49. Předposlední

Franta seděl naproti tomu soudruhovi s přehazovačkou a po sto padesáté znovu odpovídal na otázku, proč posílal Lojzovi ten telegram.
„Měl jsem nějakej nápad k tomu vyšetřování a chtěl jsem to s ním probrat.“
„Jistě, a proč jste se nepodepsal vlastním jménem?“
„To byl vtip, podle těch detektivek. Když u mne posledně přespával, tak mi říkal Watsone.“
„A proto jste se podepsal Holmes?“
Po tolika opakováních už bylo Frantovi jasné, že tenhle příslušník dané detektivky opravdu nezná. Už se ani nenamáhal to vysvětlovat, jakákoliv odpověď stejně vyvolala jen další jedovatou otázku. Situaci rozhodně nepomáhalo to, že odmítal říct cokoliv k případu s tím, že to je věc kriminálky nikoliv Státní bezpečnosti.

Soudruha s přehazovačkou odvolali a Franta na chvíli osaměl. Vstal od stolu a prošel se po místnosti, aby si protáhl ztuhlé klouby.

Dlouho mu oddechnout nedali. Do místnosti vstoupilo hned několik lidí, Franta měl chvilku problém se v nich zorientovat, nicméně ulevilo se mu, když uviděl, že poslední vstupující je Lojza. Vypadal trochu unaveně, ale jinak snad v pořádku.
Jeden z neznámých příslušníků byl zavalitý padesátník a představil se jako plukovník Barták, druhý neznámý byl mladší, měl v ruce větší složku a choval se výrazně méně upjatě. Podal Frantovi ruku: „Dobrý den, soudruhu, my se ještě nepotkali, já jsem taky z kriminálky jako Lojza. Major Votava.“
Franta polkl, nebyl zvyklý být titulován jako soudruh, ale zachytil Lojzův varovný pohled, tak jen pozdravil a neřekl nic.
Major Votava pokračoval ke kolegovi: „Omlouvám se soudruhu plukovníku, jak už jsem říkal před chvílí, tohle nedorozumění vzniklo z toho, že jsme neměli v pořádku všechnu dokumentaci, z čehož samozřejmě vyvodíme důsledky,“ vrhl pohled na Lojzu a přisunul před Frantu papír a tužku. „Takže je naprosto pochopitelné, že rodina soudruha Vaňáska měla pochybnosti, že vše neběží, jak by mělo, ale pokusíme se vám objasnit, že kromě těch politováníhodných formálních nedostatků je to v naprostém pořádku.“
Franta mezitím četl papír, bylo to oficiální pověření ke zpracování znaleckého posudku z oboru Soudního lékařství.
„Tady soudruh je přímým žákem profesora Mejzlíka, sice už nějakou dobu nepracuje v oboru, ale má velmi dobrou místní znalost, spojení jeho odbornosti se znalostí místních poměrů se ukázalo jako velmi přínosné.“
Mezitím Lojza přistrčil Frantovi propisku a ukázal prstem na kolonku, „tady to podepiš.“
Franta se snažil si přelouskat, k čemu se to vlastně upisuje. Usoudil, že snad jen k tomu, co dosud dělal, tak to podepsal.
„Tak to bychom měli,“ řekl major Votava, hmátl po papíru, začlenil ho do složky a vytahl jiný list.
„Tady soudruh se spojil s doktorem Jarkovským a společně vypracovali následující,“ otočil papír k plukovníkovi. „Porovnáním rentgenové dokumentace jednoho současného úrazu, který se udál ve stejném kravíně a u kterého přesně víme, jakým mechanismem k němu došlo, s nálezy u soudruha Vaňáska, bylo zjištěno, že jde o velmi podobné léze, takže je nanejvýš pravděpodobné, že ke smrtelnému zranění došlo pádem na betonový obrubník.“
„A proč jste tohle neřekli hned? Na určení mechanismu smrti obvykle není potřeba tolik odborníků, zvlášť ne s tak pochybnými kádrovými předpoklady,“ nadhodil plukovník sice úsečně, ale nijak zvlášť agresivně.
Major Votava se nenechal vyvést z konceptu: „Jak jistě víte, podmínky na místě činu nebyly zachovány, což nám nesmírně zkomplikovalo situaci. Navíc tady doktor měl vysvětlení i pro druhý nález, kvůli kterému se v původní zprávě o čistě náhodném úrazovém mechanismu trochu pochybovalo. Šlo o nesouvisející věc, která se ale udála v poměrně krátké době před úrazem hlavy, proto bez znalosti místa činu nebylo možno souvislost se smrtí zcela vyloučit.“
Major Votava vylovil ze složky fotku. Byla to asi táž samostatná fotka Joskovy pravé tváře, kterou si Franta prohlížel v pitevním protokolu. Možná její sestřička s jiným světlem nebo dobou expozice, možná i týž negativ s mírnou úpravou časů při vyvolání fotky. Z takto upravené fotky zcela jednoznačně vyběhl otisk dlaně a prstů. Frantův tip byl správný, musela to být facka jako hrom.
„Tohle je pravá tvář soudruha Vaňáska. A je to mimo jiné doklad i toho, že alibi toho Konečného skutečně sedí. Ten hospodskej načapal manželku s Joskou skutečně v době, kdy Konečného viděli sousedé doma parkovat auto do garáže. V prvotním výslechu tu facku nepřiznal, ale už pro něj jedeme znovu a nepochybujte o tom, že to z něho dostaneme. Podle orientace rány je zřejmé, že zranění způsobil levák a jeho manželka mi před chvílí do telefonu potvrdila, že sice píše pravou, ale když vaří, tak krájí maso levou.“
Lojza to doplnil: „Mělo mne to u toho výslechu napadnout, že mu jednu vyťal. Oproti Joskovi sice není moc velkej, ale docela vazba a hlavně vztekloun. A bylo na něm vidět, že to není typickej pravák. Když podepisoval protokol, tak držel tužku jako kopyto …“

Otevřely se dveře a do místnosti vletěl Richard Vaňásek. Asi celou tu debatu sledoval. Popadl složku a beze slova zmizel.

O deset minut později nasedal Franta s Lojzou k majoru Votavovi do auta.
„Teda Lojzo, já tě jednou fakt vodstřelim,“ řekl Votava.
„Jasně Honzo, ale je skoro poledne, tak nás nejdřív vem někam na pořádnej guláš, potřebujem se trochu dostat do formy,“ odpověděl Lojza bezstarostně.
„Jestli sis nevšiml, tak ti právě nadávám,“ protočil Honza panenky. „Ty máš takovou kliku ani o tom nevíš. Kdyby včera tuhle doktor nemluvil s Emilem a nezařídil ty dodělávky, tak si Vaňáskovic synové trvali na svým, že ses spaktoval s tím Konečným a ovlivňuješ svědky, abys ho z toho vysekal.“
„Sám víš, že to je blbost,“ řekl Lojza. „Nejsem blbej, abych se do takovýhle věci pouštěl jen tak. Museli by mě pustit, jen by si přesně prošli ty protokoly z výslechů. Už v tom chodim nějakej ten pátek. To že Konečnej v noci troubil klaksonem, aby mu manželka doběhla otevřít vrata do garáže potvrdila půlka Petrovic dávno před tím, než jsem tady s doktorovou pomocí přišel na toho hospodskýho Jiráčka. A ještě než jsem ho vyrazil vyslýchat, tak jsem si od toho místního policajta Zajice nechal napsat vypsat všechny lidi z tý jejich prominentní familie, co v tý hospodě slavila ty narozeniny. A pečlivě jsem vybral tři kádrově zcela bezproblémové lidi od nás z oddělení, aby je obtelefonovali s dotazem na přesnou dobu, kdy Jiráček nebyl v lokále. Stejný čas potvrdili čtyři další nezávislí svědci ještě dřiv, než jsem se s tím Jiráčkem a jeho ženou vůbec začal bavit. A k tomu jsem si vzal Matějáska, aby to náhodou nebylo jen o mně.“
„Jak vidíš, tak ani na tohle ti soudruzi estébácký zrovna neslyšej. Kdyby mi to všechno Emil nestrčil až pod nos a tuhle doktorova sestřička netvrdila do telefonu, že vás oba sebrali estébáci, tak jsem vůbec nepřišel na to, kde celou tu dobu vězíš! Víš, co by měla za průser, kdyby na druhým konci drátu byl někdo jinej?!“
„Růženka je anděl,“ usmál se Lojza a hodil okem po Frantovi, „a chytřejší než všichni místní estébáci dohromady. Vsadim se, že neřekla nic, co by nemohla kdykoli zopakovat. Beztak stačilo jen přesně popsat ty experty, co si pro doktora dojeli, a musel‘s bejt doma, nic víc říkat nemusela.“
Honza Votava se zamyslel: „No, toho Haška se Staňkem mi popsala přesně. A znala i poznávací značku toho estébáckýho auta. Ale měl jsem pořádně nasraný a natvrdlý ráno. Máš pravdu, jestli tam padlo víc, než bylo adekvátní, tak to bylo kvůli mý nechápavosti. Richarda znám léta, vím, jak je na rodinu fixovanej, mělo mi dojít, že se s tím nesmíří.“
„Mimochodem,“ stočil Lojza řeč zase trochu jinam. „Z tohohle podrobnějšího náhledu do tý akce v dolní vrchovinský hospodě vylezlo řešení ještě jedný záhady, co mi celou dobu vrtala hlavou. Furt jsem si říkal, jak je možný, že ten noční hlídač z JZD o té Joskově smrti nic neví. On byl na tom seznamu slavících z hospody. Takže ten kravín tu noc nikdo nehlídal.“
„To snad ten mladej místní policajt musel vědět,“ podivil se trochu podrážděně Honza.
„Na ten seznam ho napsal sám, ale prej si to nepojil, když ho vyslýchali. Musím uznat, že to asi chápu, na tý oslavě byla skoro celá vesnice. A prej se ožrali jak dogy.“
Franta to nekomentoval. Jen si tak představil, kolik z té dlouhé časové prodlevy mezi Joskovou smrtí a reakcí místní Veřejné Bezpečnosti bylo asi na vrub kocoviny většiny místních policajtů.

Dorazili do hospody, kde Lojzu evidentně znali, nechali je usadit v odděleném salonku a guláš jim donesli prakticky obratem. Chvilku bylo slyšet jen cinkání lžic o talíř.
Až u kafe si Lojza odfrkl: „Tohle jsem fakt potřeboval,“ koukl na svýho šéfa a řekl: „Omlouvám se, neměl jsem ty papíry u Franty nechávat, ale nějak jsme to jinak nestihli. Za to znalecký pověření děkuju, ta pohádka o Mejzlíkovi byla povedená.“
„Mně to takhle tvrdil Jarkovskej, jestli to nebyla pravda, tak si nás ještě hoši vychutnaj.“
„Byla to pravda, včera jsem to Emilovi říkal sám. Dělal jsem u Mejzlíka za války, než ho gestapo zatklo.“
Lojza po něm koukl: „Já si říkal, že odpovídáš vyhýbavě, když jsem se na to tehdy ptal. Myslel jsem, že se ti jen nechce se mnou bavit, ale ono v tom toho bylo o trochu víc.“
„O dost víc. V každým z nás nechala válka svoje,“ povzdechl Franta, ale navázal odjinud a obrátil se přímo na Lojzu: „Hele, sice bych toho s tebou ještě potřeboval spoustu probrat, ale teď se hlavně musím dostat zpátky. Nechal jsem tam Růže volnou ruku v práci s opiátama. Kdyby nás u toho nachytali z vedení špitálu, tak z toho bude průser, jako že by se jim to zrovna dost hodilo, ho na nás ušít.“
„Co děláte s opiáty?“ zeptal se Honza ostražitě.
Lojza řekl skoro na stejno: „Paní Klobásková?“
„Jo,“ potvrdil Lojzovi Franta a vysvětlil to majoru Votavovi: „Jedna pacientka nám umírá na karcinom ovária, má velký bolesti, co už se jinak řešit nedaj.“
Votava pokrčil rameny, tyhle stránky života pro něj byly španělská vesnice. Než se vyjádřil k té cestě, zeptal se Franty na rovinu: „Řekněte nám v kostce, co ještě máte.“
Franta koukl na Lojzu a řekl: „Asi vím, kdo vzal sekyrku na starýho pána. Jestli si to myslím správně, tak světská moc s tím stejně už nic nenadělá, takže bude nakonec asi dobře, pokud to všechno oficiální verze zamete pod koberec. Jsem ochotnej to říct tady Lojzovi, my jsme dva starý dědci, na jejichž osudu už mnoho nesejde. Ale nevím, zda by bylo do toho dobře zatahovat ještě někoho dalšího, Joskovi synkové z rozuzlení nadšení nebudou.“
Franta s Lojzou zůstali nějakou chvíli zaklesnuti pohledem, jak kdyby si vzájemně četli myšlenky.
Honza mlčky koukal na Lojzu, který se k němu nakonec otočil: „Franta má pravdu. Že tohle byla rodinná zabíjačka, to cejtim v kostech od samýho začátku. Asi by fakt bylo lepší, kdybych to s Frantou probral sám a s tebou to řešil pouze v případě, že z toho bude něco, co by bylo reálné za daných světských poměrů řešit.“
Honza na to neřekl nic, koukl z jednoho na druhého a šel vytelefonovat ten odvoz.

Franta s Lojzou jeli do Dolánek s Jiráčkem, tím z dolní vrchovinský hospody, kterej se vracel ze druhého výslechu. Že dal Joskovi facku, přiznal bez vytáček. Když ho to nechali ukázat, rozpřáhl se levačkou. Tak tohle bylo definitivně jasný.