Halucinační

Postava šel, tak, jak obvykle, cestou, po které chodíval den co den, i když ne tak docela, protože tahle cestička byla úplně jiná než ta jeho běžná, rostly kolem ní kůly s lidskýma hlavama anebo to byly růže, a na konci cesty byla branka, která skří-í-í-pěla jak oči netopýrů v pravé poledne když ji otvíral a za ní zahrada a mrtvý domek, zahrada plná keřů, na kterých rostly slova, stříhal je zahradnickýma nůžkama po stovkách a ukládal do kapes, pak vešel do mrtvého domku a už se nevrátil, ale možná to vůbec není pravda, protože já toho postavu ani neznám.