Poslední oddechovka před závěrečným finišem (doufám, že už nebudou překvápka, už to mám do konce dost rozchystáno).
Posunuli jsme se ze středy rovnou do čtvrtečního odpoledne.
Jen přidávám drobné varování - Jarda Kodeš má trochu specifický slovník.
Bylo čtvrteční odpoledne, pod mrakem, ale ještě nepršelo. Růža se loudala po kraji silnice a zamyšleně kopala do kamínků ze zbytků štěrku po zimním posypu.
Šla zrovna od Vlášků. Tohle byla hodně jiná práce než porodnice. Tam sice taky sem tam viděla věci, co nedopadly dobře, ale bylo to jiný. Vlastně nikdy ještě neviděla tohle pomalý odcházení, jako bylo u paní Vláškové. Dneska tam natrefila celou rodinu, přišli se rozloučit. A měli asi jednu z posledních šancí, kdy paní Vlášková ještě vnímala a komunikovala. Růža si to tak nějak horko těžko srovnávala v hlavě. Litovala, že tentokrát nemohla jet do Roudnice, o tomhle se obvykle s lidma špatně baví, ale Staník by tomu rozuměl. Taky se bála, že je tam všechny zase vyděsí, protože nestihla dát vědět, že dneska nedorazí. Pan doktor byl u Vlášků už někdy kolem čtvrté ráno a s další várkou posadil Růžu první na odpolední autobus, že dodělá ambulanci v Petrovicích sám, protože pan Vlášek chvíli po poledni zase volal. Holt to tentokrát jinak nešlo.
Najednou na silnici zabrzdilo auto a z okénka řidiče zaznělo. „Nazdar princezno, nechceš se svést kočárem?“
Růža vzhlédla a chvíli se nemohla zorientovat. Auto bylo nějaká zahraniční značka a v okénku řidiče mladý krátkovlasý muž.
„To je fáro, to koukáš, co? Vopravuju ho pro nějakýho papaláše, je to dost kumšt, nejsou na to náhradní díly. Potřeboval jsem to projet, ještě se budu muset kouknout na převodovku, ale už to aspoň jezdí.“
Po hlase už mluvčího poznala: „Dobrý den, pane Kodeš.“
„Přece mi nebudeš vykat. Z toho, jak jsi mi báječně zachránila kolo a co víc, i hlavu, máma by mi ji asi utrhla, domluvila mi zase nějakou správku a já na ni nedorazil. Tak z toho je mi jasný, že musíme mít nějaký společný přátele.“
„To asi jo,“ pousmála se ne úplně šťastně Růža.
„Tak už pojď, jestli jdeš až do Lhoty, tak tě hodím aspoň k JZD, teď dobu nic nepojede musela bys to jít celý pěšky.“
Růža se dlouho nerozmýšlela, bylo to fakt daleko. Poděkovala, oběhla auto a nastoupila.
„Hodil bych tě až do Lhoty, ale musím tohle dodělat, než půjdu na noční šichtu.“
„Moc děkuju, vezmu to pak přes les, to už není tak dlouhý,“ pak se ještě zeptala: „Co že máš teď samý noční?“ Fabrika v Dolánkách jela standardní směny jen na denní a odpolední, v noci moc lidí nedělalo.
„Chvíli jsem makal na starým provoze, pak se tam něco posralo a já to spravil. Jednou, podruhý, potřetí, tam se to sere furt. Až pak za mnou přišel můj tehdejší mistr a mistr údržbářů, že prej, jestli bych nechtěl jít dělat k údržbě. Tak jsem řekl, že jo, ale že chci nejdřív chvíli dělat i na novým provoze, abych rozuměl i těm novejm mašinám. Chvíli tak po sobě koukali, že jsem myslel, že mě seřvou, že mám bejt vděčnej a nekušnit, ale vzali to dobře. Tak to teď tak trochu střídám, než skončím na tý údržbě úplně. Stejně jsem měl v tý fabrice z prdele kliku na lidi, oba mistrové mi dali skvělý reference, když na mě teď sedli ty estébáci a chtěli vědět, proč že jsem vypadl z JZD. Takhle na mě nic neměli a museli mě pustit brzy.“
„To je dobře,“ řekla Růža.
„Jo, jen do mě teď oba mistrové rejou, abych si dodělal průmyslovku.“
„Kdyby ti na to dali volno z práce, tak to bys měl dobrý,“ řekla Růža povzbudivě.
„Mě ta škola nikdy moc nebrala.“
„Ale hloupej nejseš, rodinu ještě nemáš a kdybys něco potřeboval z matiky, tak Maruška ti určitě pomůže, ta umí z matiky snad všechno.“
Jarda po ní hodil nepříliš nadšený pohled a změnil téma: „Že si ty estébáci zasednou na mě, to celkem chápu, ale to mi řekni, jak s nima může mít problém takovej slušňák jako ty?“
„Snadno. Šli jsme s kamarádem pomoct jedný nemocný paní s domácností, nasekat dříví a tak.“
„A ten háček je kde?“
„V tom, že ta stará paní před časem vylezla z kriminálu.“
„To jsou hajzli, fakt,“ povzdechl Jarda. „Hele dík za to kolo a vůbec, je fajn vědět, že tu jsou slušný lidi. A mohla bys vyřídit poděkování i doktoroj? Včera trochu zpracoval máti, nevím, jak se mu to podařilo, ale konečně pochopila, že mi už není patnáct.“
„Včera se stavovala, ale myslela jsem, že to bylo kvůli Ládíkovi,“ nepatrně zaváhala. „Pan doktor se dneska zmiňoval, žes měl brášku…“
Jarda kývl: „Po bráchoj se mi doteď stejská a asi proto se mi dobře kamarádí s Ládíkem, i když jsou vlastně kluci každej úplně jinej. A je strašně fajn koukat, jaký Láďa pořád dělá pokroky. Dneska jsem s ním chvíli chodil po kravíně, jestli z něj nevypadne, jak tam ten Joska tehdy byl. Aby se se mnou bavil, tak jsem mu musel slíbit, že v sobotu pojedem za muflonama. Když před časem přišel do kravína, tak všechno potřeboval teď a hned, jinak to nepochopil. Teď se jen zeptal, kdy bude sobota.“
„To je fajn,“ usmála se chápavě Růža. „A dostal jsi z něj něco?“
Jarda znovu kývl: „Tentokrát už byl docela v klidu. Prej to bylo úplně stejný. On je tam takovej betonovej obrubník ohraničující centrální průchod skrz kravín. Prej si o něj rozmlátil tu hlavu stejně jako ta sekretářka. Jen ta byla hned za vstupem, kdežto on až trochu dál, protože ta hadice, co o ní asi oba zakopli byla někde jinde.“
„To by znamenalo, že to vůbec nemusela bejt vražda.“
„No, to asi ani nebyla. Jenže to nám nikdo věřit nebude.“
Jarda se odmlčel: „Ládík říkal, že tam byly ještě neuklizený vidle. Dlouho se mi nedařilo z něj dostat, jak ležely. Tak jsem mu je dal do ruky, ať je položí, tak jak byly. Dal je malej kousek před místo, kde měl bejt ten Joska. Bodcema od něj.“
„Jako že upadl, když šel někam s vidlema v ruce?“
Jarda přikývl, „je to divný, hodně divný.“
Chvíli bylo zaražené ticho, už stoupali finální kopec do Vrchoviny. Zatáčka stíhala zatáčku.
„Ty se ani nezeptáš, co jsem udělal s vlasama?“ zeptal se Jarda provokativně.
„Máš to pěkný, to tě stříhala paní Lukešová?“
„Ty jo. Ty to máš v merku.“
„Ona stříhá i pana doktora,“ usmála se Růža.
„A já si myslel, jak nejsem originální. Ráno jsem koukal, že je docela dobře ostříhanej ten jejich synek, tak jsem se jí v krámě zeptal, kam chodí k holiči, protože co vím, nejbližší je v Bukovině. Byla úplně skvělá, jak jsou všichni mánička sem, mánička tam, tak ona to vůbec nekomentovala, jen že když budu chtít, tak že mě klidně ostříhá taky. Vsadim se, že by mě klíďo i jen zastřihla dlouhý vlasy, kdybych chtěl.“
„Lukešovi jsou hodný lidi, myslím, že tě nesoudí podle vlasů, ale podle toho, že se staráš o Ládíka,“ okomentovala to Růža.
Jardu to překvapilo, ale pak si vzpomněl: „No vlastně jo, půjčovali Láďovi nějaký oblečení a dostali jsme najíst, když jsme tehdy s Láďou v létě k doktorovi dorazili z toho jeho dobrodružnýho vejletu.“
Jarda tiše projel další dvě zatáčky a pak řekl s uspokojením: „Doufám, že máti bude pěkně čubrnět. Vzhledem k tomu, že už hodlám sekat dobrotu, je to na dlouhou dobu poslední šance, jak jí pěkně vyrazit dech.“
„Neboj, tohle ti vyjde,“ zasmála se Růža. „Dokud jsi na mne nepromluvil, tak jsem tě ani nepoznala.“
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Jéé. To je moc hezká kapitola
Čtenář Nenasyta
Jéé. To je moc hezká kapitola, tak pěkně se tam střídá, co říkaj a co dělaj. A na rozuzlení se fakt těším.
I já jsem na rozuzlení čím
Chrudoš Brkosl…
I já jsem na rozuzlení čím dál tím víc zvědavější.
Parádní kapitola
Terda
Parádní kapitola
Děkuju moc :)
HCHO
Děkuju moc :)