložil papír a uhladil ho dlaní. Pak s ním vítězně zamával.
Rejnok zaostřil. Rozeznal hrubý obrys lidské postavy klouzající po vlnách. V rukou svírala obrovská křídla poháněná větrem. Zlacený nákres pokrývaly skvrny od inkoustu, škrtance a výpočty.
„To nebude stačit!” vyprsknul.
„Proč?”
Rejnok zkrabatil čelo: „Dobře si mě prohlédněte! Moje křídla jsou nádherná!” Přejel pohledem vlastní tělo, přivřel oči a zálibně mlasknul. Pak vztekle mrsknul bodákem.
Tomek rychle mrknul na kluky: „Máš pravdu, jsou prudce elegantní!”
„Velká a ohebná,” přidal se Dáda.
„A taky,” Miki se zaseknul. Díval se na rejnoka, hlava se mu pořád ještě točila a byla úplně prázdná. Dáda do něj strčil loktem. „Jedinečně křídlovitá!” vyhrknul Miki.
Obluda ho probodla očima a rozbrečela se.